Lidé, kteří u nás i v Evropě vyjadřují až hysterické znepokojení z migrantů, se často a urputně ohrazují proti nálepkování. Tedy tomu, že jsou vlastně, když se to vezme kolem a kolem, obyčejnými fašisty. Oni přece, říkají, žádnými fašisty nebo nacisty nejsou, nevzývají Benita Mussoliniho ani Adolfa Hitlera, nezdraví se navzájem zdviženou pravicí, nenosí svastiky (jenom jednou si vzali na zcela demokratickou demonstraci veselé imitace šibenic). Naopak odsuzují ukrajinské „banderovce“, rejdy „sudeťáků“ a „goebbelsovskou propagandu“ všech těch „pravdoláskařských“ médií. Naši lidé stojí dost často na straně Slovanů proti Germánům, Rusů proti nerusům. Naši dobří Čechové jsou rovněž pravověrnými osvícenci, kteří pospolu s duchovním odkazem pana Voltaira bojují proti náboženskému tmářství, shodou okolností právě islámskému. Předtím doma ostře odsuzovali církevní restituce a „černoprdelníky“ nemohli vystát. Jsou čtyřiadvacet hodin denně hrdí na to, že patří k nejateističtějšímu národu Evropy a že jejich zdravý rozum nemá konkurenci.
Mluvme o fašismu, nikoli o fašistech. Upozorňujme zdánlivě již ztracené rekruty nového fašismu, jak jsou zneužíváni a k čemu ještě mohou být zneužiti nikoli oni, nýbrž možná jejich blízcí, přátelé a známí.
Naši slušní spoluobčané nejsou také většinou antisemity. Mimo jiné i proto, že aktuální „islámské nebezpečí“ spíše houfuje znepokojený český dav na podporu Izraele (na čemž má lví podíl i Miloš Zeman, jenž zcela přehlíží nejen judaistický náboženský integrismus, který přitvrzuje, ale i izraelskou teroristickou a defacto genocidní politiku). Platí za obecnou celonárodní pravdu, že chránit své domovy, ženy, děti, majetek i dobytek, slast i vlast před protivenstvími, ranami osudu i hloupou či vlastizrádnou politikou není, nemůže a nesmí být žádná hanba, nýbrž povinnost. Vyprázdněni z národní, třídní a plebejské (levicové) identity, našinci jsou přímo znechuceni, ba propadají vzteklé panice, když na ně „pražská kavárna“ plná „obrýlených intoušů“ napochoduje s duhovou vlajkou jako vrcholem moderní levicovosti. A ke všem až dosud zpochybněným identitám, z nichž nezůstal kámen na kameni, přidá tak ještě otřes v identitách pohlavních a sexuálně orientačních. „Sodoma a komora,“ pravila babička – a kopla lejno pod postel, řkouc: „Pořádek musí bejt!“
Jednoduchý trik
Občansky zmobilizovaní Češi se také rozhodně nepovažují za jakoukoli formu krajní pravice, protože – zaprvé – dělení na pravici a levici je, jak známo, přežilý pojem, což nám vtloukají do hlav už nejméně čtvrt století. A pokud se přece jen v něčem pravolevá osa nepřežila, potom – zadruhé – v hrozné podobě lidové pseudolevicové obhajoby sociálního státu před přílivem kulturně cizího parazitismu. Tento boj nyní nahradil předchozí mobilizace proti kulturně nesocializovaným „opáleným“ spoluobčanům, kteří „dělají bordel“. To abych parafrázoval nezapomenutelného Jiřího Čunka, který uprostřed Vsetína „vyřezával vřed“ a byl natolik populární, že to dotáhl na senátora, předsedu křesťanské („černoprdelnické“) strany a vicepremiéra české vlády, odkud nebyl sestřelitelný ani kanonádou právního státu.
Takto vypadá – velmi stručně – to, čemu se říká aktuální stav společenského vědomí u nás. Způsob jeho ovlivňování volá po výrobě metodického kompendia, které musí být týmovou prací, včetně autorské účasti odborníků na sociální psychologii. Vršit intelektuální (historické, politologické atd.) argumenty v různých článcích je užitečné nanejvýš jen pro nepatrný fragment populace, která chodila nejen do školy, ale i do škol. A občas hloubá tak, že si vyhloubí jámu. Ano, jsou to takzvaní názoroví lídři, ale právě ti se ocitají před problémem, jak doopravdy vysvětlit vztahy a jevy, aniž by u lidí vznikl pocit, že se na ně hovoří švédsky, a tudíž asi úskočně. Do hry už vstoupilo pár intelektuálů (Zeman, Cílek, Nakonečný), kteří jen vycházejí vstříc spodním proudům a překládají je do svého jazyka, aniž by je však kultivovali. Jen tyto proudy oficializují a užívají jako klacek na poměry obecně. Je to jednoduchý, velmi starý trik.
