Internet není hezké místo. Nikdy nebyl a ani přes snahu mnoha lidí nejspíš nikdy nebude. Moderování diskuzí nebo nahlašování obsahu nezaručí, že se na webu nebudou objevovat texty, ze kterých by i na otrlé vyhlazovače zemědělských usedlostí ve Vietnamu padla deprese. Do doby nedávné se ale takové příspěvky držely spíše mimo hlavní proud, schované v obskurních skupinách tvrdých neonacistů nebo ezoterických bláznů.
Debata bez zábran
Něco se ale změnilo. Častěji než kdy jindy se od lidí ze všech vrstev můžeme dočíst, že genocida je nevyhnutelnou součástí mezikulturního dialogu nebo že lidská a občanská práva jsou vlastně překážkou k blahobytu, bezpečí a zkrátka velikosti národa. Internetový stroj na nenávist jede na plné obrátky a nezdá se, že by se situace měla změnit. Nejde přitom jen o zkrachovalého zpěváka, docenta jihočeské univerzity, naštvanou matku nebo pravicového sociopata, ale především o masu jejich příznivců, která motivována pocitem sounáležitosti a vzájemné podpory začíná z části zcela ztrácet zábrany. Jejich spílání uprchlíkům, „sluníčkářům“ nebo komukoli, kdo si s nimi dovolí nesouhlasit, nepramenní z nějakého dočasného pominutí mysli nebo hysterického strachu. Ono to tak trochu bylo vždy. Jen se tomu konečně otevřely dveře.
Pro mnoho lidí je uprchlická krize možností konečně odhodit zábrany, které dlouho skrývali. Nejde tolik o samotný rasismus nebo xenofobii, jako spíš o zoufalou touhu vymezit se proti myšlence solidarity a všemu, co je s ní spojené.
Strach, zoufalství, pocit bezmoci a hněv jsou ty věci, jež z lidí dělají příšery. Pokud však akceptujeme, že ti, kteří jiným hrozí šibenicí, chtějí zplynovat muslimy, jsou jen vystrašení lidé, kteří se zoufale brání, střílíme do špatného terče. Vysvětlujeme tak pouze skutečnost, proč tolik lidí sympatizuje s antiimigračními, protimuslimskými a xenofobními hnutími. Nechutně nenávistné a násilnické projevy na internetu připomínající konverzaci opilých esesáků tím ale nevysvětlíme.
Pro mnoho lidí je uprchlická krize možností konečně odhodit zábrany, které dlouho skrývali. Nejde tolik o samotný rasismus nebo xenofobii, jako spíš o zoufalou touhu vymezit se proti myšlence solidarity a všemu, co je s ní spojené. Ze šílence na okraji se najednou stal rozumný člověk, ochotný se s tím nepárat a jít rovnou ke kořenu problému a nabídnout řešení, které se od rozhodných a silných čeká.
Neziskovky, humanitární pomoc, snaha o integraci a jakákoli forma podpory jsou vnímány buď jako slabost, anebo jako ožebračování státu, který sám nemá obilí nazbyt. Stačí se podívat na Obludárium. Narodí se paterčata? Odporní vyžírkové a budoucí zločinci, které budeme živit. Ošetřování raněných lidí z Ukrajiny v českých nemocnicích? Na nás peníze nejsou, ale na póvl z Východu ano. Humanitární pomoc rozvojovým zemím? Házení perel sviním – my sbíráme víčka. A kdo za to může? Kalousek, Židi, Havel, Evropská unie. Přitom kategorie „my“, kterou se obránci domácího štěstí rádi ohánějí, je proměnlivá a těžko by se k „nám“ vešli třeba bezdomovci – byť Češi jak polena.
Tohle je válka
Projevy antisolidární nenávisti se ještě „držely zkrátka“. Je totiž poměrně směšné psát o Romech nebo Ukrajincích jako o zhoubě apokalyptických rozměrů, kterou je třeba zastavit těmi nejtvrdšími prostředky. Je to natolik směšné, že to dojde leckomu. Ještě nesmyslnější je to v případě Vietnamců. Zato k imigrantům má odpor nezanedbatelná část populace. Imigrant/muslim je všehoschopný a brutální nepřítel, jehož cílem není jen vysávat stát prostřednictvím sociálních dávek nebo močit po nocích do místní studny. Jeho cílem je nás zničit, rozložit; jeho motivací je nenávist ke všemu, co jsme a co nás odlišuje od něj.
Proti takovému nepříteli stojí lidé napříč společností. Nejedná se jen o kluky od pásu a matky trpící hormonální nerovnováhou, jak se často protistrana snaží své oponenty vykreslovat. Naopak, cestující na téhle lodi jsou dost rozmanití, je jich hodně a cítí zatím nejasnou sounáležitost. Projevem této sounáležitosti je vzájemné ujišťování, že tohle je válka, ve které vyhraje ten silnější, tvrdší a nekompromisnější. Skončila doba „falešné solidarity“. Ta tu teď nemá co dělat. A už vůbec ne solidarita s protivníkem a jeho pátou kolonou. Není možné pociťovat vůči nepříteli zábrany nebo se k němu chovat slušně, vždyť chce naše ženy! Teď jde o nás. Musíme se postarat především o sebe. Protože tohle je válka. Tak jako naši předci bojovali proti nacistům a komunistům, teď bojujeme my. Vítězství, nebo zmar.
Tváříme se, že se nám do toho nechce, ale ve skutečnosti se do těch rolí noříme s nadšením. Zažíváme dějinnou změnu, zásadní převrat a velký boj. Už jsme se báli, že naše životy dožijeme v poklidu a nebudeme mít co vyprávět naším vnoučatům, ale ukázalo se, že je opět potřeba bojovat. Musíme být tvrdí, nemilosrdní a jít rovnou k věci.
Autor provozuje stránky Obludárium.