Ve vyspělých ekonomikách je stále těžší dosahovat ekonomického růstu. Ten se navíc stal sociálně a ekologicky škodlivým. Růst ohrožuje harmonické fungování společnosti i udržitelné využívání přírodních zdrojů. Globální klima, sociální stát či mezilidské vztahy – toho všeho se, zdá se, v jeho jménu vzdáváme. Zapomínáme na oběti a náklady takové politiky.
Státy provádějí další a další úsporná opatření, než se ve statistikách ukáže jedna nebo dvě desetiny nárůstu HDP. Je to jako s nevyléčitelně nemocným pacientem: i když se podaří ekonomiku na čas stabilizovat, rozhodně to nevypadá na její zázračné uzdravení. Podle neoklasické ekonomické teorie růst potřebujeme, abychom byli schopni vytvářet nová pracovní místa, zvyšovali příjmy chudých nebo spláceli dluhy. V praxi jsme však zažili léta růstu – přesto je dluhů, chudých a nezaměstnaných pořád dost. Zadlužili jsme se, abychom mohli růst, a teď musíme růst, abychom dluhy splatili.
Co to znamená nerůst
Ekonomický nerůst – soustava alternativních návrhů a opatření – je především provokativním voláním po odbourání naší závislosti na růstové ideologii. Je to také snaha nabídnout jinou budoucnost než představu věčného růstu, který je nereálný. Pozor však na zaměňování nerůstu za ekonomickou recesi. Nerůst se má k recesi asi jako generální oprava starého vozu k jeho nehodě. Recese je selháním, „nehodou“ současného ekonomického systému. Právě takovým situacím chce ovšem koncept nerůstu předcházet.
Kapitalismus může vyrobit a prodat takřka všechno – nikdy ale ne méně než předtím.
Nerůst znamená, že můžeme mít naplňující práci bez nutnosti udřít se k smrti; že můžeme udržet sociální stát, aniž by se naše ekonomika z roku na rok rozpínala; že můžeme snížit příjmovou nerovnost a odstranit chudobu bez toho, abychom akumulovali každý rok víc a víc peněz. Nerůst zpochybňuje jak výsledky, tak předpoklady fungování kapitalistických ekonomik. Kritika míří především na jejich „systémovou nenasytnost“, na to, že ekonomiky dokáží pouze expandovat, ale nevědí už, kde a jak přestat. Kapitalismus může vyrobit a prodat takřka všechno – nikdy ale ne méně než předtím. Spotřebovává stále více neobnovitelných zdrojů a akumuluje kapitál v rukou úzké skupiny lidí, zatímco většina se potýká s ekonomickými obtížemi.
Jakmile ale kapitalistické ekonomiky přestanou expandovat, přichází krize. Její náklady nesou obvykle ti nejzranitelnější – lidé, kteří nemají dostatek kapitálu na to, aby si zajistili slušné živobytí i v krušných časech. Z krize se systém dostává tak, že začne pro obnovu růstu využívat zdroje stojící dosud mimo jeho dosah (typicky v podobě využívání nových výrobních vstupů nebo těžby nerostných surovin).
Nerůst a nová levice
Nerůst nabízí odlišnou cestu z krize – vhodnou zejména pro novou levicovou politiku, pokud by chtěla překonat výše popsaný syndrom kapitalistické ekonomiky i neefektivitu autoritářských ekonomik reálného socialismu. „Nová“ levice je nová nejen ve smyslu idejí, ale i s ohledem na relativně mladý věk svých představitelů. Úspěch zaznamenala třeba v Řecku (Syriza), Španělsku (Podemos), ale také v Chorvatsku nebo Slovinsku. Bude ale tato nová levice také „zelená“? Dokáže navrhnout životaschopné ekonomické alternativy, které by braly ohled na přírodu, obstojí v očích voličů frustrovaných svou sociální situací a v hodnoceních progresivních ekonomických expertů? Jinými slovy, dokáží tyto strany konečně objevit spojení mezi cíli ekologickými, sociálními a ekonomickými?
