True Detective: mrtví jsou těžší než zlomená srdce

Nedávno byl odvysílán poslední díl druhé série True Detective. Tentokrát seriál nevsadil na nihilismus a mystiku, přesto byl ještě děsivější.

První série True Detective (Temný případ) získala loni rychle reputaci nejlepšího seriálu současnosti. To se ale děje aspoň každý druhý rok a tahle trofej je přinejmenším putovní, pokud není přesnější mluvit o vyloženém sezonním hypu, který brzo opadne a nastoupí jiný, aktuálnější. Těm, kteří rádi debatují o fenoménu quality TV, ale počinu tvůrce seriálu Nica Pizzolatta podle všeho poskytl hojnost materiálu. A mysteriózní, filosofující detektivka z rozkládající se jižní Louisiany dokázala také plně vytěžit proměnu Matthewa McConaughyho z hezounka z romantických komedií v dramatického herce, považovaného za jednoho z nejlepších své generace. Proto bylo pokračování, byť s kompletně vyměněným hereckým ansámblem, napjatě očekáváno.

Fatalistická čtyřka

Čtyři hlavní postavy jsou opět traumatizované a vnitřně rozbité, jak to jen jde. Detektiv Antigone Bezzeridesová (Rachel McAdams), v dětství zneužívaná dcera hipízáckého hledače kosmických spojení, své problémy řeší sexem a čelí obvinění z obtěžování. Detektiv Ray Velcoro (Colin Farrel), jehož bývalá žena byla před lety znásilněna a jehož jediným smyslem života je syn narozený devět měsíců nato, dluží víc než pár službiček místnímu mafiánovi Franku Semyonovi (Vince Vaughn). Ten se dle vlastních slov narodil na „špatné straně třídní války“ a jeho plán na postup do vyšší ligy i šance na potomstvo jdou čím dál víc k čertu. A policista Paul Woodrugh (Taylor Kitsch) zosobňuje asi nejšablonovitější tragédii: otec neznámý, matka poloviční prostitutka, on veterán z Iráku, kde podle všeho s kamarády odehrál variaci na My Lai, a vší silou zapírá svou homosexualitu. Tedy tři policisté a jeden gangster, kteří neprožívají právě nejlepší období svého života a zároveň jsou konfrontování s dosud největší výzvou.

Druhá série je i bez nihilismu pochmurnější právě proto, že je méně mystická. Postavy sice přes všechny osobní tragédie dospějí k tomu, že si možná zaslouží lepší svět, ale šance, že se ho dožijí, je mizivá.

První sérii rámoval žánr southern gothic (odkazy na soubor hororových povídek Roberta W. Chamberse Král ve žlutém) a detektivní práce v ní nabírala rozměr metafyzického konfliktu mezi dobrem a zlem. Za nihilistickými proslovy Rustyho Cohlea (McConaughy), působícího dojmem teenagera, který tráví moc času četbou Schopenhauera, se skrývala rodinná tragédie, postupně objevovaná dobráckým tatíkem se slabostí pro mimomanželské aféry Marty Hartem (Woody Harrelson). To, co zpočátku vypadalo jako zlovolné spolčení místních elit, uctívajících démonické síly, končí jako souboj s osamělým obrem lidožroutem v jeho doupěti. Sériový vrah, po němž detektivové pátrají sedmnáct let, je jen monstrózní variantou bílého odpadu, zalidňujícího přízračný prostor seriálové Louisiany. Jeho likvidací oba hrdinové docházejí vykoupení. Rusty opouští svůj nihilismus a v závěrečném proslovu nachází metafyzickou rovnováhu vesmíru ve věčném boji světla a tmy, dobra a zla.

Ve dvojce True Detective se dialogy o povaze vesmíru překlápějí spíš do introspekce čtveřice hrdinů. Pseudofilosofické výroky o povaze světa hlouběji zakotvily jen v rozhovorech Franka s jeho ženou. Celkově je celá série méně ukecaná. Vnitřní démoni postav čím dál víc ustupují tlaku vnějších událostí. Ty zatlačují vnitřní konflikty do pozadí, postavy mají stále méně času k přemýšlení o sobě a jsou nuceny jednat bez ohledu na to, jak těžký náklad temné minulosti s sebou vláčejí. A také skutečně stojí proti temnému spolčení. Nejsou už hrdiny, kteří se musí postavit proti zlu skrývajícímu se v bažinách a nejsou na lovu příšer. Jdou proti korupci, organizovanému zločinu, pavučině zájmů, kterou někteří z nich pomáhali sami budovat.

Město a styl

Místem, kde se všechny nitky sbíhají, je fiktivní kalifornská metropole Vinci. Upadající průmyslové město, do nějž má výstavba státní rychlodráhy přinést hromadu peněz, se podobá Bay City z próz klasika drsné školy Raymonda Chandlera. Jeho ikonický hrdina, soukromý detektiv Philip Marlowe, v románu Sbohem buď, lásko má říká, že na rozdíl od velkého města jako je Los Angeles, kde si gangsteři mohou koupit jen některé policisty a politiky, malé město jako Bay City si mohou koupit kompletně. Vinci, kde na radnici vládne už po generace dynastie Chessaniů je přesně tenhle případ. Korupce je povýšena na základní mechanismus fungování města a rozdíl mezi politiky a gangstery je jen v menší míře pokrytectví těch druhých.

Právě hard-boiled detektivka je asi nejvýraznějším inspiračním zdrojem druhé série. Chandlerovo literární mistrovství spočívá právě v přesvědčivosti, s jakou umí ukázat, že pod pozlátkem slunné Kalifornie se ve skutečnosti skrývá rozklad a korupce. Také čtveřici hrdinů je čím dál jasnější, že ryba smrdí od hlavy. Mezi další inspirační zdroje patří bezesporu filmy Michaela Manna. Nejen knír Colina Farrela, ale i nepovedený zátah na varnu metamfetaminu s následnou přestřelkou jako by vypadl z celovečerního Miami Vice. A v neposlední řadě je zde znát odkaz Sama Peckinpaha. Přičemž tahle inspirace v závěru ještě sílí. A nejen proto, že ve finále série lze najít přímý odkaz na jeden z jeho filmů – plakát snímku Přineste mi hlavu Alfreda Garcii v bytě Lena Ostermana (mimochodem, jméno dost možná odkazuje na jiný Peckinpahův film, Ostermanův víkend). Jde hlavně o stupňující se osamělost a posouvání hlavních postav mimo zákon a jejich ochotu vzít věci do vlastních rukou. Mannovská přestřelka v polovině série, v níž se střetává skupina policistů se stejně početnou partičkou gangsterů, působí zcela realisticky. Proti tomu závěrečná kombinace loupeže a pomsty, kdy Frank a Ray, po zuby ozbrojení, sami vystřílí luxusní chatu plnou mafiánských bodyguardů, připomene právě Peckinpahovy krvavé balety.

Lepší svět

Prozření Rustyho Cohlea ze závěru první série, v němž si uvědomuje existenci boje světla a tmy, připomíná výkřik anonymního alkoholika, který konečně najde Boha. V tomto „světle“ pak celé letité pátrání působí trochu jako snaha vyřešit v prvé řadě své vlastní démony likvidací jedné příšery z bažin. V druhé sérii naopak postavy postupují o poznání sympatičtěji a jejich podobně přepjatá traumata jsou postupně vytlačována nejen vůlí dotáhnout případ do konce, ale i starostí o druhé: děti, přátele, manželky a milenky.

Je pravda, že druhý cyklus True Detective nepřináší vlastně příliš nového. Spíš jen zajímavým způsobem kombinuje už známé přísady. Ale přiznejme si, že to samé se týkalo i první série. Mnozí mohou být nespokojeni, že nedostali další porci mysteriózního gumba kořeněného sáhodlouhým nihilistickým hučením tragického outsidera do průměrného amerického tatíka. Jenže právě tohle koření dělalo z první série dost často spíš než zmíněnou výživnou louisianskou specialitu, řídkou metafyzickou polévku. Druhá série je i bez nihilismu pochmurnější právě proto, že je méně mystická. Postavy sice přes všechny osobní tragédie dospějí k tomu, že si možná zaslouží lepší svět, ale šance, že se ho dožijí, je mizivá.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies