Foto Kateřina Písačková
Současná krize kolem pražských stavebních předpisů je nezávažnější rozepří uvnitř koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice od jejího vzniku po minulých krajských volbách. Primátorka „se svým sekretariátem“ bez vědomí Trojkoalice vytvářela vlastní návrh stavebních předpisů, tedy materiálu, který byl v gesci náměstka primátorky pro územní rozvoj Matěje Stropnického (SZ). Jak vysvětlit běžnému čtenáři, o co v kauze pražských stavebních předpisů jde a co spor znamená pro existenci současné koalice na pražském magistrátu, jsme se ptali právě Matěje Stropnického.
Jaká je situace v současné pražské koalici?
V úterý primátorka připravila za zády Trojkoalice nařízení týkající se stavebních předpisů, které je v gesci územního rozvoje. Tento návrh předložila na Radě a dohromady s koaličním partnerem (ČSSD) schválila něco, co jsme v podstatě dostali už hotové na stůl. Jedná se o vyvrcholení tlaků, které na magistrátu v rámci koalice působí, a možná je lepší je demonstrovat na nějakých konkrétnějších příkladech.
Já mám kromě agendy veřejných prostranství, která je fakultativní, na starosti také agendu povinnou, bezprostředně se vážící k mé funkci. Ta se dělí do několika oblastí – příprava strategického plánu, příprava územního plánu, v Praze zvaného Metropolitní, pořizování změn plánu stávajícího a přípravu stavebních předpisů. Když pominu strategický plán, který je spíše referenčním dokumentem než něčím, co by se dalo vymáhat, tak všechny zbylé oblasti jsou závazné. V každé se objevují jisté tlaky.
S jakými tlaky se setkáváte při přípravě územního plánu?
Územní plán platí od roku 1999 a je to mapa, která stanovuje obytné zóny, kde se budou stavět obchodní centra, parky, kde jsou ulice a tak dále. Změna tohoto plánu je možná, ale její zaznačení trvá nějakou dobu – může to trvat dva roky, ale u nás na magistrátu jsou i změny, které se pořizují patnáct let. Taková změna musí být třikrát schválena zastupitelstvem, aby se flíček označující třeba pole proměnil ve stavební parcelu. Takže nejprve se odsouhlasí, jestli se ta změna vůbec bude prověřovat, pak se schválí návrh toho, jakou bude mít tato změna podobu, a nakonec se schválí vydání této změny. Takových změn je nepřeberné množství a často se týkají velmi malých parcel. Do tohoto procesu tak vniká nekontrolovatelné množství vlivů, a je velmi obtížné dohlížet na to, jestli je skutečně rozhodováno ve veřejném zájmu. Neustále totiž jde o rozšiřování území pro výstavbu. Rozhodování o těchto změnách měli a do jisté míry stále mají sociální demokraté, kteří vedou Výbor pro územní rozvoj. Rada se už většinou řídí rozhodnutím Výboru.
Jak taková jednání na Výboru probíhala? Podařilo se vám něco změnit?
Probíhala tak, že předseda Výboru, známý to Jan Slezák, předložil parcely, jejichž změnu schvaluje či neschvaluje, a všichni mohli, aniž by uváděli jakékoliv zdůvodnění, navrhovat, jestli se změna bude realizovat. Většinou se k tomu nemohli vyjádřit ani starostové městských částí, kterých se to týkalo. Já jsem částečně navázal na práci exprimátora Hudečka a založil jsem komisi Rady, která má vyvažovat názor Výboru. Komise je složena z odborníků a o každé změně jedná zvlášť a musí své rozhodnutí odůvodnit. Proces pořizování takové změny přijde magistrát na půl milionu korun, proto jsme se rozhodli, že změny v rozporu s veřejným zájmem a rozvojem města do dalších instancí nevpustíme. Komise se kloní k tomu, aby byl tento princip zachován.
Jak to fungovalo v praxi?
Jako první balík jsme někdy v květnu projednali sedmdesát úprav územního plánu, což znamená menší úpravu, v níž se mění koeficient parcel nějakého typu – jde o zátěž parcely, třeba kolik může mít pater budova na ní postavená. My jsme v odborné komisi doporučovali vesměs zamítnutí těchto úprav, projednávali je každou zvlášť a návrh odůvodnili, výbor pod vedením ČSSD změny projednával asi pět minut a všechny doporučil naopak realizovat s tím, že jejich pořizování prokáže, jestli jsou změny žádoucí. To je jejich oblíbená mantra.
