Na tématu uprchlíků se štěpí Evropa, národy, přátelé, rodiny i samotní jedinci. Uvážliví, vlivní, odborně fundovaní, leč přesto především antiimigrační teoretici už rozdělili celoevropský debatní klub na krajní a umírněné odpůrce uprchlíků a na jejich umírněné a extrémní zastánce. Všimněte si, prosím, že v této jejich „tabulce“ stojí vedle sebe, rameno na rameni a neochvějně proti- i prouprchlická umírněnost, která na škále postojů tvoří jakýsi střed, neřku-li zlatou střední cestu. A tak to má už od Aristotela a na věčné časy být. Anebo ne?
Extremisté a středňáci
Buď jak buď, konečně máme díky sociologickému fištrónu přehled. Extrémní odpůrci přijetí uprchlíků jsou podle této úchvatné teorie se svým náckovským strachem z ohrožení evropského genofondu jenom směšnými trapáky, kteří by měli zůstat po škole, aby se doučili genetiku. Jsou to tedy vlastně dětinové, dostanou nabacáno a vše bude v nejlepším pořádku…
Bude podmínkou azylu potvrzení od neislámských sousedů, že v domě usídlený muslim opustil patriarchální model rodiny a je už prokazatelně pod pantoflem?
Umírnění odpůrci uprchlíků naopak mají racionální a nezlehčitelný strach z nárůstu kriminality, terorismu či epidemií. A to je přece správné, rozumné a neprůstřelné. Středoví oponenti, leč de facto skorobratři těchto rozumných odpůrců, tedy umírnění stoupenci imigrace, nás sice pořád otravují se svým strachem, že evropské ideály a hodnoty zahynou na úbytě, jestliže necháme uprchlíky utopit ve Středozemním moři nebo jim v maďarské pustě zadrátujeme hranice. Ale s těmito středňáky se prý dá – teoretizují umírnění antiběženci – rozumně mluvit. A lze si v debatě s nimi ujasnit, kolik uprchlíků, na jakou dobu a za jakých podmínek přijmeme.
Pak už zbývá jenom poslední, druhá, pravděpodobně však nejodpornější krajnost: opravdoví extremisté, údajní stoupenci jakékoliv imigrace (sic!). Poznáme je prý podle toho, že nositelům jiných názorů nadávají do xenofobů, rasistů a (krypto)fašistů. Že se před svým nervovým zhroucením a cholerickým výbuchem asi tisíckrát pokusili nositelům jiných názorů opravdu nenadávat, nýbrž věcně a slušně vysvětlovat jejich hluboké omyly, předsudky a nebezpečné zkraty, tyto „extrémní milovníky cizinců“ (xenofily) – slyšíme ze všech stran – neomlouvá. Mají se za každou cenu ovládat, i když jsou v diskusích mláceni klackem přes oči, uši, mozkové závity i dobré mravy.
Z deníku Thomase Manna
Tenhle malebný rozdělovník na tandem nepoužitelných protichůdných extrémů a dvou smysluplných umírněností má jen jedinou vadu: v přírodě se nevyskytuje. Xenofobní, rasistické a fašizující názory, při jejichž prezentaci bývají „cizí geny“ z historické opatrnosti nahrazovány „barbarskou kulturou“, nestojí totiž nikdy samostatně. Nechtějí být polním strašákem v náckovsky čisté podobě a posloužit liberálně levicové kritice jako snadný terč k zásahu do černého, k povalení na zem a k očistě intelektuálských podrážek. Vždy se proto hnědá špína racionalizuje kriminologickou, antiteroristickou, hygienickou či sociální argumentací. Nebo se v průběhu diskuse z této argumentace jaksi organicky – a ve spravedlivém hněvu – vyloupne jako třešnička na dortu, jako hnida na hitlerovské patce. Je na to spolehnutí, dochází k tomu vždycky.
Není mi zcela jasné, co umírnění teoretikové antiuprchlictví myslí debatou, která vyjasní počet imigrantů, jakož i čas a podmínky jejich pobytu. Máme si vyjasnit, kolik z nich a odkdy dokdy bude ještě pod vodou polykat andělíčky? Bude podmínkou azylu potvrzení od neislámských sousedů, že v domě usídlený muslim opustil patriarchální model rodiny a je už prokazatelně pod pantoflem? Neznám žádné evropské hodnoty a ideály, ale zákonné povinnosti, které neplníme (nebo plníme selektivně). Neznám nikoho v Evropě, kdo by byl stoupencem „jakékoliv imigrace“ a vyráběl transparenty s nápisem Welcome pro bojovníky al-Káidy, an-Nusrá či Boko Haram.
Jedno ale vím určitě: Thomas Mann nebyl přístupný k jiným názorům své doby, pokládaným za standardní, ba slušné, a typickými slovy namyšleného měšťáka znemožnil diskusi s jejich nositeli, když si 27. března 1933 zapsal do deníku: „Sprostá chátra“ převzala moc „za doprovodu mohutného jásotu mas.“ Takové hulvátství! Vždyť tehdy ještě Treblinka, Majdanek či Auschwitz-Birkenau – navzdory kvasu v dobovém podhoubí – do dějin nevstoupily. Nikým nepředvídány ani v nejhorší noční můře, byly takříkajíc na houbách. Ale už kopaly.
Autor je politický komentátor.