Rytmusovy slzy

Nový dokumentární snímek o životě slovenského rappera Rytmuse je chatrný a nic skutečně objevného o něm neříká.

Na plakátu k dokumentu Rytmus: Sídliskový sen režiséra Mira Drobného stéká populárnímu slovenskému rapperovi po tváři slza. Jako kdyby nás měl vizuální kýč ještě před vstupem do sálu připravit na to, že dokument se bude pohybovat v oblasti melodramatu hodného nekonečných seriálů z komerčních televizí. Osm let natáčený časosběrný portrét interpreta, který se před kamerou vyrovnává se svým otcem i romským původem, skrývá pozitivní poselství o překonávání společenských předsudků. Divák se k němu ale musí prokousávat záplavou umělých dramat a nepříliš uvěřitelných konfliktů.

Pohled z druhé strany

Rytmus je popkulturní fenomén – první hiphopová hvězda na území bývalé federace, která překročila hranice svého žánru a pronikla do širokého povědomí. Na rozdíl od uhlazených hvězdiček z českého i slovenského šoubyznysu je Rytmus mnohem komplexnější osobnost. Stylizovaný pouliční drsňák se k úspěchu vyšplhal mimo jiné skrze silný osobní příběh kluka z chudých poměrů, který musel celý život čelit ponižování kvůli barvě své kůže. Ve společnosti, která se špatně vyrovnává s jinakostí a k Romům chová tradičně velmi přezíravý postoj (slušně řečeno), je jeho pohled z druhé strany rasové barikády něčím takřka revolučním.

Sídliskový sen je užitečný maximálně jako potvrzení, že československý hip hop má kořeny v kolotočářské estetice falešného přepychu a hlučných emocí.

Že Rytmus svoji zkušenost často balí do patetických říkanek a svá stará traumata léčí nadměrným nakupováním (které si natáčí a zveřejňuje na YouTube), je vlastně součástí přivlastnění si zámořského hip hopu, v němž se mladík z Piešťan na konci milénia zhlédl. Sen o překonání rasové sociální determinace ekonomickým úspěchem nicméně v středoevropských kulisách funguje jen omezeně – pro rasismem nasáklou veřejnost je Rytmus, obávám se, spíš klaunem než zbohatlíkem, který by vzbuzoval úctu. Nakonec tato přijatá role proniká i do aktuálního směřování jeho kariéry, která se v současnosti více než na deskách odehrává na stránkách bulváru nebo v pokleslých televizních estrádách.

Hra na emoce

Rytmusova osobnost je rozhodně silným tématem na dokumentární film a Sídliskový sen sliboval hodně. Nepříliš známý režisér Miro Drobný začal Patrika Vrbovského natáčet v roce 2007, kdy měl za sebou tři úspěšné desky své domovské skupiny Kontrafakt i kritikou ceněnou sólovku Bengoro. Hudební kariéru ale dokument úplně ignoruje a písničky zde slouží jen jako okna do Rytmusovy pohnuté osobní historie. V ní hraje hlavní kladnou roli obětavá matka, zatímco za záporáka je biologický otec, který rodinu opustil po Patrikově narození, a částečně i otčím, s nímž měl během dospívání časté konflikty. Konfrontace s minulostí a zvláště svými rodiči je hlavní linií snímku, a obzvláště to platí pro záhadného biologického otce. S romským muzikantem z Přerova se Rytmus během natáčení několikrát potká a přes kamery se nakonec smíří. Režisér ale oba protagonisty tak násilně tlačí do konfliktu či emocí, že divák si místo kýženého dojetí nad usmířením otce a syna spíše úlevně vydechne, že to má konečně za sebou.

Režisérovo potýkání se s rapperem bylo nejspíš složité. Natáčení bylo několikrát přerušeno a hlavní protagonista prý sabotoval většinu nápadů, které mu předložil. Aby docílil maximální intenzity, nechá Drobný Rytmuse sledovat sestříhaný dokument a natáčí jeho reakce. Bohužel to ale vypadá, že rapper a lidé kolem něj buď prožívají svoje životy optikou televizních soap oper nebo jsou tak emočně obroušení, že z nich nelze dostat vůbec nic. Je to zvláštní nucená hra na emoce a protagonisté se dostanou ze své krusty jen v záběrech skryté kamery. V jedné scéně si matka stěžuje, že Rytmus ve svých textech v mnohém přehání, na což rapper reaguje podrážděně. Divák ale tuší, že matka má pravdu – na přehánění Rytmus postavil svoji kariéru a třeba neustále omílaný pubertální konflikt s otčímem rozmazávaný v několika skladbách je něčím, co nejspíš zažil každý druhý. Bez dramatické dikce a klavíru v podkladu nabírá jeho příběh dospívání v podstatě tuctové obrysy.

