Pět rodin nám vládne všem

Týdeník Reflex pravidelně přikládá pod kotel nenávisti. Místo aby se snažil současnou situaci uklidnit, ještě se na ní přiživuje.

Koupě každého nového čísla Reflexu představuje adrenalinový zážitek. Skoro pokaždé má čtenář pocit, že úplného dna už přece bylo dosaženo, a to nejpozději v minulém čísle. A skoro pokaždé najde redakční materiál, při jehož četbě má intenzivní pocit, že dno bylo opět překonáno, že politický bulvár v převleku za „prestižní společenský týdeník“ může být ještě hnusnější, než si kdy dokázal představit.

Snaha prohlásit důraz na dodržování lidských práv a rovnost pohlaví za jakousi revoluci, kterou ze zákulisí řídí pět rodin, bude jistě hezkým příspěvkem do nějakého lexikonu konspiračních fantazií.

Poslední zážitek tohoto druhu nám nachystalo právě poslední číslo. Bohumil Pečinka, po léta se úspěšně vydávající za seriózního redaktora, přišel se senzačním odhalením: „kulturní revoluce pěti pražských rodin“ je podle něj „v plném běhu“. Týdeník Reflex se totiž rozhodl v okurkové sezóně věnovat hlavní pozornost prohlášení ministra Dienstbiera, že by učebnice pro malé děti neměly šířit genderové stereotypy. Hlavní článek čísla se věnuje statečnému boji za právo našich dětí na slabikářovou „Emu, co má mísu“, která „už přes sto let stojí na prahu naší gramotnosti a uvádí nás do světa přečtených informací“, a na Bohumila Pečinku zbylo vysvětlit, jaké že pekelné mocnosti se rozhodly Emu ohrozit. Samozřejmě, že za to může nová levice. A tak se rozhodl vzít to z gruntu. Sepisovat seznamy jednotlivých lidí je pro žabaře typu Adama B. Bartoše. Bohumil Pečinka se rozhodl nezdržovat jednotlivci. Sepisuje rovnou seznamy rodin.

Zlověstná „neoficiální prokuratura“

Podle Reflexu je prosazování stejných práv pro ženy, gaye nebo muslimy zákeřným levicovým podvracením. Dopouští se ho uskupení, které Pečinka označuje jako „Dienstbierova armáda“ (opravdu, nic menšího). Zatímco její „pěšáky“ představují „katedry gender studies“ a „antidiskriminační aktivisté z neziskových organizací“, „generalitu“ pojmenovává Bohumil Pečinka takto: „existuje pět silných pražských rodin (Rychetští, Uhlovi-Šabatovi, Dienstbierovi, Tominovi a Stropničtí), jež zde už osmdesát let v různých generacích a různých podobách prosazují progresivistické postoje. Vesměs jde o předválečné komunistické rodiny, které pomáhaly etablovat tehdejší režim, za normalizace se zasloužily o odstranění Husákovy garnitury a v novém století se opět našly v prosazování práv menšin a socializaci veřejných vztahů. Výjimky z pravidla mi tu zkratku jistě odpustí.“ Pánem prstenů v celé síti je předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, hlavní zápornou ženskou postavu příběhu zahrála pochopitelně Anna Šabatová, „usilující ve jménu boje proti diskriminaci o transformaci veřejného ochránce v neoficiální prokuraturu“. Neoficiální prokuratura, to zní zlověstně – také už vidíte tu Rudou Vandu nebo Ludmilu Brožovou-Polednovou v jejím čele?

Připomeňme si, v jaké atmosféře Pečinka píše. Je to atmosféra nenávisti vůči nevládním organizacím a jakýmkoli „změkčilým“ postojům, proti všem „sluníčkářům“ a „pseudohumanistům“. V této galerii hejtu má pochopitelně feminismus své čestné místo (většinou se manifestuje posměšnou výslovností slova gender). Je to atmosféra, v níž levičáci musejí prozatím spolknout všechny výhrady například k Člověku v tísni, když pozorují fašizující kampaň, která na neziskovky cílí a jejímž prozatímním vrcholem byly nechutné reakce na smrt pracovníků právě této organizace v Afghánistánu a oprátka před dveřmi Multikulturního centra. Je to atmosféra, v níž „pravicový sociolog“ Petr Hampl veřejně varuje studenty, kteří by chtěli nastupovat na humanitní obory vysokých škol, že připravuje politické změny, v jejichž důsledku budou některé akademické instituce (jako Filozofický ústav Akademie věd) do pěti až deseti let zavřené a některé nevládky rovnou posuzované jako zločinecké organizace. Je to atmosféra nenávisti, od níž je jen krok k pogromům a lynčům.

Reflex coby producent spikleneckých teorií

Čekali bychom, že novináři seriózního tisku budou právě v takové době tlumit zjitřené vášně, že budou své čtenáře učit rozlišovat a také že nebudou zbytečně osobní. Ale ani omylem. Reflex používá tak agresivní formulace, že bychom ho od takových Parlamentních listů vlastně ani nerozpoznali. Na jedné straně paušální obviňování celých oborů či oblastí činnosti (gender studies a aktivismus proti diskriminaci). Na druhé straně sepisování seznamu rodin, které „už osmdesát let v různých generacích“ bojují za to či ono levicové zlo. Představa temných piklů pěti rodin, jejichž někteří členové jsou vysoko postavení, je čtenářsky atraktivní – jako všechny teorie spiknutí. Snaha prohlásit důraz na dodržování lidských práv a rovnost pohlaví za jakousi revoluci, kterou ze zákulisí řídí pět rodin, bude jistě hezkým příspěvkem do nějakého lexikonu konspiračních fantazií.

Dosud patřily podobné temné teorie spíš na politickou periferii, do oblastí, kde se čte se slastným mrazením Dolejšího „analýza 17. listopadu“, případně spisky Adama B. Bartoše. Když publikoval antisemitské štvaní a teorie spiknutí Týdeník Politika zkraje devadesátých let, našel se redaktor Reflexu – Jiří X. Doležal –, který celý balík onoho rasistického svinstva veřejně a demonstrativně zapálil. Co dělat teď, když štvaní a teorie spiknutí neprodukuje okrajový plátek, ale právě mainstreamový týdeník Reflex?

 

Autor je politolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies