Jakubu Horňáčkovi je nutné poděkovat, že šlápl do měchů vždy žhnoucí české levicové kovárny (pozor, nečíst kavárny), když reagoval na můj komentář k debaklu řecké Syrizy Gratulace Tsiprasovi poutavou polemickou statí s názvem Hekrdla, zrada a levice. Polemiky jsou zábavné. Zabírají v nich však, bohužel, mnoho místa – jaksi z povahy žánru – snahy uzemnit protivníka a potrhat roucho jeho důstojnosti, čímž bývá prostor pro vlastní posudek samotného objektu zkoumání beznadějně zúžen. Ale možná je pojem (nebo princip?) zvaný „Hekrdla“ z nějakého důvodu důležitější nežli „zrada“ a „levice“, nebo spíš – v intencích Horňáčkova článku – nezrada a nelevice.
Syriza versus Podemos
Jestli tomu dobře rozumím, Jakub Horňáček míní, že démonizuji Alexise Tsiprase a že nálepkování zradou, která se asi ani neodehrála, je myšlenkový zkrat, jakýsi útěk před analýzou. A že na tom všem nakonec stejně nezáleží, protože levice, jež je s to transformovat Evropu, se beztak nalézá zcela jinde než v řecké Syrize, jinde než v „mytické levici levice“ a v podobně „zatuchlých“ politických stranách vůbec (postkomunistickými formacemi devadesátých let počínaje). Není prostě schopna ani o píď pohnout evropským neoliberálním konsenzem. Z čehož plyne, že panu Tsiprasovi patří pugét, neboť ukázal, že se již takovými nicotnostmi, jakými jsou demokratické volby či referenda na periférii, nemusíme (a neměli bychom se) zabývat. Je třeba přestat s kultem osobnosti i zatracováním partajnických Tsiprasů a usilovat o to, aby „politický konflikt byl veden na transnacionální úrovni eurozóny spíše než na úrovni státu“.
Šance na skutečnou změnu, příležitost, která bývá mimořádným darem historie a objevuje se nanejvýš jednou za generaci, byla zmařena.
Nejenže ve vítězství antiausteritní levice ve většině zemí v parlamentních volbách nelze doufat, ale toto vítězství dokonce prý není nutné. Máme tu přece sociální hnutí (typu Blockupy), která jsou vhodným nástrojem transformace. Výhoda těchto hnutí spočívá v tom, že „mohou pracovat na konkrétních rozporech a krizích přítomných v jednotlivých zemích“. Horňáčkovi se zdá zajímavější jinak politicky organizované španělské Podemos nežli Syriza – domýšlím si, doufám, korektně – právě proto, že Iglesiasovo uskupení nemá za sebou historii oné stranické zatuchlosti. Je tedy pokusem o politizaci původního impulzu, sociálního hnutí „rozhořčených“ (indignados).
Koho že to Tsipras zradil?
Takto Horňáčkův článek vnímám. Trochu mne překvapuje faul, když popisem zrádcování „oportunisty“ Tsiprase a „jeho kumpánů“ (tato slova jsem nikdy nepoužil) vyvolává bezděčný čtenářský dojem, že snad nemůžu zvrat situace v Řecku emocionálně, ne-li doktrinářsky vydýchat, a tak si transformuji kult osobnosti řeckého lídra v negativní kult ďábelský. Nic takového se stát ani nemohlo; jen letmý pohled na můj web AltPress ukazuje soustavný kritický a naprosto nedoktrinářský přístup k Syrize i k „levici levice“ vůbec od samého začátku (dokonce ještě před volbami 25. ledna), včetně počínání Levé platformy Lafazanise Panagiotise, který dnes předsedá odštěpenecké Lidové jednotě.
Žasnu také nad Horňáčkovým moudrem, že z mého textu „není příliš jasné, koho vlastně Tsipras zradil“. Nakolik Řekové chápou ústupky Tsiprasovy vlády jako zradu, ukážou prý „teprve nadcházející [předčasné] volby [20. září], a především preference nové Lidové jednoty“. Pár řádků předtím však právě v souvislosti s těmito volbami sám potvrzuje Tsiprasovo cynické ohýbání demokracie přes koleno konstatováním, že zaskočení oponenti lídra Syrizy „musejí během měsíce stihnout založit novou stranu, vytvořit kandidátky a vést volební kampaň“. Jistě ví, že něco takového prostě není možné zařídit s nějakým spektakulárním úspěchem, jakkoli všechny průzkumy zatím ukazují, že Lidová jednota parlamentní práh překročí (na rozdíl od národoveckých Nezávislých Řeků, dosavadního koaličního partnera Syrizy). Zatímco politoložka ze Soluně a bývalá poradkyně NATO (sic!) a OECD Maria Negropontiová-Delivalisová líčí Tsiprasovo Řecko jako absurdní divadlo a pokládá za „přirozené, že nedemokratické chování řeckého premiéra zesiluje pověsti o puči, zradě a spiknutí proti řeckému lidu“ (Le Monde 28. srpna), mladý český levicový intelektuál ani neví, koho vlastně Tsipras zradil. A zda nás to má vůbec zajímat.
Zablokovaná revoluce
Jak může dojít k takovému vnímání situace v kruzích, které se u nás identifikují s levicovými ideály a s antikapitalistickou společenskou transformací? Jsem přesvědčen, že nejde o zlou vůli ani oportunismus, natož zradu. Jde jednoznačně „pouze“ o tři – zato však zničující – omyly.
Zaprvé máme co činit s výrazným přeceněním sociálních hnutí, jakési „nové nové levice levice“. Je to postoj do značné míry generační, ad hoc aktivistický, studentský či akademický, intelektuální, spíše psychologicky než sociálně středostavovský, kulturně orientovaný, ale nejednou razantně militantní v terénu. Byl formován událostmi posledních dvaceti let: neozapatistickým povstáním Indiánů (subcomandante Marcos v Mexiku 1995); vystoupením proti Mnohostranné dohodě o investicích (MAI) vítězně završeném v roce 1998 (jež dnes pokračuje mobilizacemi proti TTIP); alterglobalizačním hnutím zažehlým v Seattlu 1999 a následně transformovaným v globální a mnohaletou síť sociálních fór; argentinským hnutím piqueteros 2001; vzepětím indignados ve Španělsku nebo Occupy Wall Street 2011; současným hnutím Blockupy. Jsou to hnutí pluralitní (radikálně reformistická, autonomistická, anarchizující, v původním slova smyslu liberální, emancipační). Jsou to hnutí horizontální a internacionální a většinou odmítají nacionalistickou a často i třídní rétoriku, zprofanované (a „zatuchlé“) politické strany levice (od sociálních demokratů přes komunisty až po trockisty) a samozřejmě také zbyrokratizované „režimistické“ odbory. Členové těchto hnutí bez členských legitimací se cítí být internacionálním zástupem či „množstvím“ (multitude), subjektem dějin, jenž porazí nadnárodní impérium (Toni Negri, Michael Hardt) a „změní svět bez převzetí moci“ (John Holloway).
Ano, sociální hnutí mají nesmírný význam jako „melting pot“ různých aktivistů, nápadů a zkušeností, jako síť nátlakových skupin, které už dokázaly proměnit i zpolitizovat veřejný diskurs (navzdory nedůvěře k institucionalizované politice) a edukačně zapůsobit na společenské vědomí. Ale sama o sobě tato hnutí svět nezměnila. A ani nezmění. Nejde jen o známou hyperbolu, že se dokážou rozpadnout v průběhu diskuse, zda je vůbec sociálně spravedlivé, aby někdo ostatním došel pro pizzu. Jde o to, co aktivistům zhusta uniká: že politika je „hra s mocí a o moc“ (Karel Kosík) ve státě. Karnevalová blokáda vchodu Evropské centrální banky není ničím proti ovládnutí státu s jeho principem suverenity lidu, monopolem na násilí a bezkonkurenční škálou prostředků. Ty prostředky měla v rukou dokonce i Syriza po svém vítězství 25. ledna v té nejperifernější evropské periférii a z toho plyne i rozměr Tsiprasovy zrady. I jako vítězi příštích voleb zbude Syrize z těchto nástrojů jenom málo, jestliže o důležitých rozpočtových kapitolách, o faktickém základu každé státní moci a suverenity, má podle memoranda ze 13. července rozhodovat přímo Trojka.
Moc bezmocných států
S přeceňováním sociálních hnutí a jejich důrazu na určitou taktiku, nepřekročitelnou pluralitu, úplný konsenzus a alternativní způsob života tady a teď, který už pouhou svojí existencí předjímá budoucí spravedlivou společnost, úzce souvisí druhý zažraný omyl: hluboké podceňování státu, k jehož dobytí stvořil svět – a buržoazní ústavnost – politické strany. Stejně jako se věru nevyplatí přezíravý postoj politických stran k sociálním hnutím (a Syriza od svého obratu doleva v roce 2004 tato hnutí začlenila do své teorie i praxe), nevyplatí se ani předstírat, že státní moc a boj o ni stojí mimo hlavní tah na branku v zápase o prosazení ideje, že „jiný svět je možný“. Kdyby se skupina akademiků v čele s Pablem Iglesiasem nerozhodla přetavit rozhořčení v politický projekt Podemos (Můžeme), po rozhořčených statisících z náměstí Puerta del Sol v Madridu v květnu 2011 by dneska neštěkl pes. A kdyby v lednu 2015 v Řecku nezvítězila Syriza s programem rozchodu s politikou škrtů (austerity), nezaplnil by koncem téhož měsíce stejný počet Španělů totéž náměstí v takzvaném pochodu za změnu s perspektivou, že ještě před Vánoci dosáhnou na státní moc. Obrat Syrizy na čtyráku je tudíž významným milníkem, jenž může tento lidový marš ve čtvrté nejsilnější ekonomice Evropské unie zastavit. Synergie a fenomenologie událostí měla a má (de)mobilizační účinek na všechny, na všechno a všude, na voliče, militanty, politické strany, na kapacitu sociálních hnutí.