Návrat nedotknutelného

Druhým klíčovým motivem snímku měla být Rytmusova cikánská identita. Že jeho skutečný otec je Rom, se dozvěděl v osmnácti letech. Do té doby si údajně tmavou barvu své pleti vysvětloval tím, že je Kurd. Později ale příslušnost k menšině s nadšením přijal a hraje důležitou roli i v jeho textech. Je samozřejmě diskutabilní, do jaké míry může Rytmus vůbec věrohodně mluvit o Romech, když k nim vlastně nikdy nepatřil. V textech občas propíraná šikana kvůli barvě kůže v dokumentu nedostane žádný prostor a režisér ani nepovažoval za důležité zaobírat se hlouběji paradoxem Rytmusovy slávy – tím, že mu „cikánství“ nezabránilo vystoupit na vrchol hitparád.

Romství je tedy probíráno hlavně jako součást Rytmusova osobního příběhu o cestě z úplného dna na vrchol. Režisér nechá Rytmuse jít do biomolekulárního ústavu, kde mu rozbor DNA skutečně potvrdí jeho romské kořeny a lokalizuje jeho předky v jižní Indii v kastě nedotknutelných. V závěru dokumentu tak rapper se štábem putuje do Dillí, kde ve slumu uspořádá „pro své lidi“ koncert. Rytmus mimochodem celkem často navštěvuje romské osady na Slovensku a vystupuje v médiích proti rasismu. Jenže tady má jeho paktování se s nedotknutelnými nezáměrně komické vyznění.

V jedné scéně z Dillí se Rytmus v rozhovoru s místním sociologem dozvídá, že narodit se nedotknutelným je stigma, kterého se nelze zbavit. Zmiňuje se zde příběh o indickém prezidentovi K. R. Narayananovi, který se ze společenské spodiny vypracoval na úplný vrchol, ale vždy zůstal nedotknutelným. Rytmus vztáhne jeho osud na sebe a v závěru podstoupí hinduistický obřad smíření. Je to zvláštní finále, které má dost defétistický rozměr. Jako kdyby přiznával: Jsem Róm, vždycky budu méněcenný a nikdy s tím nic neudělám. Což je poněkud depresivní vyznění snímku, který chtěl veřejnosti představit romského hrdinu, který se celý život snaží prolamovat zdi rasismu a stereotypů.

Záběry z Dillí jsou vizuálně nejzajímavější částí snímku, který se ale předtím hodinu a něco pohybuje na úrovni poloamatérského dokumentu z programu nějaké chudší televize. K poněkud lacinému vyznění snímku přispívá i to, že režisér několikrát opakuje hrstku záběrů z domácího videa a fotografií, protože nic moc jiného nemá k dispozici. Rozhovory s Rytmusovými bývalými i současnými přítelkyněmi také mnoho zajímavého neprozradí.

Pod roky budovanou slupku drsňáka se srdcem na dlani se režisérovi dostat nepodařilo, a pokud ano, stejně vidíme jen to, co Rytmus chtěl, abychom spatřili. Slza stékající po tváři je tak dobrým symbolem celého snímku. O rapperovi vypovídá podobně jako kterýkoliv z jeho sladkobolných tracků – snaha sdělit světu svůj autentický příběh se rychle překlápí v pouhý efekt, jehož hlavním cílem je prodat produkt a udělat interpreta ještě bohatším. Sídliskový sen je tak užitečný maximálně jako potvrzení, že československý hip hop má kořeny v kolotočářské estetice falešného přepychu a hlučných emocí. Jinak je dokument promarněnou příležitostí říct něco o rapperovi, který tak dlouho napínal hranice možného v československého šoubyznysu, až se jím nechal pohltit.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies