Znepokojení nad situací v ČR vyjádřil minulý týden Výbor pro odstranění rasové diskriminace, známý pod anglickou zkratkou CERD. Zopakoval své výhrady vůči postavení Romů a znovu poukázal na rostoucí počet ghett – takzvaných sociálně vyloučených lokalit – i lidí kteří v nich žijí. Přidal ale i nové jevy – xenofobii, štvaní proti uprchlíkům a podněcování k nenávisti různých skupin, jmenovitě Islám v ČR nechceme. Stát těmto jevům dostatečně nečelí. Odmítnutí fašizoidních tendencí ve společnosti, k němuž konečně přistoupil premiér Bohuslav Sobotka, podle mne dostatečné není. Je to ovšem aspoň první vlaštovka. Na západ od českých hranic odmítají krajněpravicové (v němčině se říká jen pravicové) postoje a výzvy politici konzervativní, liberální i socialističtí zcela běžně, u nás to ale není zvykem, máme přece svobodu slova, ne?
Praha nemá o členství v CERD zájem
CERD má pravdu, pokud se vrací k romským ghettům. Podle poznatků sociologů, romistů a proromských neziskovek v těchto lokalitách Romů v absolutních číslech přibývá, i když rychleji přibývá Neromů, a to vlivem pauperizace chudých vrstev společnosti. Úsporná opatření neoliberální politiky, na níž se podílely vlády Mirka Topolánka, Jana Fischera i Petra Nečase, se dnešnímu kabinetu za půldruhého roku jeho vládnutí nepodařilo odstranit. Ožebračování lidí nemá rasové hranice.
I nyní se objevily posměšné reakce, že OSN zakáže cikánskou pečínku, vánoční betlémy a Černého Petra jako v Nizozemsku. Sžíravou satiru o tom sepsal evropský poslanec za vládní lidovou stranu Tomáš Zdechovský.
Výbor pro odstranění rasové diskriminace svou kritikou, formulovanou navíc velmi mírně, lidem v ČR pomáhá. V debatách, jež – doufejme – nastanou, bude ale dobré vědět, o čem mluvíme. Výbor není orgánem OSN, přestože na webových stránkách českého ministerstva zahraničí je uveden pod souhrnným nadpisem „smluvní výbory OSN“. I média a neziskovky ve světě si značku OSN k názvu smluvních výborů často přidávají, aby jaksi zvýšily jejich váhu. Orgány OSN to nedělají, stačí podívat se na jejich webové stránky.
CERD je „jen“ monitorující výbor 25 expertů z 25 států, vybraných konsenzem, jehož průběh připomíná kuhhandl. Mezinárodní ochrana lidských práv má halt k dokonalosti daleko. Z ČR není ve výboru nikdo a ani v minulosti, pokud si pamatuju, v něm nikdo nebyl. Praha, tedy ministerstvo zahraničí (natož pak vláda nebo český prezident, který by vládu měl zastupovat v mezinárodních vztazích), neměla o práci v takových orgánech ani v orgánech OSN, Rady Evropy, EU a OBSE nikdy žádný velký zájem. Z východní Evropy, nepočítám-li Ruskou federaci, v CERD sedí jen expert za Rumunsko.
Výbor vznikl a působí podle mezinárodní úmluvy (konvence) pro odstranění rasové diskriminace. Tu ratifikovalo, často s výhradami, 177 států světa. Pro dvacítku států závazná není, i když vlády těch států, které zatím smlouvu neratifikovaly, jen ji podepsaly, by se jí také měly řídit. Mezinárodní veřejnost má možnost na ně apelovat, aby ji dodržovaly, a povzbuzovat je, aby ji ratifikovaly. Větší problém je, že působnost CERD dosud uznala jen menšina (zhruba šedesát) smluvních států, které ji ratifikovaly. Mezi většinou, jež jeho působnost pro sebe neuznává, jsou i Čína a USA. Skvělé by bylo, kdyby k uznání CERD povzbudil tamní vládu při své návštěvě Číny prezident Miloš Zeman a kdyby to samé při příští návštěvě ve Washingtonu učinil premiér Sobotka. Když už tam jezdí (což je podle mne dobře), měli by se snažit pomoct i velkému čínskému lidu a neméně velkému lidu americkému. Být na místě Miloše Zemana, požádal bych Putina, který v Pekingu také bude, aby k povzbuzování čínské vlády také připojil. Ruská federace totiž působnost CERD už od roku 1991 uznává, její expert je nyní dokonce jeho místopředsedou.
Další problém jsou výhrady, předložené většinou států spolu s ratifikací. Jejich text bývá – to v případě USA – delší než mezinárodní úmluva sama. Navíc ty americké výhrady bývají často rozpracováním jediné zásadní výhrady: smlouva platí pro USA jen v rozsahu ústavy, zákonů a jiných právních předpisů americké Unie i jednotlivých států. Za této situace je přístup USA k jakékoliv mezinárodní smlouvě o ochraně lidských práv spíše taková legrace.
CERD je s Organizací spojených národů ovšem propojen – právě prostřednictvím mezinárodní úmluvy pro odstranění rasové diskriminace, kterou Valné shromáždění v roce 1965 přijalo jako své usnesení (v češtině se říká bůhví proč rezoluce). Jednotlivé státy k ní pak přistupovaly vládním podpisem a parlamentní ratifikací. Stejně jako další smluvní výbory sídlí i CERD v Ženevě a jeho činnost je koordinována vysokým komisař OSN.
Za všechno může OSN a EU
Vydávat smluvní orgán za orgán OSN – či dokonce za celou OSN – nemusí být pouze bezděký omyl nebo nevinné přehánění. Bývá to spíše lest, pomocí níž se lépe odmítá mezinárodní koordinace pod praporem suverenity a zásady „nevměšování do vnitřních záležitostí země“.
Před více než deseti lety ministryně zdravotnictví za ČSSD nutila prodejce, aby prodávali koblihy zabalené. Prý to požaduje EU. Nebyla to pravda. Byla to doba posměšků a hovořilo se o povinném zakřivení okurek a instalaci vodovodních baterií na toaletách. Podle jména oné ministryně se v naší rodině říká koblihám marušky. Jsou naštěstí nebalené, i když je to pro Němce ekelhaft, ale dobré jméno EU, které ministryně poškodila, se v Česku nelepší. I nyní, po zprávě CERD, se objevily posměšné reakce, že OSN zakáže cikánskou pečínku, vánoční betlémy a Černého Petra jako v Nizozemsku. Sžíravou satiru o tom sepsal evropský poslanec za vládní lidovou stranu Tomáš Zdechovský.
Společnosti jsou dnes snad ve všech evropských státech etnicky i nábožensky rozmanitější, než bývaly. Heslem dne je ale co nejméně urážet. Ve Francii může být už od roku 1905 nabádání lidí, aby přistoupili k nějaké víře, i trestným činem (proselytismem). Tedy mimo kostely a budovy církve. Proto se tam ve veřejných školách nevyučuje katechismus a na polních cestách až na Alsasko, část Lotrinska a Bretaň nejsou boží muka. Jiné země EU mají zase jiné mravy. EU není uniformní, neplatí v ní ani pruský dril, ani jednota tábora „míru a socialismu“. A uniformní by se nestala, i kdyby se přeměnila ve federaci, což bych považoval za žádoucí.
Nevím, k čemu se přikloní nizozemská a česká vláda, až se budou posuzováním výtek Výboru zabývat. V parlamentní demokracii mohu ale snad předpokládat, že tak obě učiní demokratickým postupem, a že se proto neprosadí postoje Geerta Wilderse a Martina Konvičky. V různých evropských zemích zastává protiislámské postoje jen pět až dvacet procent občanů. Tam, kde vláda nejde příkladem, bývá procento xenofobie vyšší.
Autor je novinář.