Po kauze řecké kapitulace je dobré věnovat větší pozornost tomu, jak hnutí Podemos trivializuje svůj diskurs. Španělská filosofka Marina Garcésová si dávno povšimla, že jeho členové odstranili ze svého slovníku jakýkoliv odkaz na levici. „Říkají: my nejsme vlevo ani vpravo. My jsme ti dole proti těm nahoře, devadesát devět procent proti jednomu procentu, nebo – v tradičnějším vyjádření – lid proti oligarchii. Na podporu tohoto posunu se jazyk depolitizuje a zápas moralizuje: Podemos chce vést boj slušných lidí proti zkorumpovaným. Už víme, že slušní lidé nejsou zvyklí být vlevo a že jediné, co chtějí, je vrátit se k normálnímu životu.“ (Libération 3. února) Je to snad v souladu s konsenzem zahrnujícím i „posledními velbloudy“ sociálního hnutí, v němž Podemos koření a které je v rámci strany soustředěno v takzvaných kruzích (círculos). I ty však teď už jenom zírají, jak jsou – po odehnání či upozadění „zatuchlých“ levičáků – odříznuti od Iglesiasovy volební mašinérie, která jediná distribuuje hesla a zhlíží se v mediálních zrcadlech.
Tyhle kastrační procesy, vynucované na extrémní levici celou občanskou společností, mediálním mainstreamem, neoliberální Evropu i moderní levicí, jsou dobrou ilustrací významu, který má státní moc pro udržování panujících poměrů – i pro jejich změnu. Všepronikající akumulace kapitálu a její politické i kulturní převody a páky dokážou v poklidných dobách způsobit degeneraci potenciálně nebezpečných subjektů, jejich přesměrování nebo i kolaps (Horňáček jejich kolabování málem spokojeně zdůraznil). V kritických dobách, jako je ta naše, je však úspěšnost urputných snah o jejich impotenci vystavena zvýšené nejistotě. Kdyby v devadesátých letech v Itálii nebylo „zatuchlé“ a dnes již zapomenuté strany Komunistické obnovy (Rifondazione comunista), italská sociální hnutí by v létě 2001 nikdy nedospěla ke svému triumfu v Janově, jehož ulice zaplnili militanti z domova i celého světa pod vlajkami „zatuchlých“ italských odborů.
Zrazený dar historie
Třetí omyl myslitelů sociálních hnutí spočívá v neschopnosti vnímat vzácnou revoluční dynamiku na oficiální politické scéně. Držíce se obecného a v zásadě správného hesla, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“, zpravidla přehlédnou ve standardní politické sféře i ojedinělý okamžik bifurkace, tedy výjimečný moment, kdy se „různá směřování dalšího vývoje stávají možnými“ a situace se může náhle „překlopit“ (Immanuel Wallerstein).
Přesně to se stalo v Řecku v posledním půlroce. A přesně proto bylo nutné, aby premiér Tsipras sehrál v onom absurdním divadle svůj „nepochopitelný“ part přímočaré zrady, provázen přitom nejen obdivem Vladimíra Špidly, ale vposled i verbálním pugétem Jakuba Horňáčka. Mnozí pozorovatelé snad přehánějí, když soudí, že mobilizace Řeků byla kolem lednových voleb taková, že by podpořili Tsiprasovu vládu, i kdyby se už na svém prvním zasedání rozhodla znárodnit banky. Další nezpochybnitelná vlna mobilizací se však odehrála mezi 5. a 20. únorem, kdy denně vyšly do ulic řeckých měst desítky tisíc lidí, aby posílily vyjednávací pozici svého kabinetu. Po prvním ústupu před požadavky „institucí“ 20. února, který znamenal faktické přijetí druhého memoranda dojednaného ještě velkou koalicí Antonise Samarase (pouze s odkladem na čtyři měsíce a se směšným přejmenováním Trojky na instituce), tato vlna logicky opadla a zvýšilo se pnutí uvnitř Syrizy. Třetí a největší vlna mobilizací se odehrála ve dnech skutečné systémové bifurkace mezi 27. červnem a 5. červencem, dnem referenda, jež drtivou většinou hlasů (61,3 procenta pro NE) odmítlo škrtící politiku úsporných opatření a jehož smysl Alexis Tsipras v noci z 12. na 13. července pod nátlakem převrátil (od slova převrat neboli puč) do pravého opaku. Šance na skutečnou změnu, příležitost, která bývá mimořádným darem historie a objevuje se nanejvýš jednou za generaci, byla zmařena.
