Terminologická past islamofobie


Spory o oprávněnost termínu islamofobie se vedou i na akademické půdě. Musíme ovšem rozlišovat mezi kritikou islámu a obyčejným urážením.

Debaty o islámu a muslimech se u nás staly takřka celonárodní zálibou. Abychom před nimi unikli, nestačí jen ignorovat internet a média, ale též hospody, kavárny, MHD či jakákoliv jiná místa setkávání. Ať už se pohybujeme v distingovaném akademickém prostředí nebo naopak v rozbouřených vodách internetových diskuzí, zpravidla netrvá dlouho a narazíme na pojem „islamofobie“. Novotvar, který ještě celkem nedávno znala jen hrstka zasvěcených, dnes zdárně plní stránky novin i debaty na Facebooku, aniž by o jeho obsahu, konotacích i o tom nejzákladnějším, tedy jeho smysluplnosti a přípustnosti, panovala shoda. S nárůstem jeho užívání se střety kolem islamofobie spíše prohlubují, než aby mizely, což vhledem k nárůstu zájmu o islám není překvapivé.

Vynález muslimů?

Zatímco jedni (včetně autora těchto řádek) pomocí pojmu islamofobie hodlají věcně uchopit a verbalizovat složitý propletenec kognitivních přístupů i emocionálních pohledů, jiní termín sám pokládají za škodlivou nálepku. Ta má a priori diskvalifikovat a dehonestovat odpůrce islámu v jejich celku, a tudíž není hodna vědeckého ani společenského diskurzu. A zatímco na jedné straně zaznívá potřeba co možná nejobjektivněji rozlišovat mezi kritikou islámu, která je legitimní i potřebná, a přístupy, které již tak legitimní nejsou (urážení, zesměšňování, štvaní, podněcování k nenávisti a podobně), na straně odpůrců islámu zase slýcháváme názor, že termín islamofobie je, ze své podstaty, nástrojem, jehož prostřednictvím hodlají muslimové „frontálně čelit“ oponentům. Už tak nepřehlednou situaci komplikuje fakt, že spory kolem islamofobie nerozdělují jen muslimy a nemuslimy, respektive zastánce a odpůrce islámu, ale rovněž odborníky.

Je smutnou skutečností posledních měsíců, že ponurá množina, ať už ji nazveme islamofobií či nějak jinak, se citelně rozrůstá a hranice toho, co je pokládáno za přijatelné, se stále více posouvá.

Spory o pojem islamofobie by nám ale neměly zastřít střety obecnější, sahající k otázce svobody slova, hodnotových žebříčků i světonázorových východisek. Abychom zde do nich nezabředli, pokusme se nejprve v kostce nastínit oba nesmiřitelné pohledy. Muslimové, hrdí na své náboženství a citliví na cokoliv, co pokládají za jeho urážku, se opakovaně ohrazují proti jakýmkoliv snahám o znevažování nejen proroka Muhammada a Koránu. Pod výraz „znevažování“ ovšem nezřídka zařazují i jakýkoliv neuctivý přístup či dokonce věcnou a zdvořilou kritiku, což jejich odpůrci právem připomínají. Mezi prvním vydáním Satanských veršů Salmana Rushdieho a teroristickými útoky na redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži stojí dlouhá řada kauz se společným jmenovatelem. Představa o neomezené svobodě projevu se tvrdě srazila s požadavky muslimů na respekt k jejich náboženskému cítění.

Dle argumentace odpůrců pojmu islamofobie jde o termín, který má paušálně diskreditovat odpůrce islámu a vyřadit je ze seriózních debat. Poukazováním na analogie mezi islamofobií a antisemitismem (byť v tomto ohledu ani mezi odborníky nepanuje shoda) mají být kritikové islámu vytlačováni do pozic xenofobů či rasistů, tedy na okraj. O samotné genezi pojmu se vedou spory, někteří (u nás například Benjamin Kuras) tento „vynález“ připisují muslimům (Muslimské bratrstvo, ajatolláh Chomejní), jiní zase nemuslimům s údajnou zálibou v multikulturalismu. Ostatně všemožné konspirační teorie týkající se muslimů a islamizace se nevyhnuly ani konceptu islamofobie, jak se lze snadno přesvědčit na internetových diskuzích u nás i v zahraničí.

Odmítání pojmu islamofobie odpůrci islámu je celkem pochopitelné. Z jiných pohnutek odmítají termín někteří akademikové, jimž na něm vadí, stručně shrnuto, že jde o pojmenování, které v sobě zároveň nese hodnocení. Že nejde o postoj, nýbrž diagnózu. Odmítavý pohled zastává mimo jiné renomovaný francouzský znalec islámu Gilles Kepel, který ve své knize Válka v srdci islámu napsal, že pojem islamofobie je „mystifikátorský termín, který vymyslelo islamistické hnutí, aby se zaštítilo proti jakékoliv kritice“.

