Chce ministryně Marksová vyhladovět chudé?


Sociálnědemokratičtí politici nadbíhají xenofobům – v kvótách na uprchlíky, ale i v otázce bydlení pro lidi na okraji společnosti.

Jak známo, mnozí Češi razí „politicky nekorektní“ názor, že když pobíráte sociální dávky, nejste nic víc než parazit. Ostatně za „parazita“ je u nás označován kdekdo – zpravidla chudí a nezaměstnaní a nově také uprchlíci, zaměstnanci neziskovek či absolventi humanitních oborů. Tato „líná verbež“ nás prý chce zaprodat cizákům, dočteme se na sociálních sítích. Jenže je velký omyl myslet si, že po vyhnání uprchlíků a umlčení „zrádců“ bude mít česká chudina vyhráno. Názorně to ukazuje jedna novinka – chystaná novela zákona o pomoci v hmotné nouzi. Připravuje ji Ministerstvo práce a sociálních věcí v čele s ministryní Michaelou Marksovou-Tominovou. A jak už bývá v sociálně sadistickém Česku zvykem, plánuje potrestat ty nejslabší.

Lidé z ubytoven jako rukojmí

Člověk si už zvykl, že s chudinou chce zatočit konzervativní pravice. Jako někdejší ministr práce Jaromír Drábek (vzpomeňme na systém „aktivizace nezaměstnaných“ DONEZ, nucené práce a škrty). Snad ještě absurdnější však je, když se nahnědlou cestou vydají sociální demokraté. Tento trend naplno ukázala uprchlická krize, kdy se nemalá část ČSSD rozhodla vyjít vstříc národoveckým a šovinistickým proudům do té míry, že její volbu jistě zváží nejeden někdejší volič Tomia Okamury. A prý to tak má být – někteří sociální demokraté nám už vysvětlili, že tím získají hlasy, které by jinak připadly ultrapravici.

Odpor proti uprchlíkům, menšinám, ale i sociálně nejslabším má společného jmenovatele – odráží pocit lidí, že je „elity“ zradily, oni zůstali sami a nemůžou už pomoci sobě ani jiným.

Ani ministryně Marksová-Tominová zřejmě nechce zůstat pozadu. Přichází totiž s novelou zákona, zaměřenou tentokrát na „nepřizpůsobivé“ – konkrétně lidi živořící v nedůstojných podmínkách na ubytovnách. Ministerstvo práce chce vzít těmto lidem několik tisíc korun měsíčně. Zmíněná novela počítá se snížením doplatku na bydlení o celých dvacet procent. A jaký je důvod? Snížení peněz pro sociálně potřebné má prý vyvinout tlak na majitele ubytoven, aby zbytečně nepředražovali nájmy a přestali rýžovat na chudých.

Jenže je reálné očekávat, že po seškrtání dávek překupníci sníží své předražené nájmy? Neberou si politici sociálně slabé spíše jako rukojmí? Podle posledních výzkumů u nás od roku 2006 stoupl počet obyvatel ve vyloučených lokalitách skoro o polovinu. S tím samozřejmě souvisí i enormní nárůst těch, kteří živoří na ubytovnách. Vládne zde obrovská nezaměstnanost – až 85 procent. Práce je většinou krátkodobá, špatně placená a v žádném případě nezaručuje vymanění ze sociálně vyloučeného prostředí. Chudí lidé v ubytovnách zkrátka nemají kam jít a můžete je snadno vydírat ve stylu: „Koukej zaplatit a sežeň si peníze, kde chceš – můžeš si půjčit nebo něco ukrást…“ Rozdíl v ceně za ubytování pak budou muset doplatit chudé domácnosti, kterým nezbydou peníze na jiné výdaje (třeba na jídlo pro děti nebo oblečení). A hlavně, pokud se sníží doplatek na bydlení, lidé, kteří jsou v mimořádně těžké situaci, budou hledat další úspory – a pokud je nenajdou, můžou přijít o už beztak mizernou střechu nad hlavou.

Vstříc xenofobům

Předražené nájmy na ubytovnách pro sociálně slabé jsou jistě velký problém. Vyřešit by jej pomohl zákon o sociálním bydlení. Ten nám sice vláda Bohuslava Sobotky slibovala, ale vše stále protahuje. Jak upozorňuje platforma pro sociální bydlení, právě s pomocí takového zákona by se mohlo skoncovat s nedůstojnými ubytovnami a mnozí z těch, jimž naše společnost upírá status člověka, by mohli konečně slušně bydlet. Připomeňme si také, že existují projekty jako Housing First, které považují důstojnou střechu nad hlavou za základní lidské právo.

Je poněkud tragikomické, když politici místo toho vyjdou vstříc xenofobům, kteří „nechtějí doplácet na socky“. Zmíněná novela zákona, kterou chystá ministerstvo práce, se totiž nese v duchu hesla „zasluž si své dávky“. Navrhuje vypracovávat s lidmi na ubytovnách „aktivizační plány“, ačkoliv není jasné, podle čeho bude daná osoba považována za „dostatečně aktivní“. Hlavně v regionech, kde není práce a lidé tam mají nízké platy, je dost těžké určit, jaké podmínky mají chudí vlastně splnit. To, zda si člověk doplatek na bydlení „zaslouží“, může nakonec záležet hlavně na zvůli či zlomyslnosti konkrétního úředníka.

Zbývá ještě otázka, kdo to všechno provede. Přetížené pobočky Úřadu práce se totiž ještě vzpamatovávají ze zpackaných Drábkových reforem. Mají kolem jedenácti tisíc zaměstnanců a povinností nad hlavu. Pokud ministryně Marksová navrhuje vypracovávat „motivační plány“ pro chudé, znamená to, že agenda Úřadu práce ještě naroste. Je tedy pravděpodobné, že k přísnějšímu dozoru nad chudinou bude nutné najmout další úředníky. Na jedné straně se tedy ušetří na nejzbídačenějších lidech z ubytoven a jejich doplatcích na bydlení. Jenže na to, abychom „ušetřili“, bude na straně druhé nutné najmout nové pracovníky a dát peníze jim. Dává to smysl?

Zdá se, že o úspory tu ve skutečnosti moc nejde. Spíš o šikanu. A jaká může být dohra? Chudí zchudnou a budou shánět chybějící peníze. Jednak zadlužováním se prostřednictvím lichvářských půjček, které je odsoudí k chudobě už doživotně. Dále šetřením na jídle, které tvoří klíčovou položku v jejich rozpočtu. A zřejmě i krádežemi a drobnou kriminalitou, čímž přejdou do pole působnosti policie a ministerstva vnitra. To bude další voda na mlýn „slušných Čechů“ – budou moci opět protestovat proti „kriminalitě nepřizpůsobivých“, žádat škrtání už tak směšných dávek a ještě větší represe.

Sociální politika budoucnosti?

Možná je ale nefér strefovat se jen do ministryně Marksové. Postoje k sociálním problémům a xenofobii jsou totiž katastrofální napříč politickým spektrem. Koneckonců, Sobotkova vláda se nyní brání proti kvótám na přijetí uprchlíků, aby vyšla vstříc svému „lidu“. Politici ukazují, že mají zvláštní představu o svém povolání: fungují jako prázdné nádoby, do kterých se přelévají požadavky xenofobů, aniž by sami zkusili společenskou atmosféru změnit. Jenže to je dost krátkozraký postoj. Ve srovnání s Okamurou nebo Konvičkou totiž sociální demokraté nikdy nebudou dost xenofobní a nenávistní. A ultrapravičáci je vždy budou považovat za pokrytce, kteří to se skutečným „vlastenectvím“ nemyslí vážně. Efekt tedy bude přesně opačný – ČSSD svým nahnědlým postojem legitimizuje extrémní názory, takže se i Vandas bude moci ohánět tím, že přece neříká v zásadě nic jiného než premiér nebo vláda.

Poslední měsíce bohužel vydaly jednu z nejsmutnějších zpráv o stavu naší země. Česko zaplavila vlna nenávisti, aniž by se doopravdy řešily její příčiny. Odpor proti uprchlíkům, menšinám, ale i sociálně nejslabším má přitom společného jmenovatele – odráží pocit lidí, že je „elity“ zradily, oni zůstali sami a nemůžou už pomoci sobě ani jiným. Lidé ztrácejí důvěru v politiky a řeči o solidaritě a toleranci vnímají jen jako pokrytectví. Jenže ti, kdo drží v rukou moc, zkoušejí překonat příkop mezi „elitou“ a ostatními tím nejhorším možným způsobem. Místo toho, aby se snažili odstraňovat nerovnost systematicky, snaží se doladit jen několik parametrů systému v bláhové naději, že vše ostatní za ně vyřeší nějaká neviditelná vyšší síla. Jenže to už je snad lehčí uvěřit samozvaným čarodějům, kteří na koncertech pod runovou vlajkou povolávají každého českého bojovníka a bojovnici do války proti „kurvám“, aby v té naší zemičce bylo zase „dobře“. Sociální politika budoucnosti tedy získává nové obrysy. Jmenuje se „Čechy Čechům“.

Autor je šéfredaktor A2larmu.

 

A2LARM