Reformismus – a tím spíš radikální reformismus – není sám o sobě naivitou a už vůbec ne zradou, nýbrž první samozřejmou volbou každé postižené společnosti a jejích lídrů. Oprava poměrů přerůstá v revoluci jen tehdy, ukáže-li se nemožnost této opravy za dosavadních provozních pravidel.
Tato nemožnost se vyjevila všem, ale pro další etapu vývoje se Řekům nedostalo adekvátního politického štábu. V Aténách měli nad sebou namísto vlády už jen pouhé prokuristy cizí moci a cizích činitelů, kteří si machiavelistickým tahem s předčasnými volbami chtějí alespoň část dnešní své pozice legalizovat (jakkoli pravděpodobně skončí v nějaké asociální vládě národní jednoty). A to už je zrada.
Tvrzení politiků Syrizy a jejich stoupenců, že strana „neměla na opuštění eurozóny mandát“, je absurdní, protože především neměla mandát na opuštění svého programu. „Kdyby Syriza něco takového připustila před volbami, nevyhrála by je,“ konstatoval zcela správně Statis Kuvelakis z Levé platformy. Před volbami straničtí předáci naopak zdůrazňovali, že budou realizovat tento program „bez ohledu na výsledek jednání s věřiteli“. Tato slova pronesl Alexis Tsipras 8. listopadu 2014 ve Florencii. A měl také pravdu, když dodal: „Periférie může zahájit obrat od neoliberální hegemonie v Evropě.“ Může, ale nemusí, jestliže namachrovaným slibotechnám chybí odvaha a zásadní politická dilemata nakonec „vyřeší“ zradou.
Poměřování katastrof
Dalším klamáním voličů je postulát, že Grexit nebyl myslitelný, protože by znamenal sociální katastrofu. Členové vlády ještě před Tsiprasovou demisí v dokonalém souladu s Trojkou a domácí opozicí, která se mezitím proměnila v provládní sílu, prohlašovali, že návrat k drachmě by byla apokalypsa. „Nicméně jsou zdrženliví, mají-li vysvětlit metodiku a data, na jejichž základě došli k závěru, že zavedení nové drachmy by byla větší katastrofa než realizace memorand,“ podotkla k věci již citovaná Maria Negropontiová-Delivalisová.
Dnes je oblíbeným sportem vystrašených maloměšťáků, neschopných si představit prolomení systému jinak než prázdnými řečmi a happeningy, poukazovat na aktuální průzkumy veřejného mínění. Ty vskutku udávají, že téměř sedmdesát procent Řeků chce zůstat v eurozóně, a to dokonce za každou cenu. Syriza byla od počátku v této věci rozpolcena, neboť praktičnost eura v transakční turistické každodennosti je v řeckých myslích navíc ještě spjata se vzpomínkou na investiční a úvěrový zlatý věk kolem XXVIII. letních olympijských her v Aténách (srpen 2004).
Jenže uragán předreferendové politické konfrontace měnil vědomí lidí za pochodu. Když nereálná reforma narazí na mocný status quo a přechází v možnost reálné revoluce, staré jistoty se vykuřují z hlav rychlostí měřitelnou už i po dnech a hodinách. Tak tomu v mobilizaci mezi 27. červnem a 5. červencem také v Řecku bylo a ochota ke Grexitu se poprvé stihla přes noc zmocnit více než čtyřiceti procent populace. Jedině zrada – je-li dosti velká a blesková – může tento rozlet, tento trend k radikalizaci zastavit a vrátit cizí mocí okupované obyvatelstvo k jistotám starého harampádí. Stalo se.
To, o čem zde vedeme rozpravu, není bouře ve sklenici vody na nezajímavé periférii, ale úder blesku, mezní událost pro transformační síly snažící se o překonání globálního systému, o průnik za kapitalismus. Levice, která si toho nepovšimla, která nad porážkou „svých lidí“ kvůli zradě jejich vůdců mávne jen pohrdavě rukou a pro kterou je dokonce – v opravdovém myšlenkovém zkratu – porážka důvodem k radosti, možná už dávno žádnou levicí není. A to by asi byla – anebo už je – katastrofa ze všech největší.
Autor je politický komentátor.