Spory kolem islamofobie jsou tak staré jako pojem sám. Jedná se o neologismus vytvořený spojením slov „islám“ a „fobie“, tj. strach, odpor, averze. Podle autoritativního Oxfordského slovníku lze soustavný výskyt tohoto pojmu vysledovat od roku 1991 (byť jeho úplně první užití sahá až do roku 1923). Přestože se užívá zhruba čtvrtstoletí, shoda o jeho oprávněnosti dosud nenastala. Odpůrci islámu běžně zdůrazňují, že jejich odpor směřuje proti islámu, ne proti muslimům pokládaným za jeho oběti. V praxi však výpady protiislámských aktivistů směřují zpravidla proti konkrétním projevům konkrétních muslimů. Z tohoto důvodu americký autor Fred Halliday pokládá pojem „islamofobie“ za nevhodný a navrhl jej nahradit pojmem „anti-muslimism“, což se však neujalo.

Termín islamofobie má své odpůrce i mezi psychology („Fobie je přece nemoc, ale většina takzvaných islamofobů se ze svých postojů nechce léčit“). Trochu paradoxně, odpor proti islamofobii lze nalézt i mezi muslimy („Fobie je o strachu, jak potom můžeme nazývat člověka, který tráví volný čas tím, že na sociální síti vrší nenávistné příspěvky vůči muslimům, islamofobem?“).

Rozlišujme mezi kritikou a urážením

Bez ohledu na neshody terminologické, v tom zásadním panuje většinová shoda: je potřeba odlišovat (a to nejen v případě islámu) mezi kritikou a urážením, diskuzí a štvaním a podobně. Islamofobie je v tomto kontextu vnímána jako negativní sociálně-psychologický jev související s xenofobií a rasismem. Ostatně stejně jako terminologie jsou různorodé i pokusy o definici islamofobie. Britská organizace Runnymede Trust, jejíž průkopnický příspěvek k tomu, jak rozlišit kritiku islámu od urážení, je třeba připomenout a ocenit, definuje islamofobii jako „pohled či světonázor zahrnující neopodstatněný strach nebo odpor vůči muslimům, který ústí do praktik vyčleňování či diskriminace“. A byť Runnymede Trust sehrála klíčovou roli při popularizaci pojmu islamofobie, její zpráva připouští, že daný termín není zdaleka ideální, nicméně jej lze užívat jakožto jistou zkratku pro obavy z islámu, respektive nenávist vůči muslimům. Podle zmíněného Oxfordského slovníku angličtiny islamofobie značí „intenzivní odpor vůči islámu či strach z něj, zejména jako politického nástroje, nepřátelství či předsudky vůči muslimům“.

V Česku o islamofobii prvně psal orientalista Luboš Kropáček, který ji charakterizoval jako „nepěkné označení nepěkného společenského jevu“, který „zahrnuje široké spektrum projevů vyjadřujících nadřazenou přezíravost až nenávistný odpor vůči muslimům, zvláště Arabům, ale i jejich jiným souvěrcům, s nimiž v západních zemích xenofobní jedinci přicházejí v různých kontextech do styku“.

Problém, jak definovat islamofobii, vychází především z mimořádně pestré škály jejích projevů i z rozmanitosti protagonistů. Patří sem kultivované projevy vzdělanců plné filosofujících přesahů, ale rovněž polévání obchodů nabízejících potraviny halál (splňující šaríatská dietetická pravidla) vepřovou krví nebo obhroublé verbální útoky na zahalené muslimky. Odpor proti islámu má mnoho tváří, od sofistikovaných publicistických počinů až po „hlas lidu“ na internetu, plný emocí a vulgarit, od příkrých výroků politiků až po xenofobní kriminalitu. Snaha o typologii a klasifikaci v tomto ohledu naráží především na individualizovanou mozaiku lidských přístupů a motivací.

Od abstraktních a plně dehumanizovaných představ o muslimech bez charakteru, postrádajících etnicitu, vzdělání, sociální statut, povahu i temperament, se snadno dostaneme k zobrazování „šaríatských kyborgů“, jež zdárně plní nejen pokleslejší roviny debat o islámu, ale běžně jej dnes vidíme i v mainstreamových médiích. V tomto ohledu stojí za připomenutí nedávná snaha šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla o slova pochopení pro vůdce českých muslimobijců Martina Konvičku. Je smutnou skutečností posledních měsíců, že ponurá množina, ať už ji nazveme islamofobií či nějak jinak, se citelně rozrůstá a hranice toho, co je pokládáno za přijatelné, se stále více posouvá. Ale to už je na jiné povídání.

Autor je orientalista.

 

A2LARM