Tři pětky za doktora, osm pětek za Havla

Havlovská představa humanistického kapitalismu je dávno passé. Přesto se dá jméno a odkaz prvního prezidenta ČR dobře zpeněžit.

Kvůli jedné nešťastné historce se podle Milana Kundery může na jakéhokoli velikána vzpomínat jako na posmrtně směšnou figurku. Václav Havel by tak mohl vstoupit do dějin jako posmrtný výběrčí poplatků, naposledy ve výši osmdesáti korun, za některé časti webu nadace Vize 97.

Posthavlovská demokracie

Havlovo pojetí hodného kapitalismu a občanské společnosti zafungovalo v devadesátých letech jako krytí pro normální kapitalismus, pro který demokracie není až tak podstatná. Kopat do Havla by se sice dalo na mnoho způsobů, ale je to v tomto kontextu zbytečné. Havel není Thatcherová a posmrtný hrníček s nápisem Still hate Havel se u nás asi nebude nikdy prodávat. Havel by protixenofobní heslo Refugees welcome, které se dnes objevuje na tričkách, nejspíš podporoval. „Když už to někde Amíci rozbombardujou, je potřeba být solidární,“ dodal by k tomu cynik.

O této části odkazu Havla dneska nepíšou snad ani v Respektu. Jméno posledního a prvního prezidenta se v posledních týdnech v médiích objevuje jen v souvislosti s tím, jak se jej správci jeho pozůstalosti snaží zpeněžit. Samotná logika zákona chránící jméno i po smrti, není úplně mimo – má za cíl zajistit důstojnost a bránit snadnému vydělávání na jménu slavného mrtvého. Třeba aby nevznikla salámová lahůdka s názvem Havlův knír. Nadace Vize 97 to ale vzala odjinud – zpoplatnila dokonce i části webu postprezidentské kanceláře. O ne úplně sympatických snahách nadace vydělat na používání Havlova jména se přitom psalo už dříve. To jim Bakala dává tak málo?

Naděje na spravedlivější svět se pro většinu lidí v České republice rozplynuly už dávno a v „humanistický“ kapitalismus už si mohou dovolit věřit jen ti, kteří na to mají i peníze.

Nabízelo by se říct, že se Havlův život, včetně toho posmrtného, změnil v absurdní drama, a dala by se použít i řada jiných ohraných metafor. Jenže žádná z nich by nebyla pravdivá. Havel za to, co se dnes děje s jeho jménem, nemůže. Pomineme-li reakce na ony bizarní poplatky, je, co se Havla týče, ticho po pěšině. Zůstalo nám jen slůvko „pravdoláskař“, jímž současní islamofobní fašisté a s nimi sympatizující novináři označují i lidi, kteří by se často líp vypořádali s označením „stalinista“.

Václav Klaus i Miloš Zeman nenávidí uprchlíky, nikoho sem nezvou a chtějí proti obětem války, které přes Českou republiku projíždí do Německa, nasadit armádu. Na právo použít jméno mrtvého prezidenta se mezitím budou skládat potomci Čechů v Izraeli. Na demonstrace proti současné vlně nenávisti příznivci Havla nechodí, aspoň ne v takovém množství, v jakém chodili všude možně zapalovat svíčky, když Havel umřel. Boj o českou svobodu je pro ně pořád věcí minulosti. Havlův étos se používá proti putinovskému autoritářství, na to české je ale, zdá se, krátký.

S Havlem do Evropy

V havlovském diskursu návratu do Evropy, mezi vyspělé a po všech stránkách skvělé evropské demokracie, není fašizace společnosti ani možná. V Havlově uvažování byl problém vždy hlavně v českém postižení čtyřicet let trvajícím komunismem či „nesvobodou“. Další generace (a vůbec všichni) už měly být – kouzelným vlivem svobody – jen a jen lepší. A teď toto. Byť se objevily i odvážné interpretace, že za současnou českou xenofobii můžou (zase) komunisti, nová ultrapravice už se většinou spokojí s nadáváním na aktuální levici a „sluníčkáře“ a berličku komunistické diktatury pro očernění kritiky kapitalismu už ani nepotřebuje. O kapitalismus nakonec už ani nejde, nemluví o něm ani Klaus, jde o nacionalismus.

Zpoplatnění Havlova odkazu je ve srovnání s „regulačním“ zpoplatněním návštěv lékaře nebo s dalšími poplatky, které přišly, jenom legrace. Nikdo vás nakonec nenutí chodit na jeho stránky ani pojmenovat po Havlovi náměstí. Vůbec nic se neděje. Havel už nikoho nezajímá. Naděje na spravedlivější svět se pro většinu lidí v České republice rozplynuly už dávno a v „humanistický“ kapitalismus už si mohou dovolit věřit jen ti, kteří na to mají i peníze.

Dagmar Havlová (v dobových vtipech „rychlejší než smrt“) vypískala na společné volební schůzi obou komor parlamentu České republiky republikána Jana Vika, když se do Václava Havla navážel po jeho zvolení prezidentem. Těžko dnes říct, jestli tehdy spíše bránila svého muže nebo vyjadřovala odpor k neofašistovi, ale přikláněl bych se k tomu prvnímu. Pobouření privilegovaných stojí dnes i za těmi dvaceti pěti procenty lidí, kteří podle průzkumů veřejného mínění nesdílejí nenávist k uprchlíkům. Připomínat, že česká demokracie nebyla v devadesátých letech jen Klausovou afrikanizací, ale i Havlovou westernizací, by ale dneska snad ani nebylo účinné. Připomínka dřívějšího snu o demokracii už je možná jednoduše nefunkční.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies