Věci nejsou v pořádku

Před nedávnem skončil ambiciózní televizní cyklus Fenomén underground. Jak jde dohromady někdejší kontrakultura s pozicí historického vítěze?

Velké vyprávění o nezastavitelné touze po svobodě, která ústí v sametové revoluci, do české moderní historie vrací téma hrdinství, jež víceméně splývá s „životem v pravdě“. Kromě kanonizované legendy o intelektuálovi, jenž putoval z vězení na Hrad, se jedinečnost českého návratu k parlamentní demokracii a kapitalismu zračí i v příběhu českého undergroundu. Roztodivní vlasatci a chuligáni, kteří si chtěli jen žít po svém, případně dělat muziku, nechtěně sehráli roli při formování disidentského hnutí, později se k němu sami přihlásili a po roce 1989 se – mimo jiné i prostřednictvím různých dokumentů – stali symboly odporu proti minulému establishmentu. A ovšem často i přehnané servility vůči tomu současnému. Několik z nich sice přijalo nevděčný osud věčných disidentů, ale o nich žádné dokumenty neuvidíte. Jiní se v nových časech prostě ztratili.

Druhá kultura a kultura vítězů

Ivan Martin Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 mluví v souvislosti s undergroundem o „hnutí, které vytváří stranou zavedené společnosti vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetiku a v důsledku toho i jinou etiku“. Nepoužívá sice ještě termín kontrakultura, ale v podstatě jej vystihuje, když píše o oficiální „první kultuře“ a naopak o té „druhé“, podzemní, kterou je třeba přivádět na svět také proto, že je protisystémová. Závěrem pak Jirous s povděkem kvituje, že v Československu se – na rozdíl od Ameriky – nemůže stát, že se undergroundový umělec zpronevěří svým ideálům a splyne s oficiální kulturou. V době represivních zásahů proti undergroundu to byla jistě pravda. Ke sloučení s establishmentem mohlo dojít skutečně až v podmínkách liberální demokracie.

I dnes – stejně jako před čtyřiceti lety, i když na jiný způsob – platí Jirousova věta: „Věci totiž nejsou v pořádku.“

Kapitalismus se na rozdíl od reálného socia­lismu naučil alternativní kulturu privatizovat ve svůj prospěch a o období pozdního kapitalismu to platí dvojnásob – stačí jen sledovat, s jakou rychlostí se původně subverzivní fenomény mění ve zboží. Jedinečnost, ale i prokletí kontrakulturních hnutí z bývalého východního bloku tkví v tom, že mohla zažít svou hvězdnou chvíli a spolu s disentem okusit pocit, že jim dějiny po těžkém zápase daly za pravdu. Pocit historických vítězů ovšem následovalo přesvědčení, že nový režim bude zákonitě reprezentovat dříve utlačované, a že tedy už není proti čemu se bouřit. Pokud se tu a tam naskytne příležitost pozvednout hlas a připomenout si, že underground nikdy nestál mimo politiku, pak jde zpravidla o varování před „návratem minulosti“ ve formě „plíživého komunismu“. Je to okamžik vítězství protažený do nekonečna. Autentické sžití s poměry. Jenže i dnes – stejně jako před čtyřiceti lety, i když na jiný způsob – platí Jirousova věta: „Věci totiž nejsou v pořádku.“

Antikapitalistická logika

Posledních dvacet let od nejrůznějších pa­­mětníků zlatých časů undergroundu (které pochopitelně splývají s temnými časy hrubé represe) často slýchám ironickou poznámku: „Tak ať si mladí udělají vlastní underground.“ Já v tom ale slyším spíše rčení „Ať se mládí vydovádí“. Většinou pak totiž následuje litanie, že kde není represe, nemůže být tak úplně ani podzemní kultura. Zvláštním, a přitom tak intimním vztahem mezi americkým a českým hudebním undergroundem se nikdo příliš nezabývá. Frank Zappa byl po většinu svého života tvrdým kritikem americké administrativy, která ho vůbec neměla v lásce – podpořil ovšem nového českého (a samozřejmě proamerického) prezidenta Václava Havla, na jehož přání později Plastic ­People of the Universe zahráli Billu Clintonovi v Bílém domě. Ostatně ještě bizarnější srovnání dějinných osudů dvou různých kontrakultur vyvstane, když vedle Plastic People postavíme militantní Weatherman Underground.

Zmíněnou generační výzvu k hledání vlastní autenticity a nové „druhé kultury“, která bude stejně jako normalizační underground „vyhlášením boje establishmentu, zavedenému zřízení“, nelze brát příliš vážně, protože odmítá možnost, že tento boj lze bojovat s levicovým náhledem na svět. Nesledujeme ale právě v posledních měsících, jak na anarchisty, kteří se stali obětí policejní provokace v akci Fénix, dopadá státní represe?

Underground vždy roste z daných poměrů a je nanejvýš logické, že pokud budeme hledat analogie, s největší pravděpodobností skončíme u squatterského hnutí, ale i u nejrůznějších komunit, které se hlásí k DIY etice a nezřídka mají subkulturní ráz. Jestliže ale pamětníci undergroundu nechápou změnu situace, vypovídá to ovšem jen o tom, že zpětně nerozumějí ani vlastnímu konání. Jakkoliv to může působit podivně, je zkrátka přirozené, že český underground byl v době reálného socialismu výrazně ovlivněn katolicismem, i když ve značně subverzivní poloze, kterou mu vtiskl filosof Jiří Němec s jasným vědomím, že tím podvrací i tradiční katolicismus. Dnes je stejně tak přirozené, že kontrakulturní aktivity jsou podobně jako jinde na Západě součástí antikapitalistické logiky. Stejně jako byly dříve součástí té antikomunistické.

Skutečnost, že porevoluční podzemní kulturu řada osobností českého undergroundu včetně Mejly Hlavsy spatřovala hlavně ve freeteknu, ukazuje, že jim v nově nabyté svobodě šlo více o nonkonformní životní styl než o odpor vůči establishmentu. A čeští technaři opravdu vykazují podobnost s českým undergroundem generace jejich otců. Především jde o okázalou apolitičnost lidí, kteří se sice kolektivně angažují, ale jde jim hlavně o prostor pro vzájemné setkávání. Dění „venku“ jim může být ukradené – aspoň do té doby, než se jich začne dotýkat. Je vpravdě symbolické, že politika nakonec doběhla český underground i technaře. Obě skupiny dnes dobře vědí, že dělaly politiku, i když si to nemyslely. Technaři ovšem nikdy nebyli vědomou součástí žádného revolučního vítězství. Zato příklad českého undergroundu vypovídá o tom, že podobná zkušenost jakoukoli kontrakulturu spolehlivě zabije.

Autor je zástupce šéfredaktora A2.

Text vyšel v A2 č. 17/2015.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies