Policie včera dopadla dvojici chlapců, kteří před pár dny v Pardubicích brutálně umučili bezdomovce. Pětapadesátiletého muže, který ve chvíli napadení spal na lavičce v parku, mladíci týrali děsivě krutým způsobem, včetně nástřihu genitálií, vsunutí francouzské hole do análního otvoru, zapálení vlasů nebo opakovaného střílení vzduchovkou přímo do obličeje. Jejich zábava trvala asi půl hodiny. Během letošního roku se jedná už o druhý takovýto čin spáchaný na bezmocném člověku bez domova – v dubnu z nudy zapálil spícího bezdomovce noční hlídač brněnského supermarketu. Tehdy napadený naštěstí přežil. Oba bestiální činy – čistě pro forma – spáchali etničtí Češi, jejichž náboženské vyznání neznám.
Bezprávní a neviditelní
Kdo se někdy déle a podrobněji zajímal o problematiku lidí bez domova, ví, že míra sociálního vyloučení, které jsou takoví lidé vystaveni, se sama rovná každodennímu násilí ze strany většinové společnosti. Ti, kteří se z různých důvodů ocitají na ulici, ztrácejí důstojnost neskutečnou rychlostí a spolu s tím klesá i jejich schopnost návratu do „normálního života“ každým dnem, s nímž jejich situace zůstává neřešená. Bezdomovci jsou předmětem útoků „lepších lidí“ neustále, ať už se bavíme o důsledné ignoraci nebo pohrdavých pohledech, podmiňování každé darované dvacetikoruny hlasitým „tak hlavně abyste si za to nekoupil víno“ nebo rovnou slovním napadáním a posměchem. Relativně běžné jsou i fyzické útoky – často například ze strany policistů, kteří je v odlehlých bezdomoveckých lokalitách používají jako trenažér své bojeschopnosti nebo pracovníků security služeb, jimž připadá normální mlátit je jen proto, že se odvážili vejít do jimi hlídaného obchodu.
Jednou z podmínek svobody jedince, a tím i úrovně celé společnosti, je i ekonomická kondice lidí a z toho odvozené právo na důstojný život každého člověka.
Většina sociálních pracovníků, kteří se práci s lidmi na okraji věnují, zná takové příběhy podrobně a přidávají k nim často i pasáž, ve které popisují vlastní snahu těmto lidem pomoct. Strach, který lidi bez domova pronásleduje, však většinou brání důslednému řešení podobných brutalit. Není se čemu divit – v logice bezdomovce je snaha domáhat se vlastních práv a zákonnou cestou upozorňovat na fakt, že je mu ubližováno, roven sebevraždě. Po právu se obává, že tím, na kom se pak obžalovaní budou chtít „vyřádit“ nebude sociální pracovník, ale on sám. A že zmizí-li někdy úplně, nebude se po něm více méně pátrat – vždyť je to bezdomovec a bůh ví, kde se zase toulá. Nadto fakt, že je bezdomovcům „drobněji“ ubližováno, tu pravidelně zajímá jen několik málo skupin lidí a organizací. Nikdy například nebude zajímat mainstreamová média, takže povědomí o jejich osudech si tu pěstuje a předává hrstka aktivistů mezi sebou navzájem bez možnosti z nich udělat velké, celospolečenské téma. Bezdomovci prostě nejsou lidi. A to je právě ten důvod, který pak brutálnější spoluobčany vede k nápadům je zapalovat, týrat a zabíjet.
Definice problému
Klasikou poslední doby je dokolečka zdůrazňovat osobní zodpovědnost každého za jeho životní kroky, včetně momentu, kdy se něco nepovede. Taková argumentace – „každý je svého osudu strůjcem“ a „padni komu padni“ – pak pochopitelně ústí v situaci, kdy lidi na okraji vnímáme jen jako ty, kteří selhali a teď za to musí na nést plnou odpovědnost. V teplech domova krčíme rameny nad těmi, kteří v životě něco nezvládli, a úplně seriózně nám jako adekvátní trest připadá třeba jejich umrznutí.