Mnoho lidí říká, že je pro ně snazší představit si konec světa než konec růstové ekonomiky. Přestože řadě z nich připadá kritika současné ekonomiky rozumná, nedokážou si představit nerůst v praxi. Přinášíme proto konkrétní návrhy pro ekonomickou politiku nezávislou na neurotickém měření desetin HDP. Jedná se o jakýsi návrh pro strany, které by se chtěly chopit hozené rukavice a zkusit přijít s programem prosperující, sociálně citlivé a k životnímu prostředí ohleduplné ekonomiky. V rámci odborné sítě Research & Degrowth jsme se rozhodli ulehčit práci těm, kterým by se do podobné debaty chtělo, a sepsali jsme deset konkrétních návrhů, které vycházejí ze zásad nerůstu:
1. Základní občanský a maximální možný příjem. Ustanovme minimální občanský příjem, který by byl vyplácen bez ohledu na jakékoli podmínky. Nedávná studie ukazuje dosažitelnost takového opatření ve Španělsku ve výši zhruba 400 až 600 eur, aniž by bylo nutné zásadním způsobem přestavět daňový systém. Je třeba vymyslet systém takový, aby byl v souladu s ostatními daňovými a pracovními reformami. Mělo by tak dojít ke zvýšení příjmů chudších 50 procent populace, zatímco nejbohatších deset procent by tuto změnu pomáhalo financovat. Současně by maximální příjem neměl přesahovat třicetinásobek základního příjmu.
2. Sdílení pracovních míst (work-sharing). Zredukujme pracovní týden aspoň na 32 hodin a vytvořme programy, které podpoří firmy a další zaměstnavatele, které chtějí umožnit takzvaný work-sharing, tedy sdílení pracovních míst dvěma či více pracovníky. Ztráta příjmu ze zkrácení pracovního týdne by však měla postihnout pouze nejbohatších deset procent. Díky ekologické daňové reformě a environmentálním limitům (viz dále) by současně mělo být složitější trávit ušetřený čas větším utrácením za materiální potřeby.
3. Ekologická daňová reforma. Postavme daňový systém tak, aby nespočíval primárně na zdanění práce, ale raději na používání energií a materiálů. Zdanění nejnižších příjmů by mělo být zredukováno a kompenzováno uhlíkovou daní. Byla by zavedena devadesátiprocentní daň na nejvyšší příjmy (taková, jaká byla běžná v padesátých letech v USA). Daně z vysokých příjmů a kapitálu by zmírnily honbu za společenským statusem odvozeným od výše bohatství a eliminovaly by pobídky k přehnaně vysokým výdělkům, které jsou hnacím motorem finančních spekulací. Výnosy z kapitálu by byly získávány skrze dědickou daň a vysoké daně z vlastnictví, které není zamýšleno pro přímé budoucí užití vlastníkem, či zdanění rozsáhlých majetků.
4. Konec investic do silně znečišťující výroby. To by znamenalo přesun veřejných financí do podpory čisté produkce. Je také nezbytné zrušit veřejné investice do soukromých infrastrukturních projektů (například letiště), investice do zbrojení, těžby a využívání fosilních paliv. Ušetřené prostředky investujme do zlepšování kvality veřejných prostranství jak ve městech, tak na venkově – do obnov stávajících cest a ulic, jejich ozelenění, úprav náměstí, pěších zón, parků, výstavby cyklostezek či budování infrastruktury veřejné dopravy. Je třeba podpořit rozvoj malých, decentralizovaných zdrojů obnovitelné energie, které budou podléhat lokální demokratické kontrole, namísto centrálních energetických gigantů v rukou oligopolů.
5. Systémová podpora solidarity a občanské společnosti. Pomocí pobídek (výjimky z daně, legislativní opatření) zjednodušme podmínky pro rozvoj a vznik neziskových iniciativ usilujících o lepší fungování společnosti. Může jít o alternativní dodavatelské řetězce (například bedýnkový systém), iniciativy v oblasti zdravotní péče, sociální prevence (nízkoprahové kluby), organizované volnočasové aktivity na nekomerční bázi (skauting), projekty zaměřené na kultivaci veřejného prostoru, snahy o úsporu energií (car-sharing, sdílené bydlení) nebo provozy lokálních kulturních center a různé umělecké projekty (divadlo, hudba). Umožníme tímto částečnou dekomercializaci zdravotní a sociální péče a mateřské péče a podpoříme ty, kteří jsou schopni tyto činnosti vykonávat na nekomerční bázi, a přitom na špičkové úrovni.