Opatrné osvěcování
My ostatní jsme na tom hůř. Lidé jsou zmítáni obavami, cítí se být uraženými a poníženými (a neuvědomují si, že tyto jejich pocity pocházejí ze standardních životních a pracovních situací a že pod vlivem událostí nestandardních prostě jen vyvřely na povrch). Osvícenství a religiozita jsou náročné jevy, které bych z úvodní rozpravy vynechal: je obtížné vysvětlovat, že náboženství může mít emancipační obsah a že osvícenstvím se zaštiťovaly různé imperialismy, v nichž Hannah Arendtová odkryla kořeny totalitarismu. Ale bude už nutné leccos překvapujícího zmínit. Například to, že fašisté hlásali „třetí cestu“, která pravolevé rozdělení překonává v národní komunitě.
Bude nutné vysvětlit, že historický fašismus, který rychle všude zakořenil a leckde i získal moc, jen zřídka dospěl do vrcholně zradikalizovaného stádia (a jen v jediném případě k nacismu, největšímu integrálnímu barbarství dvacátého století). Je užitečné objasnit, že každý fašismus pracuje vždycky s národními symboly (například český pravidelně s těmi husitskými). A že obrazy nepřítele, na nějž je vždy odkláněna masová sociální nespokojenost a existenciální úzkost (reálným elitám je vyprašován kožich za měkký postup vůči nepříteli anebo za přímou zradu), se případ od případu liší; autentický český fašismus měl vždy protiněmecký osten (nelze jej zaměňovat s kolaborantskými kohortami z období protektorátu). Východní fašismus býval panslavistický a protizápadní, západní fašismus (a předtím liberalismus) protiruský, často spojující vize „barbarských hord“ z ruských stepí s východnějším „žlutým nebezpečím“. Americký fašismus byl především fašismem bílých protestantů proti „černým“, španělský fašismus zase fašismem katolických falangistů proti „rudým“. Společnou bází fašismů bylo vymítání „rudých“, jako dnes začíná být jeho univerzálním soklem vymítání muslimů.
Dva kroky vpřed
Dva kroky jsou naprosto nutné. Opravdu nenálepkujme nahodilé partnery v diskuzích, kteří vyjadřují momentální, často převzaté pocity, včetně úderných mystifikací z internetových hoaxů, jež kupodivu za „goebbelsovskou propagandu“ nikdy nepovažují. Mluvme o fašismu, nikoli o fašistech. Upozorňujme zdánlivě již ztracené rekruty nového fašismu, jak jsou zneužíváni a k čemu ještě mohou být zneužiti nikoli oni, nýbrž možná jejich blízcí, přátelé a známí. Lidé neradi slyší, že už byli zneužiti. Lidé mají svou důstojnost. Poraďme jim starostlivě, ať dohlédnou – jako ti rozumnější – na své blízké. Poraďme jim nějakou vhodnou literaturu, třeba Anatomii fašismu od Roberta O. Paxtona, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945 z pera Tomáše Pasáka, knihu Jana Rataje O autoritativní národní stát, studii Otomara L. Krejči Český fašismus 1938–1945. Vyzvěme vládu, kterou zase řídí sociální demokrat, aby po publikaci o česko-sudetoněmeckém hádání Rozumět dějinám iniciovala vznik dnes tak potřebné brožury Rozumět fašismu. Bylo by to užitečné, i kdyby se mělo ukázat, že ani přizvaní odborníci tomu fašismu už nerozumí. Nebo nechtějí rozumět.
Krok druhý a nejdůležitější: Vytáhněme levici ze škarpy dějin, kam dobrovolně ustoupila od sociální otázky k societálním pošetilostem a kde i kdysi tak impozantní „pochod institucemi“ nahradila lobbováním v kuloárech, do nichž kradmo proniká vchodem pro služebnictvo. Vím: lehko se řekne, hůř udělá. Ale také vím, že kompendium k obrodě nám žádná vláda nezaplatí.
Autor je politický komentátor.