Dalším oblíbeným „argumentem“ ve vztahu k lidem bez domova bývá, že si tenhle dobrodružný lifestyle vybrali sami a nemá smysl je nutit ho měnit, když se jim tak líbí. Míra lunatičnosti podobných úvah souvisí s výše uvedeným a opravdu hraničí až s debilitou. Byla-li by to pravda, byť u několika procent z těch všech vyloučených, neznamenalo by to ani omylem, že se k nim máme točit zády. Dobrovolnost života na ulici je idiotský mýtus, jímž se většina těch, kteří ho používají, snaží zakrýt vlastní výčitky svědomí z naprosté ignorace problémů lidí v nouzi.
Specifickou kategorií je pak kombinace obou těchto „argumentačních fenoménů“, která vede k suverénní úvaze, že bezdomovci jsou problém naší společnosti – protože si za svůj osud můžou sami a protože s ním nic nechtějí dělat. Za posledních několik let se vynořilo kvantum nápadů, jak se takového problému zbavit. Samozřejmě, že většina z nich obsahovala geniální myšlenku: zbavit se přímo bezdomovců. Není se čemu divit. Každodenní kontakt s těmi, kteří jsou dokladem krutosti systému, ve kterém žijeme, není pro prací a životem strhané lidi nic příjemného. Svou fyzickou existencí nám připomínají, že led, na kterém se většina z nás pohybuje, je opravdu tenký a že ten krásný nový svět není ani tak krásný, ani tak nový pro všechny. Proto je vždycky jednodušší nechat vymizet ty „nezvedené“ ze zorného pole než se složitě zamýšlet nad tím, proč problém není a nemůže být v těchto lidech, ale právě v systému samotném, popřípadě se pokoušet odstranit definici tohoto problému, tedy absenci domova, a s tím hlavní důvod všech dalších úskalí z něj plynoucích.
Drcení náš všech nezlomným „kdyby chtěli, už dávno se sebou něco udělají“, naprosto vynechávající fakt, že když například nemáte kde bydlet, těžko si seženete klidné místo na přespání, jídlo nebo pití, natož práci, a z druhé strany brutální snaha ukazovat prstem na sociálně vyloučené jako na viníky našich špatných životů pak samozřejmě může vést k tomu, co se stalo v Pardubicích.
Sdílené bahno
Můžeme za to všichni. Politici namísto problému bezdomovectví řeší problém existence bezdomovců a je jim zatěžko zamyslet se nad opravdu systémovým a odvážným řešením, jako je například celosvětově úspěšný projekt Housing First. Raději než by investovali do trvalé změny, plýtvají penězi na demonstrativní instalace protibezdomoveckých zábran všude, kde by mohlo docházet ke styku „normálních lidí“ a těch „špinavých“. Opakovaně ve volbách zneužívají tématu bezdomovectví jako otázky parazitismu flákačů na pracujících se stejnou chutí, se kterou pracují s kartou rasismu. Stejně tak jsou na vině média, která se analýze životů vyloučených obloukem vyhýbají, protože by to při dnešním počtu lidí bez domova, jejich alarmující situaci a faktu, že jich neustále přibývá a často se „rekrutují“ i z řad důchodců, matek samoživitelek nebo zdravotně postižených, znamenalo uvědomit si vlastní letitou ignoranci tohoto tématu a neschopnost uvažovat v souvislostech.
Souvislosti jsou přitom jasné: dokud se o fenoménu rostoucího počtu lidí bez domova nezačne uvažovat mimo kategorie individualismu, ale naopak v kategoriích solidarity v rámci společnosti s jasným poukazem na nerovné příležitosti, dokud existenci sociálně vyloučených budeme brát ne jako symptom, ale jako pouhý exces a nešťastný vedlejší efekt systému a dokud bude „bezdomovec“ synonymem pro parazita, nic se nezmění. Jednou z podmínek svobody jedince, a tím i úrovně celé společnosti, je i ekonomická kondice lidí a z toho odvozené právo na důstojný život každého člověka. V tomto ohledu z nás všech činí vztah k lidem bez domova popírače vlastní civilizovanosti a humanity.
Autorka je redaktorka A2larmu.