Nenávistná kampaň hnutí Úsvit před Evropským soudem


Spor občana Moldavské republiky s hnutím Úsvit české soudy smetly ze stolu. Teď je u Evropského soudu pro lidská práva.

Hnutí Úsvit přímé demokracie využilo ve volební kampani do Evropského parlamentu na jaře 2014 billboardy a plakáty vyzývající k nenávisti vůči přistěhovalcům a omezování jejich práv. Kvůli nečinnosti orgánů činných v trestním řízení nyní kauza míří k Evropskému soudu pro lidská práva. Význam stížnosti je v současné atmosféře nenávisti vůči přistěhovalcům a uprchlíkům naléhavější než kdy dřív.

Práci našim občanům, ne imigrantům

Příběh začíná v průběhu volební kampaně do Evropského parlamentu v květnu 2014. Hnutí Úsvit přímé demokracie tehdy zabydlelo veřejný prostor billboardy a plakáty namířenými proti přistěhovalcům. Obsahovaly nápis „Práci našim občanům, ne imigrantům! Volte Úsvit“ doprovázený vyobrazením Tomia Okamury. Na volebních plakátech s totožnou tematikou byly zobrazeny bílé ovce, jak vykopávají z české vlajky ovci černou, spolu s textem „Podpora rodinám, NE nepřizpůsobivým. Práci našim, NE imigrantům. Volte Úsvit“.

Na organizaci In IUSTITIA se následně obrátil občan Moldavské republiky legálně žijící a pracující v České republice, který v propagačních materiálech spatřoval útok na svoji identitu. In IUSTITIA zprostředkovala klientovi právní zastupování advokátní kanceláří, která na základě jeho pokynů zpracovala na hnutí Úsvit přímé demokracie trestní oznámení pro podezření na spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku. Slogany hnutí Úsvit v tomto případě zjevně vyzývaly k omezování práva přistěhovalců získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Listina základních práv a svobod v České republice toto právo garantuje každému, nikoli jen svým občanům. V případě cizinců je pouze nutné naplnit určité zákonem stanovené podmínky. Slogany zároveň nepřímo prezentovaly přistěhovalce jako někoho, kdo připravuje voliče o pracovní příležitosti, čímž podněcovaly veřejnost k nenávisti vůči přistěhovalcům.

V případě protiimigranstké rétoriky Hnutí Úsvit orgány činné v trestním řízení nekonaly prostě proto, že podle jejich mínění šlo jen o poněkud přehnanou reklamu. V reklamě se přece přehánět smí – jak jinak by inzerent prodal své „zboží“?

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 však klienta vyrozumělo, že orgánům činným v trestním řízení nepřísluší „řešit obsah předvolební kampaně politických uskupení, zejména ‚bezobsažné‘ reklamní slogany, jejichž primárním cílem je strhnout na sebe pozornost“. S tímto názorem se následně ztotožnilo i Městské státní zastupitelství v Praze, které v rámci přezkumu postup obvodního státního zastupitelství potvrdilo. Na výzvách k omezování práv přistěhovalců obě státní zastupitelství neshledala nic protiprávního a jejich podstatou se blíže nezabývala.

Povinnost potrestat pachatele?

Proti postupu státních zastupitelství podal klient ústavní stížnost. Ústavní soud však stížnost odmítl. Rozhodl se držet doktríny, kterou uplatnil například při přezkumu amnestie Václava Klause: rozhodnutí o stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí státu. Poškozený nemá žádný nárok na to, aby byl pachatel potrestán. Ústavní soud sice uznal, že stát má povinnost řádně vyšetřit případy, u nichž je ve hře některé specifické základní právo, typicky právo na život či právo nebýt mučen, ale tuto povinnost dle jeho názoru nelze dovozovat v případě zásahu do práva na ochranu soukromého života.

Závěr Ústavního soudu, že stíhání a potrestání toho, kdo je někým označen v trestním oznámení za podezřelého, není v žádném případě nárokové, je sice zcela správný, ztotožnit se ale nelze s aplikací této doktríny ve všech případech, kdy po trestním oznámení chybí akce ze strany orgánů činných v trestním řízení. Důvody nezahájení trestního stíhání nebo nepotrestání pachatele se mohou různit. Ne vždy jde o případy, kdy proti údajnému pachateli neexistují žádné důkazy nebo oznámené jednání není trestné.

V případě protiimigranstké rétoriky Hnutí Úsvit orgány činné v trestním řízení nekonaly prostě proto, že podle jejich mínění šlo jen o poněkud přehnanou reklamu. V reklamě se přece přehánět smí – jak jinak by inzerent prodal své „zboží“? A policie se obsahem reklamních kampaní zabývat nemůže. Trestní zákoník ani žádný jeho výklad však neuvádí, že by se snad trestného činu dle ustanovení § 356 tohoto zákona nedopouštěl ten, kdo podněcuje nenávist za účelem své propagace. Ani pro situaci, kdy policie sama sebe vyloučí z přezkumu prohlášení, které se dějí v nejrůznějších typech kampaní a reklam, neexistuje žádný právní podklad. Pozoruhodný je rovněž fakt, že orgán činný v trestním řízení zcela sám, bez jediného podání vysvětlení, dospěl k závěru, že slogany podezřelý nemyslel vážně.

V tomto případě tedy existuje minimálně nárok oznamovatele na to, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly dle trestněprávních předpisů, a nikoli svých vlastních definic (předvolební kampaň je reklama), omezení, která ve skutečnosti neexistují (police reklamu nepřezkoumává) a dojmů (vždyť o nic nejde, jenom přehánějí).

Povinnost vyšetřit nenávistné projevy

Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) pohlíží na obdobné případy zcela odlišně než Ústavní soud. Právní prostředky odrazující od závažných porušení základních aspektů soukromého života, mezi které patří i identita člověka, musí mít podle ESLP trestní povahu. Ve věcech K. U. proti Finsku nebo M. C. proti Německu vyslovil ESLP zásadu, podle níž mají státy povinnost takové zásahy řádným způsobem vyšetřit, pokud nabývají určité intenzity a společenské škodlivosti. V tomto ohledu je zásadní, že ESLP považuje nenávistné projevy dlouhodobě za vážný problém a podporuje jejich trestní stíhání.

Ve věci Erbakan proti Turecku ESLP uvedl, že v demokratických společnostech je nutné postihovat nebo přímo předem bránit všem formám projevu, které šíří, podněcují, podporují nebo ospravedlňují nenávist založenou na netoleranci. V případu Féret proti Belgii ESLP schválil trestní postih člena belgického parlamentu, jehož strana v průběhu předvolební kampaně distribuovala letáky se slogany „Postavte se islamifikaci Belgie!“ a „Pošlete neevropské uchazeče o práci domů!“. ESLP zde zdůraznil, že takových projevů by se měli zdržet zejména politici, protože jejich cílem je převzetí moci ve státě, a neměli by tedy jednat způsobem, který odporuje demokratickým zásadám.

Všechny tyto aspekty najdeme i v případě našeho klienta. Hnutí Úsvit přímé demokracie jako politický subjekt usilující o získání podpory ve volbách vykreslilo přistěhovalce jako vnitřního nepřítele, který ohrožuje občany České republiky. Využilo přitom slogany nápadně podobné těm, k nimž se ESLP vyjádřil ve věci Féret proti Belgii. Tato nenávistná vyjádření přispívají k vytváření netolerantní společenské atmosféry, v níž se přistěhovalci nemohou plnohodnotně zapojovat do společenského života a místo toho jsou izolováni. To podrývá jejich často mnohaleté úsilí začlenit se do společnosti a žít zde v souladu s jejími zákony. Svojí nečinností a bagatelizováním nezákonného jednání hnutí Úsvit k tomuto stavu přitom fakticky přispívají i státní zastupitelství.

Výzva pro soudy i pro společnost

Vývoj ve společnosti jasně ukazuje, že takové jednání, jako byly protiimigrantské slogany Hnutí Úsvit, nelze bagatelizovat coby pouhé neškodné reklamní přehánění. Dnes místo výzev k „vykopnutí“ přistěhovalců z České republiky slýcháme z úst některých politiků výzvy k jejich eliminaci. Policie a státní zastupitelství však jen nečinně hledí na makety šibenic, otevřenou protiprávní aktivitu skupin, jako je Pro-Vlast, a vzrůstající radikalizaci společnosti.

ESLP může shledat, že stát svým jednáním zasáhl do práva stěžovatele garantovaného Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a přiznat mu peněžité odškodnění. Pro soudy států, které ratifikovaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, jsou jeho rozhodnutí závazná a mají vysokou argumentační autoritu. Navíc vyvíjejí politický nátlak na stát, který se porušení práva garantovaného Evropskou úmluvou dopustil, a mohou vést ke změně závadného přístupu. Velká Británie například na základě rozsudku ve věci Christine Goodwin proti Spojenému království umožnila transsexuálům po operaci úředně změnit své pohlaví.

Řízení před ESLP jsou dlouhá a šance na úspěch není vysoká. Za předpokladu, že se soud rozhodne stížnost projednat, lze očekávat rozhodnutí v horizontu až sedmi let. Do té doby však nelze jen sedět se založenýma rukama a čekat, jak tento soud věc vyřeší. Je zásadní, aby občanská společnost nenávistné projevy ve veřejném projevu netolerovala a zasazovala se o jejich potírání. Jedině tak lze dosáhnout toho, aby makety šibenic visící nad hlavami údajných vlastizrádců nebyly ozdobou demonstrací, ale trestným činem. Stačil jeden rok a od upírání práva na práci imigrantům se veřejná debata posunula k upírání práva na život. Jaký vývoj by asi v takovém kontextu mohl čekat makety šibenic?

Autor pracuje jako právník v In IUSTITIA, o.p.s.

 

A2LARM