Úkolem města je hájit zájmy lidí, kteří nejsou organizovaní. Ekonomická síla je organizovaná a developeři mají zájem na tom, aby se stavělo, a to vysoko, hodně, rychle a bez komplikací. Kdežto lidi jsou roztříštění a propojují se maximálně v občanských sdruženích.
Proč podle vás Výbor doporučil tyto změny realizovat?
O tyto změny usilují velké developmenty, které chtějí být ještě větší, čemuž jsme se snažili zabránit. Já podezírám sociální demokraty, že je to pro ně zdroj příjmů. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč by chtěli zatěžovat odbor územního rozvoje, proč bychom se tím měli donekonečna zabývat, když o tyto změny vůbec nestojíme. Takže tyto návrhy stále leží na Radě, protože je sociální demokraté odmítají schválit.
Co spory ohledně Metropolitního plánu?
Metropolitní plán stanovuje, kde chce město mít stavební, nestavební, zastavitelné parcely a tak dále. V textu, který jsem v červnu publikoval v Právu, jsem shrnul, proč mám z Metropolitního plánu velké obavy. Odstraňuje totiž účinnou regulaci a zavádí do územního plánování spíše zbožná přání. Zpracovatelem tohoto plánu je architekt Koucký, velký ideolog, s nímž jsem často ve sporu. Domnívá se, že hlavním účelem územního plánu je iniciace, nikoli regulace. Tedy podněcování k soukromým investicím. Nemyslím si, že by deregulace podněcovala tvořivost. Tvořivost podněcuje spíše obtížná situace s celou řadou omezení. Teprve pak mohou vznikat skutečně tvůrčí řešení. S tím bezprostředně souvisí i jmenování ředitele odboru územního rozvoje, kterého mi před třemi týdny bez výběrového řízení vnutily ANO a ČSSD.
Mluvíte o Janu Kábrtovi, jehož možná všichni čtenáři neznají.
Jan Kábrt je jednou z ústředních záporných postav filmu Plán. Já ten film považuju za hodně nekritický vůči přípravě územního plánu, ale hodnocení pana Kábrta v něm sedí dokonale. Na Praze 11 byl na stejné pozici, kterou mu nyní přisoudil magistrát. Na Praze 11 ale vznikají jenom podklady pro rozhodnutí magistrátu, stanoviska. On připravoval podklady pro četné stavby, které vedly k rozprodání majetku městské části, jejíž zastupitelé dnes úřadují v bývalé školce, protože nemají sídlo. Na základě trestních oznámení občanských iniciativ bylo zahájeno stíhání desítek zastupitelů, včetně bývalého starosty Dalibora Mlejnského (ODS). Pan Kábrt je šel na ruku developerům proti veřejnému zájmu, a ještě to dělal tak nešikovně, že přivedl volenou reprezentaci před soud. Tento člověk teď bude dohlížet na přípravu Metropolitního plánu.
Co znamená, že na něj bude „dohlížet“?
Zastupitelstvo schválí zadání Metropolitního plánu – my jsme zadavatel. Zpracovatelem je Institut plánování a rozvoje, tedy architekti. A mezi nimi je článek, odbor územního rozvoje reprezentovaný Kábrtem, který dohlíží na zpracovatele, jestli plní zadání. Zpracovatel ho musí poslechnout a musí jeho požadavkům vyhovět. Kombinace Kouckého a Kábrta mě připravuje o vliv na přípravu něčeho, co budu muset v určitou chvíli předložit. Pokud to tedy za mě nepředloží primátorka Krnáčová. Možná už to někdo od ní kreslí. Koucký připravuje město o nástroje regulace a Kábrt, s pověstí člověka, který jde na ruku developerům, může mít vliv na zakreslení jejich přání do územního plánu. K tomu připočtěte neuvěřitelný průběh výběrového řízení, střety zájmů paní ředitelky, protože pan Kábrt je defacto jejím zeťem a jeho bratr pracoval dvacet let v architektonické kanceláři architekta, který zpracovává územní plán, tedy Romana Kouckého. Tyhle vazby ve mně nevzbuzují důvěru.
Trojkoalice získala ve volbách poměrně silný mandát. Je její současná situace komfortní? Většina záměrů Trojkoalice je zmařena politickými strukturami navázanými na ANO a ČSSD. Vyvodí z toho Trojkoalice nějaké důsledky?
Působení v koalici si rozděluju do tří částí. První je nejobsáhlejší a spadají do ní projekty koaličních partnerů, s kterými můžu a nemusím mít problém. Třeba velikost Libeňského mostu a jeho likvidace, prodej majetku, oprava nějaké školy. V těchto případech chápu, že jsem v koalici a ne všechno můžu ovlivnit. Pak je tady prostor, který mám pro své projekty: rekonstrukce Nákladového nádraží Žižkov, rekonstrukce Vinohradské ulice, revitalizace Palmovky, dohoda s Prahou 7 na Bubnech. Nakonec je ta oblast, kterou jsem popsal na začátku: změna územního plánu, strategický plán, změny stávajícího plánu a stavební předpisy. Ve chvíli, kdy nemůžu tyto věci, za které jsem skutečně odpovědný a budu za ně popotahován, dokončit, pak je můj závěr takový, že ta koalice zkrátka nefunguje. Přestože máme docela dobrou koaliční smlouvu a programové prohlášení, tak se kloním k tomu, že stejně jako bylo naší povinností vstoupit do koalice, která „na papíře“ umožňovala realizovat některé naše priority, tak je naší povinností nyní vyhodnotit, jestli jsme schopni něco skutečně prosadit. Buď se něco ve fungování koalice zásadně změní, nebo ji podle mne budeme muset opustit.
Je tedy současná krize natolik závažná, že by mohla magistrátní koalici skutečně rozložit?
Já cítím, že ano. Je pravda, že většina věcí naráží u mě, protože skoro jako jediný člen Trojkoalice mám v kompetenci záležitosti systémového charakteru, které by podobu města výrazně ovlivnily. Speciálně před krajskými volbami ovšem musíme udělat vše proto, aby se projekt Trojkoalice udržel. Můžeme tedy z koalice odejít jenom tehdy, když jako zelení přesvědčíme Trojkoalici jako celek, že je situace neúnosná. Nevím, jestli všichni situaci vyhodnotí stejně jako já. Já ovšem za hlavní úkol v politice považuju regulaci ekonomické moci. Na nadnárodní úrovni je rozhodující ekonomickou silou finanční kapitál, na národní úrovni subjekty typu ČEZ a na úrovni města developeři.
Jak byste svůj přístup k územnímu plánování odlišil od změn, které inicioval Tomáš Hudeček?
Hudečkovi šlo o estetickou rovinu, kdežto mně jde o rovinu existenciální. Na volebních billboardech jsem měl heslo „Být znamená bydlet“, to je pro mě důležité téma. Ochraňovat lidi před existenciálními hrozbami, které svět přináší a které současný systém vytváří. Úkolem města je hájit zájmy lidí, kteří nejsou organizovaní. Ekonomická síla je organizovaná a developeři mají zájem na tom, aby se stavělo, a to vysoko, hodně, rychle a bez komplikací. Kdežto lidi jsou roztříštění a propojují se maximálně v občanských sdruženích. V tom je rozdíl mezi mnou a Hudečkem. Ekonomickou sílu považoval za přínos. „Všichni developeři, pojďte sem, ale stavět musíte krásně,“ to bylo jeho krédo. Nechtěl stavět méně a přiměřeně, ale klidně hodně, ale hlavně aby šlo o kvalitní architekturu.
Komu by tedy město mělo vytvářet prostor k žití?
Byl jsem teď nedávno na architektonickém festivalu reSITE, kde jsem potkal zajímavou architektku – Gabu Heindl z Vídně. Vyhrála veřejnou soutěž na rozvoj tamější náplavky. Jako ve městě se prý nejvíc cítí tam, kde se pohybují bezdomovci, protože se jedná o nejnízkoprahovější místa ve městě. Úkolem urbanisty je tak podle ní vytváření co nejvíce takových nízkoprahových prostorů – tedy eliminovat sociální bariéry, které může výstavba vytvářet. Onu soutěž mimochodem vyhrála s návrhem, aby se náplavky už nesměly dále rozvíjet. Žádné nové kavárny a nová kotviště pro lodě, ale odkryjme staré schody, lidé na nich budou sedět a popíjet to, co si sami přinesou. Do toho máme v Praze ještě hodně daleko.
Vraťme se ale ještě k Hudečkovi. Jak na jeho práci navazujete?
Podařilo se mu vyvolat zájem o veřejný prostor a jeho občanskou úlohu. Na tu on ale nekladl příliš důraz. Zdědil jsem po něm ale i problematické věci. Většinu projektů vůbec nedotahoval a ke mně dorazily v nehotovém stavu.
Což ale souvisí také s tím, jak dlouho byl Hudeček na magistrátu, ne?
Kdybych ty věci dostal rozdělané a bylo by evidentní, že se na nich stále pracuje, tak bych souhlasil. Strategický plán byl ale de facto opuštěn na jaře 2014. V době, kdy jsem přebíral Metropolitní plán, byl už v ročním skluzu. Podstatné ovšem je, že pracoval ve prospěch tržních sil, což se snažím otočit. Hudeček měl poměrně velký prostor pro jmenování lidí do Institutu plánování, což je poměrně kvalitní a silná organizace. Vnímají se ale jako nějaká bašta pokroku, ale zároveň je to také zájmová skupina architektů, a ti chtějí stavět.
S čím vlastně Trojkoalice vstupovala do koalice s ANO a ČSSD? Nebylo trochu naivní očekávat, že právě tyto dvě strany vám budou pomáhat bořit zaběhlé pořádky v Praze?
Rozumím. Ideově jsme tuto koalici volili proto, že ANO bylo v té době bez programu, a tudíž jsme mohli ovlivnit, co bude v programovém prohlášení a koaliční smlouvě. A s ČSSD, vyjma oblasti dopravních staveb, v níž se sociální demokraté chovají jako ryzí betonáři, je ten průnik docela značný. V realizaci ovšem nastávají problémy. Odhadnout ANO nebylo úplně jednoduché a my jsme si řekli, že to zvládneme, protože máme hodně zkušeností z komunální politiky.
Není ale postup primátorky Krnáčové ve věci stavebních předpisů důkazem toho, že programová prázdnota ANO byla částečně záměrná a na magistrátu pouze vykonávají příkazy shora?
Já jsem na to upozorňoval už na jaře, ale ne jen ve vztahu k ANO. Paní Kleslová má silnou vazbu na ČSSD a ještě před dvěma lety byla jejich zastupitelkou na Praze 10. Zatímco v jiných městech i ve vládě jsou si tyto dvě strany do určité míry konkurenty, tak tady kandidátku ANO sestavovala Kleslová v podstatě sama. Všichni členové jsou navíc velmi disciplinovaní a loajální, protože vědí, že kdo ve straně neposlouchá, ten bude ze dne na den odvolán, což si žádná jiná strana nemůže dovolit. O tomto riziku jsme dopředu věděli, ale přesto nebylo moc jiných variant. Jakmile se totiž Piráti rozhodli, že nevstoupí do koalice s ČSSD a ODS, padla možná koalice s TOP 09, kterou tehdy ještě vedl Hudeček. Za určitých okolností by spojení Trojkoalice, Pirátů, ČSSD a TOP 09 mohlo být zajímavější než současná konstelace.
S jakými představami jste vstupoval na pozici náměstka primátora a jak se tyto představy proměnily?
Věděl jsem, že musím současně vyjít s občanskými iniciativami, za něž se cítím být zvolen. Ty jsou velmi ostražité vůči nové výstavbě a velmi přísné co do požadavků na regulaci. Dál jsem věděl, že budu muset vyjít dobře s odborným prostředím, s architekty a urbanisty z éry TOP 09. Přinášeli nějakou inovaci a já jsem ji chtěl v nějaké transformované podobě zachovat. U stavebních předpisů převažovaly klady a já jsem se rozhodl je zachraňovat. Chtěli jsme je opravit, protože byly často vágní a nevymahatelné, ale jako celek měly smysl. Metropolitní plán jsem ale považoval za rizikový a věděl jsem, že budu muset s architekty do konfliktu. To se také stalo, když jsem napsal článek do Práva.
Jak se vypořádáváte s tím, že jste náměstek primátorky, zároveň součástí Trojkoalice a také člen Strany zelených? Pro všechny tři uskupení asi platí trochu jiná pravidla…
Když mě zelení navrhli a Trojkoalice schválila, všichni věděli, do čeho jdou. Moje názory v zásadě znali, moje předchozí působení taky, věděli, že se nejspíš vyskytnou problémy. Postupuju sice přiměřeně své funkci, ale v podstatě tak, jak jsem byl zvyklý, což nikoho nemohlo překvapit.
