Na více než osmdesáti místech po celé Evropě se lidé v sobotu připojili k akci na podporu uprchlíků. Svou účastí na demonstracích a pietních shromážděních vyjádřili solidaritu s těmi, kteří utíkají před válkou, násilím a nouzí. Dali jasně najevo nesouhlas s rétorikou, která tyto migranty vykresluje jako nositele ohrožení a přítěž. Stranou solidární vlny nemohlo zůstat ani hlavní město Evropské unie.
Bruselští dobrovolníci dělají maximum pro to, aby byl kemp živým místem, jehož obyvatelé se mohou do dění zapojit, a trávit tak dlouhé dny čekání aktivně.
U bruselského Severního nádraží se sešlo kolem stovky lidí. Na místní poměry to byla demonstrace maličká. Necelý týden po doslova divokém průvodu farmářů centrem evropské čtvrti by se chtělo říct, že šlo o propadák. O neúspěchu ale nejde.
Bruselská demonstrace se totiž odehrála zhruba 150 metrů od Maxmiliánova parku. Na tomto malém kousku zeleně, schovaném mezi prosklenými věžáky byznys center, nedávno vyrostlo improvizované stanové městečko pro žadatele o azyl. Ke dnešnímu dni v kempu stojí přes tři stovky stanů – velkých pro rodiny, menších pro jednotlivce – a celkově tu přebývá kolem tisícovky lidí.
Kritická, sociální, praktická
To, co se podařilo za několik málo dní dobrovolníkům z Bruselské občanské platformy na pomoc uprchlíkům, je jednoduše obdivuhodné. Ještě minulou sobotu jsem tady sám měl možnost pomáhat s tříděním darovaného oblečení. Byla doba oběda a skupiny dobrovolníků pod zahradními stany rozdávaly teplé jídlo a balenou vodu. O pár kroků dál jiní nabízeli zubní kartáčky, mýdlo a další hygienické potřeby. Uprostřed parčíku právě probíhal fotbalový turnaj mezi místními obyvateli a dobrovolníky. Na informačním stánku si tak mohli příchozí vybrat, kde přiloží ruku k dílu. Na místě již tehdy bylo několik kontejnerových buněk se sociálním zařízením, v jiném přístřešku bylo možné nabít tolik potřebné telefony. Svůj stan zde zřídila vlámská pobočka Červeného kříže a kolem se to hemžilo pracovníky SAMU SOCIAL, organizace pro kritickou sociální práci.
O víkendu má zpravidla víc lidí čas se zapojit. Z pohybu lidí v prostoru mezi nádražím a parkem bylo brzo jasné, že většina dala před demonstrací přednost přímé pomoci v kempu. Mezi účastníky demonstrace tak převážili bruselští „přespolní“, kteří se spíše přišli seznámit s aktuální situací s uprchlíky v Belgii. Příznačné je, že mezi třemi jazyky, v nichž celý mítink probíhal, nakonec převládla angličtina. Mnozí z těch, kteří se po demonstraci vydali prohlédnout si improvizovaný kemp, se tu spontánně také zapojili do práce.
Několik dní nazpět belgické noviny psaly, že se z tábora stala „malá vesnice“. Dnes tu kromě stanů a přístřešků stojí velká jídelna sbitá z palet a dřevěných desek, kterou byste nerozlišili od plážového baru někde na italském pobřeží. Svůj stan má vyhrazený i škola – dětí je tu totiž nepočítaně. Dospělí se pak učí francouzštině, holandštině či angličtině.
To, že se tábor nachází právě v Maxmiliánově parku, není náhoda. Park totiž sousedí s budovou belgického imigračního úřadu, v němž příchozí pořizují všechno nutné pro azylové řízení, vyplňují formuláře a absolvují pohovory. Belgická vláda ale již delší dobu nezvládá celý proces včas vyřizovat. Fronty a lhůty se proto neustále prodlužují. Belgické vlády v minulých letech snižovaly počet míst v přijímacích zařízeních a kapacity tak dnes nedostačují. Kemp v Maxmiliánově parku tak zastupuje selhávající státní strukturu.
Vícesměrná pomoc
Fungování kempu vyvolalo i politickou odezvu. Dnes už tak není jedinou možností, kde mohou migranti přespávat. Státní tajemník pro azyl a migraci Theo Franken ve spolupráci s Červeným křížem před pár dny nabídl jedno patro přilehlé budovy byznys centra WTC (World Trade Center), kde úřady zřídily několik stovek lůžek. S nelibostí potom nesl, že v prvních dnech této možnosti využila jen přibližně dvacítka osob. Neváhal si ulevit na Twitteru ironickou poznámku, že venkovní tábor je asi lepší než spát pod střechou. Zatím se zdá, že za část nezájmu může hlavně nedostatečná informovanost mezi obyvateli kempu. V jeho slovech je ale víc pravdy, než si byl Franken sám vědom. Lidé, kteří se byli do budovy WTC podívat, se totiž skutečně mnohdy vrátili do tábora s tím, že se jim tam žije lépe.
A opět se není čemu příliš divit. Bruselští dobrovolníci skutečně dělají maximum pro to, aby byl kemp živým místem, jehož obyvatelé se mohou do dění zapojit, a trávit tak dlouhé dny čekání aktivně. Den po zmíněném fotbalovém turnaji uspořádala obyvatelům kempu koncert jedna ze skupin tradičních „dechovkářů“, kteří se do centra Bruselu sjeli na velký průvod v rámci oslavy belgického pivovarnictví.
Prostor kempu je nicméně omezený a pomalu, ale jistě začíná narážet na své limity. Městští a celostátní politici se ale (až na občasné výroky, jako je ten Frankenův) doposud staví k existenci kempu a jeho budoucnosti poměrně rozumně. Pokud vše půjde podle proklamací, pak v Bruselu vznikne druhý přijímací úřad a proces vyřizování žádostí se zrychlí. I Franken nakonec při osobní návštěvě musel uznat přednosti organizace tábora a slíbit změnu v organizaci přechodného ubytování v budově WTC. Uprchlíci v multikulturním Bruselu mají i slušnou šanci na úspěšnou integraci.
Tábor v Maxmiliánově parku funguje natolik úspěšně, že již zcela přestal přijímat řadu darů. Většiny potřebných věcí je dostatek a chybějí dnes hlavně boty větších velikostí či velké sportovní tašky.
Velkou inspirací pro oficiální instituce, které se dnes s lidmi migrujícími do Evropy dostávají do styku, by měl být přístup místních dobrovolníků, Červeného kříže i organizace SAMU SOCIAL, který lze shrnout do jednoduché poučky: Nabízíme, informujeme, ale nikoho nenutíme. Budoucnost fungování tábora samotného teď leží především v tom nejcennějším – v dobrovolnících. Sil totiž nikdy není nadbytek. Na lidskost a solidaritu každého příchozího apeluje heslo u vstupu do tábora: „Co kdybys to byl ty?“
Autor studuje práva.