6. Občanský dluhový audit. Nemůžeme vyřešit státní dluhy navršené fiktivním růstem v minulosti jen dalším pokračováním tohoto růstu. Klíčové je nejenom restrukturalizovat, ale také umazat část dluhu. Pokud se na řešení tohoto problému budou podílet zástupci zaměstnaneckých organizací a občanských spolků, posílí to participativní přístup k demokracii. Opatření ovšem nesmí jít na úkor střadatelů a těch, kteří mají už tak nízké příjmy. Naopak dluhy těch, kteří se prokazatelně podíleli na prohlubování zadlužení a mají vysoké příjmy či jsou držiteli cenných aktiv, by neměly být odpouštěny. Náklady by měli nést ti, kteří půjčovali na spekulace. Jakmile dojde k oddlužení, uhlíkové limity zajistí, že ušetřené prostředky nebudou použity jako další stimul růstu.
7, Optimalizace využívání budov. Je třeba zastavit výstavbu nových budov a komplexů, a namísto toho se soustředit na rekonstrukce a efektivní využívání těch již postavených. Podporovat systematicky iniciativy, které se snaží o využívání chátrajících a prázdných domů. Umožnit vyvlastnění dlouhodobě opuštěných a zanedbaných budov. Uvalit vysokou daň na vlastnictví těchto domů. Poskytovat sociální bydlení a bydlení pro mladé rodiny s dětmi.
8. Omezení reklamy. Vytvořme velmi přísná kritéria pro reklamu na veřejných prostranstvích, jako to udělali radní v Grenoblu. Upřednostňujme poskytování informací a sociální marketing před komerčním využitím inzertních ploch. Zaveďme volené civilní poroty, které budou kontrolovat množství a charakter povolené reklamy v masmédiích. Zaveďme daň na reklamu.
9. Environmentální limity. Stanovme absolutní a postupně se snižující strop na celkové množství emisí oxidu uhličitého. Zaveďme monitoring mixu materiálních zdrojů, včetně emisí a materiálů obsažených v importovaných produktech (například ze zemí globálního Jihu). Tyto limity by byly vyjádřeny například v tunách oxidu uhličitého nebo v podobě vodní stopy (water footprint). Limity by byly stanoveny i pro další činnosti s významnými environmentálními dopady.
10. Konec HDP coby ukazatele pokroku a prosperity. Je-li HDP zavádějícím indikátorem, měli bychom ho přestat používat. Místo toho se raději soustřeďme na jiné ukazatele skutečné prosperity, spokojenosti a blahobytu. Můžeme a měli bychom pochopitelně nadále shromažďovat monetární a fiskální data, ale ekonomika by neměla být podřízena pouze HDP a už vůbec ne jeho maximalizaci. Měli bychom nastartovat debatu o tom, co znamenají prosperita a pokrok, a zaměřovat se spíše na to co měřit, než jak to měřit.
Opatření, která tvoří celek
Těchto deset návrhů se vzájemně doplňuje a je třeba je implementovat jako celek. Například ustanovení environmentálních limitů samo o sobě by mohlo vést ke snížení objemu produkce, čímž by pravděpodobně zvýšilo nezaměstnanost. Ovšem spolu se sdílením pracovních míst, podporou mimotržních občanských a sociálních aktivit a uzákoněním základního občanského příjmu se vytvoří řada pracovních příležitostí. Zajistí se tak prosperita bez nutnosti dalšího růstu. Převedení investic ze „špinavých“ do „čistých“ aktivit a reforma daňového systému povede k postupnému rozkvětu zelené ekonomiky. Používání jiných indikátorů namísto měření HDP zajistí, že přechod bude i ze statistického hlediska klasifikován jako úspěch, a ne jako regres. Konečně, změny daňového schématu a přísná regulace reklamy pomohou zmírnit honbu za sociálním statutem, a tím i pocit frustrace z fiktivního pocitu nedostatku. Investice do rozvoje veřejného prostoru a infrastruktury pomůže zajistit prosperitu bez nutnosti růstu.
Nečekáme pochopitelně, že si strany nové levice udělají z nerůstu svůj slogan. Je těžké konfrontovat veřejnost s podobně ožehavým tématem, které se dotýká samotné podstaty dosavadního fungování ekonomiky a společnosti. Věříme ale, že učiní kroky správným směrem, zapracují-li nerůstové návrhy do svých programů. A zároveň s tím se budeme snažit o politickou artikulaci nerůstových myšlenek zdola, coby hlas občanské společnosti, který rozeznal problémy kolem sebe a volá současnou politickou garnituru, aby jej vyslechla.
Autor je profesor ekologické ekonomie na Autonomní univerzitě v Barceloně. Je členem vědecké asociace Research & Degrowth.
Z anglického originálu Yes, we can prosper without growth publikovaného na portálu The Press Project přeložil Martin Černý. Redakčně kráceno.