Humanitární katastrofa se nekonala

Vlna aktivit na podporu uprchlíků dosáhla v posledních týdnech nevídaných rozměrů. Pomoc nejčastěji směřuje na maďarsko-srbské hranice, do uprchlického kempu v Röszke. Strávil jsem tu krátký čas jako dobrovolník a rád bych se ke zdejší situaci vyjádřil. Mám totiž pocit, že je načase začít o pomoci občanské společnosti uprchlíkům mluvit trošku kritičtěji.

Improvizovaný kemp

„Modlete se, aby v noci nebyla nějaká přeháňka. Zítra bude vedro, všechno by to začalo hnít. Přijdou krysy, mouchy a nemoci,“ říká spisovnou němčinou hubená Tanja, členka organizačního týmu kempu. Dívá se do jednoho bodu a dělá u toho grimasy. „To je ekologická katastrofa,“ dodává. Hovoří o obří, zhruba čtyři metry vysoké haldě odpadu, nacházející se hned vedle polní kuchyně s černorudou zástavou, kterou Češi a Slováci právě přebírají od unavených Němců. Je to jediné místo s teplým jídlem v táboře, kterým 12. září prošlo deset tisíc lidí. „Takhle to nejde,“ říká si pro sebe Tanja a řítí se ke kuchyni.

Nastává velice nepříjemné dohadování. Tanja žádá přesun kuchyně zhruba o dvacet metrů od odpadu, moji přátelé, kteří už připravují první veganské jídlo, jednoznačně kroutí hlavou. Kuchyně se přesouvat nebude. „Prosím vás, hlavně ať vaří dál, je skvělé, že bude pokračovat teplé jídlo,“ překvapuje Tanja, „polévku všichni potřebují.“ Později si stěžuje na maďarské úřady, které nejsou schopny zajistit odvoz odpadu.

I veskrze dobré úmysly mohou při nedostatečné informovanosti skončit špatně. Třeba epidemií, na kterou budeme schopni reagovat až po mnoha úmrtích.

Tanja se kamarádí s Danielem, Němcem, který moderoval dopolední schůzi organizačního týmu. Každý den probíhá jedna schůze v deset dopoledne a druhá v šest večer. K občanské společnosti, aktivistům a dobrovolníkům se pomalu přidávají profesionálové, kteří chtějí dát táboru systém.

Dopoledne je jasné, že chaotická organizace, která dokázala zvládnout tři tisíce lidí v minulých dnech, se může při očekávaném desetitisícovém „peaku“ zhroutit. Všechno je potřeba zlepšit, infrastrukturu i služby. Zlepšit znamená zefektivnit, je totiž zjevné, že dochází k obrovskému plýtvání vším. Z improvizovaného, „amatérského“ uprchlického kempu se tak během dne stává systematicky organizovaný tábor s promyšlenou infrastrukturou – díky tomu a také díky velkému množství dobrovolníků mi kemp připadal poměrně stabilizovaný a hlavně fungující.

Schůze vedení tábora končí pojmenováním priorit: vyhradit stan pro těhotné ženy a matky s malými dětmi, které kojí; veškerou materiální pomoc – stany, karimatky, spacáky, oděvy, boty – shromáždit do jednoho velkého stanu; zajistit dva fungující WIFI pointy; zřídit jeden prostor s teplým jídlem; oddělit ty, kteří chtějí jet autobusy hned dále, a ty, kteří chtějí jíst, spát, kojit atd. Do areálu platí zákaz vjezdu vozem, přijíždějí jen firmy, lékaři, profesionálové. Na schůzce se hlásíme k několika aktivitám, především ke stavbě stanu pro materiální pomoc. Náš československý tým zaujímá vedle Němců a Rakušanů přední místo v pomoci.

Sen o novém životě

„Viděla jsem opravdu hladové lidi, kterým nemůžete dát hned tak něco jíst. Tohle nejsou hladoví lidé. Naopak, pokud je tady nacpeme, zítra nebo pozítří opravdu velký hlad dostanou,“ komentuje Tanja množství nabízeného jídla. Hned jak uprchlíci sejdou z kolejí, po nichž přicházejí ze Srbska, míjejí dva stánky. Z obou se na ně usmívají mladí lidé a nabízejí jim nejrůznější dobroty. Nad sušenkami, jogurty, konzervami, rybičkami, mrkvemi, jablky, mlékem, vodou, čokoládami a pečivem kralují banány. Ty chtějí úplně všichni. Nosím jednu krabici za druhou. „Nejdál dojdou, když budou pořád trošku hladoví, to je neunaví. Měl by stačit banán, sušenky a obyčejná voda,“ uvažuje Tanja. Tím by se samozřejmě taky radikálně omezilo plýtvání potravinami a kupení odpadu. Opravdu hodně studeného jídla, které uprchlíci v kempu dostávají, končí na hromadách odpadu, nebo nedojedené na poli. „Tábor musí převzít profesionálové. Není možné, aby sem jen tak přijela dodávka plná různého jídla. které se pak bez rozmyslu rozdá,“ pokračuje Tanja v kritice punkového stylu vedení tábora.

Přicházející uprchlíci nebyli v zuboženém, kritickém, zdraví nebo dokonce život ohrožujícím stavu; kromě dětí jsem neviděl, že by někdo někoho nesl; pokud někdo ležel, bylo to proto, aby si odpočinul, a nikoli z důvodu, že by padnul vyčerpáním. Lidé nemají nijak velký hlad, potraviny si vybírají a zahazují je často nenakousnuté. Většinou mají jen oblečení, někteří batoh. Sen o novém životě v Evropě překonává neustálý pocit ohrožení a nejistoty. „Vypadají optimisticky, jsou přesvědčeni o svém snu. Škoda, že je to opravdu jen sen,“ říká Tanja a jde hrabat odpadky na hromadu.

Jak mi cestou domů říkal brněnský Syřan Fady, který celý den na slunci zprostředkovával komunikaci mezi policií a nekonečnou frontou na autobus, většinu z uprchlíků tvoří bohatší Syřané a Syřanky, kteří měli prostředky na cestu přes Libanon, Turecko a Řecko až sem, na srbsko-maďarské hranice. Jsou to na první pohled jemní a civilizovaní lidé, klidní a rozvážní. Fady mluví o syrské nezpůsobilosti kempovat, o nerozvinuté outdoorové kultuře, o tom, že si třeba Češi venku v přírodě poradí daleko snáz než Syřané. „Nejsme příliš trampské typy, nemáme v krvi vztah k ohni ani potravinám, které na venkovním ohni upravujete,“ dodává Fady. Syřané podle něj nejsou zvyklí na delší pěší výlety, „musejí z toho být dost vykolejení“.

Lékařskou pomoc nově příchozí příliš nevyhledávali. Možná o této možnosti ale nevěděli, nebo se styděli. Ve zdravotnickém stanu jsem byl za ten den několikrát – kromě rodiny se dvěma vystresovanými dětmi, kterou jsem tam dovedl, jsem až na lékaře nikoho nepotkal.

Mobilní toalety jsou v ucházejícím stavu, pravidelně se vyprazdňují. Určitě vypadají a působí lépe než toalety na lecjakém českém hudebním festivalu. Oblečením se rovněž plýtvá, opravdu tam nic nevozte, raději ho zaneste v Česku do charity nebo vyložte v centrálních skladech v Budapešti. Maďaři už umí oděvy třídit a vozit je tam, kde jsou aktuálně potřeba. Lidé jsou nakonec nejvíc vyčerpaní a vystresovaní tím, že musejí čekat i šest hodin ve vedru na autobus – distribuce vody se mi ale zdála stabilní.

Nepřestávat s pomocí

Nic z toho, co píšu, by nemělo navodit dojem, že bychom měli v pomoci polevit nebo s ní přestat. Přestože se v Röszke uprchlický kemp profesionalizuje, bude tam i nadále třeba dobrovolníků. Je nutné uklízet odpadky, předávat informace, přenášet potraviny a materiály atd. V kempu budou ještě dlouho lidé, kteří potřebují vaši pomoc. Je ovšem zřejmé, že postupem času bude třeba vědět, kam přesně pomoc cílit. Už to nebudou výlety na „Divoký východ“ za dobrodružstvím. Zajede se tu systém a ten bude třeba respektovat. Nic na tom nemění fakt, že je mi bližší punkový přístup. Jak ale naznačuje Tanja, i veskrze dobré úmysly mohou při nedostatečné informovanosti skončit špatně. Třeba epidemií, na kterou budeme schopni reagovat až po mnoha úmrtích. A jen proto, že maďarské úřady nedokážou odvézt odpad.

Ve večerních hodinách vzniká u vstupu do kempu informační stánek pro dobrovolníky. O tom, co budete po příjezdu dělat, se rozhodne podle aktuálních potřeb kempu a stavu dobrovolníků. Dříve to fungovalo tak, že si nově příchozí nasadil reflexní vestu, u prvního stánku se zeptal, co má dělat, nenápadně se zapojil do života kempu a pak už si často sám vybíral aktivity. Tyto doby jsou zřejmě pryč.

Před několika týdny jsem dával status, že pojedu do Röszke, jestli se někdo přidá. Nakonec jsme s Petrou Frühbauerovou​ sehnali čtyřicet dobrovolníků. Československou enklávu nyní na místě organizuje neúnavný Jan Skalík​. Budu se teď zase věnovat divadlu, ale po premiéře v polovině října můžu jet znovu. Doufám ale, že to už nebude potřeba.

Autor je divadelní režisér.