Odvaha k nulové toleranci šikany

Z příběhu nadané školačky romského původu Nicole Barr se můžeme mnohé dozvědět i o diskriminaci a šikaně v našem školském systému.

V minulých týdnech médii proběhla zpráva o dvanáctileté chudé romské dívce Nicole Barr, jejíž výsledky v inteligenčních testech překonaly výkony Alberta Einsteina či Stephena Hawkinga. Lze ale tento příběh vnímat jinak než jako jednu z kuriozit, která plní stránky bulvárních titulů? Co nám říká o současném školství a jak ho lze vztáhnout k výzvám, kterým čelí současná společnost?

Je otázkou, do jaké míry mediální popularita talentované romské školačky může vyvolat širší diskuzi o nespravedlnostech ve vzdělávání, anebo zda naopak zůstane jen součástí mediálního kaleidoskopu kuriozit a bizarních příhod. Internetové stránky britského deníku The Mirror, které její příběh vkládají mezi články o pavoucích a sexuálně pobuřujících hračkách z dárkových balíčků McDonald’s, svědčí spíše o druhé možnosti. Stejně tak česká internetová fóra, kde diskutující primárně řeší, zda je dívka dostatečně tmavá na to, aby ji mohli považovat za Romku.

Výjimka potvrzující pravidlo

Vzorná žákyně, která si podle bulvárního tisku sama říká o domácí úkoly, tráví odpoledne ve školních kroužcích a nikdy nevynechala jediný školní den, je prezentována jako jakási výjimka z pravidla. Její příběh potvrzuje představu, že ti, kterým se ve škole nedaří, si za to vlastně mohou sami a místo svalování viny na druhé by měli více zabrat. Tuto verzi shrnují slova jejího otce: „Její příběh ukazuje, že nezáleží na tom, z jakého prostředí pocházíte. Každý může ve škole zazářit.“ Bližší pohled na zkušenost romské žačky se školským systémem však naznačuje, že její cesta nebyla tak přímočará, jak se to jeví z článků v bulvárním tisku. Sociologické výzkumy pak dokládají, že na prostředí, z jakého kdo pochází, záleží víc než dost.

Odborné studie i příklad Nicole Barr ukazují, že v boji proti rasově motivované šikaně leží nejvyšší podíl odpovědnosti právě na školách.

Internetový server Quartz připomíná, že otec Nicole Barr, šestatřicetiletý čistič okapů a údržbář pozemních komunikací, rovněž skóroval velmi vysoko v inteligenčních testech. Nicméně vypadl ze školy v jedenácti letech a poté si vydělával prací na stavbách. Ve stejném článku matka Nicole popisuje, jak její dcera byla na prvním stupni kvůli své etnicitě obětí šikany a sociální izolace ze strany svých spolužáků a i přes nespornou inteligenci se ji učitelé snažili přesunout do speciální školy s omezeným množstvím učiva. Situace se podle matky talentované školačky zlepšila až poté, kdy Nicole začala chodit do školy, která se vedle akademických výsledků chlubí i nulovou tolerancí k šikaně a diskriminačnímu chování.

Podle britských studií patří Romové k jedné z nejvíce diskriminovaných skupin ve Spojeném království. Podle posledního britského sčítání se k Romům a Travelerům hlásilo celkem 64 tisíc lidí, nicméně některé odhady hovoří až o 300 tisících osobách. Dětská úmrtnost v těchto komunitách třikrát převyšuje britský průměr a britští Romové se dožívají o dvanáct let méně než jejich spoluobčané. Podle dostupných studií pouze čtvrtina romských absolventů základních škol si osvojí látku předepisovanou pro tento typ vzdělávání. Pro srovnání: podíl u všech britských žáků činí 74 procent. Mezi britskými Romy rovněž nalezneme nejvyšší podíl osob bez kvalifikace.

Převládající nerovnosti se dají vysvětlovat sadou faktorů: finanční deprivací, nízkou úrovní gramotnosti rodičů, nízkými vzdělanostními aspiracemi, častým stěhováním, vysokou absencí, diskriminací a šikanou. Odhady hovoří o tom, že nějakou formu etnické diskriminace zažilo 90 procent z romských komunit v Británii. Podle nevládních organizací problém prohlubuje i skutečnost, že školy velmi často nedokážou efektivně řešit projevy rasismu a obraz Romů zhoršují i televizní reality show jako Moje tlustá cikánská svatba (My Fat Gypsy Wedding). Odborné studie i příklad Nicole Barr ovšem ukazují, že v boji proti rasově motivované šikaně leží nejvyšší podíl odpovědnosti právě na školách.

Každodennost šikany

Jak nás v dubnu ujistil tehdejší ministr školství Marcel Chládek, v Česku si můžeme oddychnout. U nás prý žádný rasismus neexistuje a české školství nikoho nediskriminuje. Ministr reagoval na zprávu Amnesty International, podle které jsou v Česku romští žáci nadměrně zastoupeni v základních školách či třídách určených pro žáky s lehkým mentálním postižením, nadměrně vzděláváni v takzvaných romských školách, kde Romové tvoří majoritu, a ve smíšených běžných třídách jsou často terčem nevhodného či diskriminačního chování.

Ministr zřejmě přehlédl zprávu České školní inspekce, podle které Romové tvoří asi třetinu z žáků, kteří chodí do škol mimo hlavní vzdělávací proud. Toto číslo je v nepoměru s očekávaným rozšířením lehkého mentálního postižení v populaci. Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělání navíc upozornila, že se podíl žáků vzdělávajících se mimo běžné školy a třídy značně liší mezi jednotlivými kraji, přestože výskyt mentálního postižení by v jednotlivých regionech měl být teoreticky stejný. Nepřekvapivě, velká část této variance je vysvětlitelná podílem sociálně vyloučených Romů.

Co se týče etnicky homogenních škol, v květnu zveřejněná Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR konstatovala oproti roku 2006 jejich mírný úbytek. Stále se ale 22 procent všech dětí vyrůstající v sociálně vyloučeném prostředí vzdělává v silně etnicky homogenních školách (s podílem nad 80 procent Romů). V absolutních počtech, jak odhadují autoři studie, to může znamenat celkem 3500 až 5000 žáků v celé České republice. Tito žáci se tak nesetkávají ve škole ze spolužáky pocházejícími z jiného prostředí, navíc v řadě případů mají tyto školy horší pověst a někdy i omezený rozsah učiva.

Rasovou šikanu jako problém zmiňovaly romské děti ve všech čtyřech městech, které Amnesty International při tvorbě své zprávy navštívila. Když si stěžovaly učitelům nebo ředitelům, připadalo jim, že jejich obavy neberou vážně, popisují dále autoři studie. Obdobné reakce nejsou zřejmě nijak neobvyklé. Setkávají se nimi i rodiče jiných dětí, které se nějak vymykají obvyklým schématům. Před časem mi známá popisovala, že na škole ve vsi, kde žije, se děti vysmívají svým spolužákům, kteří chodí pravidelně do kostela. I přes opakovanou kritiku to škola odmítala jakkoli řešit.

Učitelé se v třídách setkávají se stále větší diverzitou žáků, a to jak etnickou, tak kulturní či ekonomickou. Jak se zdá, tato diverzita se postupně bude stále prohlubovat. Škola by se tak měla stávat prostředím, kde se žáci budou učit dialogu, empatii a vzájemné toleranci. Nebude to lehké a půjde o hodně. Nejen o to, zda se nám podaří zlepšovat životní vyhlídky těch nejchudších, ale i o to, zda naše společnost bude schopna vzdorovat extrémním politickým programům vyzývajícím k netoleranci a přehlížení druhých. Bez ředitelů a ředitelek, kteří na svých školách vyhlásí nulovou toleranci k šikaně a diskriminačnímu chování, a učitelů a učitelek, kteří takové projevy budou s žáky řešit a diskutovat, tento boj nevyhrajeme. Pokud nezačneme systematicky podporovat pedagogy, kteří se o to snaží, a sledovat klima na školách, budou nám na jedné straně mezi prsty protékat talenty jako Nicole Barr a na straně druhé dorůstat generace těch, jimž nebude dělat problém mávat šibenicemi a natahovat ostnaté dráty.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies