V Británii o víkendu došlo k ojedinělé politické události. Předsedou britských labouristů byl v prvním kole historicky nejvýraznější většinou (bezmála šedesáti procenty hlasů) zvolen Jeremy Corbyn. S výrazným předstihem tak porazil druhého z kandidátů Andyho Burnhama (19 procent), Yvette Cooperovou (17 procent) a Liz Kendallovou (4,5 procenta).
Tento „miláček“ britských i celosvětových médií během několika měsíců vystřelil jako raketa z pozice podivínského outsidera až do čela strany, již se mu mezitím podařilo přetvořit takřka v sociální hnutí. Statisíce lidí si nyní nacházejí cestu k britským labouristům (ať už jako noví členové nebo jako ti, kteří se vracejí zpět poté, co odešli v době nástupu blairovské linie) a během otevřených voleb se stali registrovanými podporovateli. Jakkoliv mají ale důležitý podíl na Corbynově vítězství právě tito sympatizanti, z průzkumů plyne, že by Corbyn suverénně převálcoval své protikandidáty i s podporou stávající členské základny.
Good bye, Tony!
Největší porážku tak de facto utrpěl právě pochybný odkaz Tonyho Blaira. Terčem nekonečných vtípků se stal jeho článek v deníku The Guardian, v němž úpěnlivě žádal, aby se předsedou labouristů stal kdokoli, jen ne Jeremy Corbyn. Těm, jejichž srdce pro něj přece jen bije, doporučil transplantaci. Jeho obavy se opíraly o předpoklad, že pokud se tento představitel tvrdé linie uvnitř Labour Party stane lídrem, strana se může nadlouho rozloučit s vítězstvím ve volbách. Corbyn tak údajně konzervativcům rozvinul červený koberec před Westminsterským palácem.
Thatcherová dokázala využít krizi starého welfare-state modelu k neoliberálnímu průlomu, Corbynovou výzvou je nalezení cesty ven z rozpadajícího se neoliberálního řádu.
Prakticky všechna důležitá britská média smýšlejí v zásadě stejně, včetně těch, která se profilují jako levicová. Deník The Guardian ještě před nedávnem oficiálně podpořil kandidaturu Yvette Cooperové a podobně skepticky se ke Corbynovi dlouhodobě stavěl i New Statesman. Strach z toho, že Tony Blair má vlastně pravdu, ovládl všechny, kdo disponují znalostmi základů „politické mechaniky“.
Podle standardních metod politické analýzy a dat, která jsou k dispozici, se často soudí, že britští voliči nebudou nikdy volit tak doleva, jak by si Corbynovi příznivci byli bývali přáli. Je to veskrze blairovská interpretace britské reality, která se osvědčila především v devadesátých letech – poté, co byla svou stranou „odstraněna“ Margaret Thatcherová a labouristé pod vedením Tonyho Blaira se po porážce Johna Majora po dlouhé době ujali vlády. Bohužel noví labouristé tehdy už nebyli v žádném smyslu emancipační politickou silou, ale stranou, která přijala neoliberální pravidla hry. Vítězství tohoto novodobého „revizionismu“ tak bylo ve skutečnosti vůbec nejtěžší porážkou levice. Není náhodou, že se Thatcherová v odpovědi na otázku, co považuje za svůj největší politický úspěch, nechala slyšet, že je to právě New Labour.
Exkluzivita vztahů se Spojenými státy americkými (v éře Margaret Thatcherové reprezentovanými Ronaldem Reaganem) vyvrcholila v Blairově zahraniční politice, která zavedla Velkou Británii celkem pětkrát do války, což se jinému předsedovi britské vlády nepovedlo: do obou válek v Iráku (1998 a 2003), do války v Kosovu (1999), do války v Sieře Leone (2000) a války v Afghánistánu (2001). Blairova Británie se svého času stala vůbec nejsilnějším spojencem USA v tažení „proti terorismu“, kterou inicioval George Bush mladší.
Akceptování neoliberálních schémat se pak odráželo samozřejmě i v ekonomické politice, kde se privatizace veřejných statků stala běžným nástrojem blairismu, stejně jako se jím stal průnik tržních principů do zdravotnictví a vzdělání (včetně zavedení školného). Neoliberální hegemonie uvnitř nových labouristů vyvrcholila patrně tehdy, když Labour Party nebyla schopna nalézt důvěryhodnou reakci na finanční krizi v roce 2008. V té době už stál v čele strany i Británie Gordon Brown – postava, která během své kariéry dala volné ruce Bank of England v její monetární politice a nově rozdělila pravomoci nad bankovním dohledem. Brown tím přispěl k sebedestruktivnímu chování britského finančního sektoru, a vytvořil tak podmínky pro situaci, s jejímiž důsledky si už pak nedokázal poradit.
Hlavní příčinou neúspěchu britské středo-levé formace zůstává nezvládnutá ekonomická krize z roku 2008. Bídné výsledky přinesla labouristům v komunálních i evropských volbách v roce 2009 a o rok později labouristé ztratili v celostátních volbách 91 křesel. Poté, co selhala koaliční jednání s Liberálními demokraty, se k moci dostali konzervativci v čele s Davidem Cameronem, který je po posledních volbách z tohoto roku stále premiérem. Strašidlo nezvládnuté reakce na krizi tak obchází labouristy dodnes.
Výjimka, která zkouší pevnost pravidel
Do této situace je tedy vržen Jeremy Corbyn. „Corbynmánie“ ale slavila úspěch mimo jiné právě proto, že si z Blaira a jeho ideologie udělala fackovacího panáka. Corbyn představuje všechno to, čím Blair a jeho následovníci nikdy nebyli: je autentickým levicovým politikem, který se nehodlá přizpůsobovat politice Toryů, ale chce vytvářet vlastní politiku. Vzhledem k tomu, že prakticky žádné nástroje politických analýz nenasvědčují tomu, že by pro potřebnou většinu Britů mohl být skutečně volitelným kandidátem, nezbývá Corbynovi nic jiného, než zapojit stejnou politickou vynalézavost a sílu jako svého času jiný outsider – Margaret Thatcherová. Znamená to, že buď změní všechno, anebo nic. Tak jako dnes Corbyn se i nejslavnější britská konzervativní politička nejdřív nacházela v marginalizované části politického spektra, aby následně přepsala celou politickou mapu Británie. Podle názoru Slavoje Žižka dnes levice potřebuje přesně takovou politickou figuru, která bude podobného diskursivního převratu schopná. V takových případech už nejde jen o dílčí změny v zahraniční, ekonomické nebo sociální politice, ale o samotnou proměnu základů, které určují to, co je nadále politicky přijatelné a co ne.
Logika takové politické postavy se vymyká běžnému provozu ze dvou důvodů – jednak díky tomu, že nastupuje v momentu krize, a zároveň díky tomu, že svá rozhodnutí čerpá v posledku nikoli z jasných argumentů a faktů (které v takové situaci ani nemohou být k dispozici), ale přímo z konkrétních rozhodnutí, která zakládají novou vizi organizace společenského života. Rozhodnost je právě onou ctností, kterou bude Corbyn potřebovat nejvíce. V riskantní situaci, jako je tato, si nemůžeme dovolit luxus malých cílů.
Právě v tom, že se prozatím nevejde do standardních kalkulací politických analytiků, spočívá síla jeho kandidatury. Ukazuje nám, že politika může fungovat jako nevymezený a tvárný systém a ze všech analytických modelů si dokáže udělat „dobrý den“. Když Corbyn svoji kandidaturu oznamoval, sázkové kanceláře na něj vypisovaly kurs 1:200. Kdyby tehdy britské nízkopříjmové vrstvy investovaly své poslední skromné úspory a vsadily si na jeho výhru, mohl jim už teď výrazně zlepšit životní situaci.
Proti Corbynovi bude každopádně stát (už tradičně) většina britských médií, stranická mašinérie konzervativců, zájmy Skotské národní strany (SNP) se silnou levicovou profilací, nemalá část „blairistů“ v jeho vlastní straně a v neposlední řadě také většinový volební systém. Může se ukázat, že nejsilnějším nepřítelem bude právě ten vnitřní – jakkoliv si Corbyn získal zcela bezprecedentní podporu členů strany a jejích sympatizantů, má zároveň rekordně nízkou podporu labouristických členů parlamentu. Není to ostatně poprvé, kdy se labourističtí zastupitelé ocitají v rozporu se svou členskou základnou. Především ale na Corbyna čeká doslova úkol doby – vynalézt v současném kontextu novou emancipační politiku. Thatcherová dokázala využít krizi starého welfare-state modelu k neoliberálnímu průlomu, Corbynovou výzvou je nalezení cesty ven z rozpadajícího se neoliberálního řádu. Prakticky jediné, o co se přitom Corbyn může spolehlivě opřít, je masivní sociální hnutí zdola – to je ovšem terén, na němž se umí pohybovat brilantně.
Autor je spolupracovník redakce.