Adriana Krnáčová Vás obviňuje z toho, že svým jednáním ohrožujete privilegované postavení města Prahy, které má jako jediné v ČR vlastní stavební předpisy. Jak čtete tuto situaci?
Buď je potřeba ukázat, že Stropnický to dělá špatně, ale my z ANO, primátorka a ministryně pro místní rozvoj, se umíme dohodnout a prostě to zařídíme. Potom výjimka bude. S tím, že z předpisů vypadnou důležité regulativy developerů jako výsadba stromů, budování kanalizací a uzavírání plánovacích smluv. V úterý do předpisů třeba výměnou jednoho slova proniklo, že mnohostěnné billboardy budou mít mírnější regulaci než v mém návrhu. Nebo to paní primátorka na ministerstvu dohodnuté nemá. Cílem pak může být, aby Praha skutečně výjimku neměla a před krajskými volbami se řekne: „Všechny kraje jsou si rovny!“ Zvláště pak, když se nebude volit v Praze.
Co by nastalo, kdyby Praha o předpisy přišla?
Obecné předpisy jsou prostě příliš obecné a spoléhají na to, že v menších městech se lidi navzájem znají a jsou schopní se nějak domluvit, ale také kontrolovat. V Praze všechny tyto procesy probíhají anonymně, a je proto potřeba být konkrétnější. Nikdo si nevšimne, že se vedle jejich domu připravuje výstavba, a lidé se začnou ozývat až v momentě, kdy přijede první bagr, což je samozřejmě pozdě. Všechna statutární města, města nad sto tisíc obyvatel, by měla mít vlastní předpisy.
Takže by to znamenalo ještě větší deregulaci výstavby v Praze…
Ministryně navrhuje ze stavebního zákona vypustit i plánovací smlouvy. Ty zavazují soukromého investora, aby se finančně podílel na výstavbě veřejného příslušenství a infrastruktury. Město totiž tyto věci staví na vlastní náklady a ještě financuje jejich údržbu, čímž vznikají díry v rozpočtu a soukromý investor bere veškerý zisk. Městu tak utíkají velké finanční prostředky, a ty končí v soukromém sektoru – nemůžeme se pak divit, že je v něm tolik peněz a vytváří tlak na další a další výstavbu. Ty prostředky je potřeba odčerpat.
Jak si takovou změnu v přístupu města představujete?
Dnešní rozpočet Prahy je padesát miliard, z toho ale čtyřicet miliard tvoří mandatorní výdaje. Na investice zbývá 10 miliard. Polovinu z nich každý rok spolkne doprava – za posledních osm let vesměs Blanka. Město se kvůli povodním a výstavbě městského okruhu zadlužilo ve výši třiceti miliard a okruh stále není hotový. Podobný postup je neudržitelný. Investice by totiž městu měla přinášet zisk. Město by tedy mělo místo nikdy nekončící výstavby silnic raději vykupovat pozemky a chovat se jako developer. Mělo by například koupit areály v Bubnech a na Nákladovém nádraží. Na takové investice město má. V těchto místech vzniknou stavební pozemky, které může město zregulovat a následně polovinu třeba prodat a zaplatit tak svoji investici. Druhá polovina pak může jít na sociální bydlení, výstavbu obecních bytů nebo veřejné budovy. Takhle já si představuju rozvoj města. Dá se to dělat postupně a přínos by z toho mohli mít i stavebníci.
Za jakých okolností bude koalice fungovat dál?
My jako zelení jsme stanovili určitě podmínky, za kterých může pokračovat. Stejně tak učiní i lidovci a starostové. Uvidíme, jestli se shodneme na společném postupu. Cílem tohoto cvičení je ukázat, že to není spor koalice versus Stropnický nebo koalice versus předpisy, ale že je to otázka dalšího fungování koalice vůbec. Jdeme až do krajských organizací, abychom dostali nějakou zpětnou vazbu od straníků, kteří sledují situaci z odstupu. Pro mě je setrvání v současné koalici už velmi obtížné. S Kábrtem se na územním rozvoji prostě dělat nedá.
Je tedy možné, že Trojkoalice bude pokračovat, ale třeba už bez náměstka Stropnického?
Hypoteticky to možné je. Já jsem včera navrhnul klubu svou rezignaci, a ten ji zamítnul s tím, že nyní budeme jednat o podmínkách. Chvíli jsem si říkal, jestli není lepší odejít středem, ale ještě si mě tam přidrželi.