Tarnacká skupina: obvinění z terorismu padlo

Zásahy proti autonomním anarchistům, mezi které se nedávno zařadila i česká akce Fénix, probíhají podle podobného scénáře.

Dohlížecí soudce zamítl v pátek 7. srpna obvinění z terorismu pro čtyři obviněné v kauze tzv. tarnacké skupiny, v níž bylo několik lidí obžalováno z řady sabotáží na trati vysokorychlostních vlaků v departementu Corréze. Výhra obhajoby je jen částečná, protože soudce potvrdil alespoň obžalobu z kriminálního spolčení. I tak se ale po sedmi letech od spektakulárního zásahu proti skupince anarchoautonomů základní obžaloba z věcného hlediska rozpadá.

Hypotézy policie a prokuratury

Skupina deseti lidí z malé anarchistické komunity v městečku Tarnac byla zatčena 11. listopadu 2008 v průběhu mohutné policejní akce. Policie a státní zástupci kladli členům komunity za vinu sérii pěti sabotážních akcí na trolejích vysokorychlostních vlaků, které podle techniků státní železniční společnosti SNCF, mohly způsobit výrazné materiální škody. Nikoli újmu na zdraví cestujících. Těmto aktům výtržnictví však žalobci připsali daleko rozsáhlejší konotaci: byly prý součástí strategie širší, mezinárodní sítě anarchisticko-povstaleckých skupin, jejichž cílem je rozvrátit společenský řád.

Obžaloba militantů blízkých anarchistické scéně z útoků na velké infrastruktury patří ke klasikám v oblasti evropských prokuratur.

Celá stavba procesu, především pak žaloba z terorismu, byla postavena na textech a aktivitách vůdčí osobnosti komunity, Juliena Coupeta. Ten dle prokuratury začal organizovat povstání, o kterém mluví s dalšími autory z Neviditelného výboru v knize Vzpoura přichází a jehož součástí měly být i útoky na důležité uzly dopravní infrastruktury. Důkazní materiál prokuratury však nebyl ani na začátku kauzy zrovna přesvědčivý. Prokuratuře se podařilo doložit, že se Julien Coupet a jeho partnerka nacházeli poblíž místa sabotáže, což však obvinění vysvětlili tím, že se milovali v autě. Další indicií měla být odposlechnutá konverzace mezi Coupetem a jeho partnerkou o přípravě jedné ze sabotáží. Obhajoby však tvrdí, že přepis odposlechu byl zmanipulován a že samotná jeho realizace je nelegální. Celou záležitost nakonec soud nemohl nezávisle posoudit, protože pořizovatel odposlechu, zpravodajská služba DCRI, odmítla vypovídat o bližších okolnostech z důvodu ochrany státního tajemství.

I přes zcela zanedbatelnou důkazovou základnu se však pařížské prokuratuře podařilo udržet obžalobu na nohou dlouhých sedm let. Ve srovnání s původní verzí je však současný teorém žalobců značně okleštěný: na sabotážích se měly podílet jen čtyři osoby z deseti a současně přestalo být únosné kvalifikovat tyto činy jako teroristické útoky, což potvrdilo nedávné rozhodnutí soudu. Hlavní důkazy jsou spíše indicie, a to navíc dosti vrtkavého rázu.

Politický proces?

Nezodpovězenou otázkou zůstávají důvody, které vedly k tak prudkému zásahu represivních sil proti komunitě lidí, která pravděpodobně vedla jen alternativní způsob života. V anarchistických kruzích se hovoří, že jde především o politický proces motivovaný publikační činností Neviditelného výboru a teoretickou činností Juliena Coupeta. Nelze jim jistě upřít působivý literární styl, ovšem z hlediska teoretické reflexe nejde ve francouzském prostředí ani zdaleka o ojedinělé či mimořádné počiny. Samozřejmě že policie může být motivovaná klasickým maoistickým heslem „Potrestat jednoho, vychovat sto“. V tomto případě však tato strategie nepochybně selhala.

Podle komentátorů, například deníku Le Monde, se nová zpravodajská agentura DRCI chtěla na tarnackém případě zviditelnit před politiky a veřejností. Především pravicová garnitura tehdejšího prezidenta Sarkozyho a ministryně vnitra Alliot-Marie vzala případ s povděkem, protože mohla přesměrovat pozornost veřejného mínění na nebezpečí ultraradikální levice. Ani to však úplně nevysvětluje, proč se za případ tak silně postavilo státní zastupitelství, které je na politické moci dosti nezávislé.

V případě tarnacké skupiny se nejspíše projevil neduh francouzské justice, o kterém mluví již delší dobu nejen advokáti, ale také sociologové práva či bývalí soudci a státní zástupci. Žalobci konstruují rozsáhlé procesní teorémy jen na základě indicií, odposlechů a případně udání či doznání, avšak s takřka nulovými materiálními důkazy. Stává se tak, že státní zástupce si vytvoří svoji hypotézu, svůj obrázek – a vše, co do něho nezapadá, považuje jen za chybu či úhybný manévr obhajoby.

„Mnoho žalobců si myslí, že účel světí prostředky a že procedury, demokratická pravidla nebo práva obhajoby jsou jen překážkou k dosažení hlavního cíle: zachování řádu. Je-li do vězení poslán nevinný, nejde v očích těchto žalobců o nespravedlnost, ale jen o vedlejší škodu bez valného významu,“ prohlásil advokát Regis de Castelnau v souvislosti s dalším spektakulárním fiaskem francouzské justice – neexistující pedofilní sítí v městečku Outreau. I v tomto případě žalobci vytvořili monstrproces jen na základě výpovědi jedné obžalované a několika dětí, jež do svých fabulací hromadně promítly své polymorfně perverzní fantazie. Zdá se, že tento způsob správy justice ve Francii dále kvete, například i díky silnému korporativismu prokurátorů a soudců.

Anarchisté proti infrastrukturám

Obžaloba militantů blízkých anarchistické scéně z útoků na velké infrastruktury patří ke klasikám v oblasti evropských prokuratur. Je nezpochybnitelné, že velké množství evropských anarchistů a anarchistek se často účastní celosvětových mobilizací proti takzvaným zbytečným a vynuceným velkým infrastrukturám. Tato účast však v drtivé většině případů nevybočuje z mezí legality a jen občas sklouzává do forem občanské neposlušnosti (například okupace pozemků, na nichž by daná infrastruktura měla vzniknout) či riotům, jejichž výlučným cílem jsou škody na majetku.

Stejný osud jako tarnackou skupinu potkal i čtyři italské aktivisty a aktivistky autonomního hnutí bojující proti vysokorychlostní trati Turín–Lyon. Právě kvůli tomu, že mají blízko k anarchistické scéně, je turínský prokurátor Giancarlo Caselli obvinil z terorismu a vymínil si předběžnou vazbu v zostřeném režimu, která – jak opakovaně poukazuje Evropský soudní dvůr pro lidská práva – slouží jako nástroj nátlaku a mučení za účelem vynuceného doznání obžalovaných. Čtyři aktivisté strávili celý rok na samotce a měli jen omezený kontakt s rodiči a advokáty. Turínský soud je v první instanci na konci roku 2014 zprostil obvinění z terorismu a odsoudil je jen k podmínce za poškozování cizí věci.

Tyto procesy zkrátka probíhají jako přes kopírák. Začínají masivním policejním zásahem, jenž má vzbudit dojem akutního a rozsáhlého nebezpečí a zakrýt chatrnou důkazní základnu. Následuje uvalení vazby a nátlak ve snaze vynutit si přiznání spolu s rozsáhlými prohlídkami, při kterých se vyšetřovatelé a žalobci snaží dostat k dalším indiciím a důkazům. Vše pak končí po zdlouhavém procesu buď naprostým fiaskem žalobců, či jen částečným odsouzením původních podezřelých. K tomuto konci pomalu směřuje proces s tarnackou skupinou. A možná také jeho česká obdoba, všeobecně známá jako akce Fénix.

 

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies