Podle anarchistů se společnost bez státu docela dobře obejde. Uspořádat si své věci může i jinak. Nejlépe samosprávou. Stát je jen převodný mechanismus moci. A kdo usiluje o moc, je předem podezřelý. Po pádu monarchie roku 1931 ve Španělsku volbám dominovali socialisté. Anarchosyndikalisté sdružení v Národní konfederaci práce (CNT) na svém sjezdu spolupráci s novou vládou odmítli. Sto tisíc dělníků demonstrovalo v Barceloně proti volbám a za sociální revoluci. Jedno z hesel na plakátech znělo: „Parlament je jako sud shnilých jablek. Pošleme-li tam své zástupce, také shnijí. Nevolte!“ Statisícové anarchistické demonstrace jsou již minulostí. V dnešním Španělsku ani v Řecku nejsou anarchisté takovou silou, aby si mohli dovolit jednat zcela izolovaně. Nejvýznamnějším politickým subjektem, se kterým se v posledních letech anarchisté vyrovnávali, byla řecká Syriza.
Není vůbec radikální
Syriza vznikla před jedenácti lety. V původní podobě byla založena jako koalice mnoha opozičních skupin. U jejího zrodu byli trockisté i levicoví nacionalisté, aktivisté bojující za životní prostředí, stejně jako euroskeptici, sociální demokraté a maoisté. Spojoval je odpor k řeckému politickému systému, včetně Komunistické strany Řecka označované za stalinistický relikt. Domnívali se, že jsou nutné rázné změny. S tímto cílem se utvořila aliance velmi různorodých sil. Anarchisté mezi nimi ovšem chyběli, neboť neusilují o získání moci v politické soutěži. Cesty Syrizy a anarchistů se tak roky míjely.
Řečtí anarchisté věří, že vývoj potvrdil jejich přesvědčení o nemožnosti dosáhnout změny prostřednictvím účasti ve volbách.
Momentem, který Syrizu s anarchisty spojil, byly až nepokoje roku 2008. Odtud lze sledovat spletité sbližování a rozcházení se řeckých anarchistů se Syrizou. V centru Atén byl 6. prosince 2008 policistou zastřelen patnáctiletý student Alexandros Grigoropoulos. Tutéž noc propukly nepokoje, které v dalších dnech nabývaly na síle. Tyto nepokoje otřásly Řeckem. Všechny politické strany v Řecku se distancovaly od militantů, kteří se zapojili do násilí v ulicích. Jedinou výjimkou byla Syriza, která v té době disponovala asi pěti procenty preferencí. V té době si získala sympatie řady anarchistů. Od roku 2010 začala její popularita růst. Souviselo to s protesty proti „politice škrtů“ a s tím, jak se Syriza dokázala ukotvit v lidovém hnutí.
V roce 2012, kdy Syriza dosáhla prvních velkých úspěchů ve volbách, začal být název koalice (od roku 2013 strany) zmiňován v anarchistických tiskovinách, na webech i v diskuzích stále častěji. Mnozí řečtí anarchisté očekávali, že posilování Syrizy povede k uvolnění tlaku, pod kterým se nacházeli. Její politický vzestup tak sledovali se sympatiemi. Lze však jen těžko odhadnout, kolik z nich věřilo tomu, že by Syriza byla schopna své sliby uskutečnit. A pro kolik z nich by realizace programu Syrizy byla dostatečným úspěchem. V době, kdy se světovými i českými médii neslo, že Syriza představuje radikální či dokonce krajní levici, konstatovali anarchisté, že Syriza systém nezmění. „V první řadě je třeba říct, že vůbec není radikální… Jde o levicovou stranu bojující o vládu,“ řekl v roce 2013 mluvčí Antiautoritářského hnutí v rozhovoru pro Anarkismo.net.
Anarchisté pochybovali o tom, zda je možné „provést změny uvnitř systému“, jak Syriza plánuje. Nevěřili, že je možné postupovat opatrně a v mezích nastavených pravidel. Jako alternativu usilování o moc v rámci stávajících pravidel povstalečtí anarchisté nadále preferovali násilí. Většina z osmnácti anarchistických vězňů v Řecku je odsouzena za ozbrojený boj. Umírnění anarchisté pak viděli cestu v budování zespodu se organizujících sociálních a ekonomických sítí, které budou nezávislé na státu. V době, kdy Syriza zůstávala v opozici, šlo stále ještě o teoretickou otázku. To se změnilo v lednu 2015, kdy Syriza zvítězila ve volbách a dostala svoji příležitost.
Nezrodili se z hnutí náměstí Syntagma
Kritika se zrodila téměř souběžně s novou vládou a zpočátku nejsilněji zaznívala ze zahraničí. Důvodem mohl být prostý fakt, že američtí nebo angličtí anarchisté nezažívali pocit solidarity spojený s pouličními protesty v letech 2008 a 2010, stejně jako skutečnost, že anarchisté zdaleka netvoří jednolité hnutí. Předmětem kritiky se stalo povolební spojenectví Syrizy s Nezávislými Řeky či únorový policejní zásah proti vzpouře pákistánských běženců v zadržovacím táboře. Další velký konflikt se Syrizou rozpoutali anarchisté o dva měsíce později, kdy vtrhli do parlamentu, obsadili budovu vedení Syrizy a dokonce i její rozhlasovou stanici – to vše na podporu vězněných anarchistických militantů. Dlužno dodat, že představitelé Syrizy se k vystoupení anarchistů postavili smířlivě. Nepovolali policii a vyšli do jisté míry jejich požadavkům vstříc. Akce založené na okupaci a doba jejich trvání anarchistům ale nezískaly příliš sympatií ani mezi obyvatelstvem, ani v řadách Syrizy. Jejich akce byla chápána jako to, čím zřejmě opravdu byla – využívání slabosti levicové vlády. Jeden z ministrů posléze celou akci komentoval tak, že „levicová vláda neznamená bezbranná města a bezbranný stát“.
Při zpětném pohledu a po vyjádřeních zástupců řeckých anarchistických organizací se zdá, že v tomto období přijali anarchisté za svou taktiku nátlak, který měl přimět Syrizu k urychlení a prohloubení změn. V druhém období se rétorika kritiků prohloubila a stala se rezignovanou: změny nejsou téměř žádné a žádné ani nebudou – byl to projekt od počátku odsouzený k nezdaru.
Kritika v této druhé fázi úzce souvisela s neúspěchy provázející pokusy Syrizy prosadit svůj vlastní protiškrtový program. Spolu s tím, jak se Syrize nedařilo v jednáních s věřiteli, jak se neúspěšně pokoušela prosadit svoje požadavky na mezinárodní úrovni i v prostředí domácí řecké ekonomiky, i s tím, jak se posléze rozštěpila anarchisté stále přesvědčeněji přitakávali své ideové výhradě: „Změna uvnitř systému a daných pravidel prostě možná není.“
„Nezrodili se z hnutí náměstí Syntagma, zrodili se z jeho porážky,“ hodnotil výkon Syrizy mluvčí za Antiautoritářské hnutí pro server Beyond Europe v roce 2015. Anarchisté však opomíjejí vlastní důvěru, kterou v Syrizu měli – spoléhali přece na to, že přinejmenším část programu Syrizy a část členské základny je spojena s protiškrtovým hnutím roku 2010. Jak sami říkají, doufali, že díky tomu budou moci donutit Syrizu k uskutečnění některých jejich požadavků, jako je zrušení zadržovacích táborů pro uprchlíky, zrušení věznic s vysokým stupněm ostrahy (kde jsou umístěni i anarchističtí vězni) či povedení změn v pracovním právu (zákaz práce v neděli). Podařilo se jim však dosáhnout jen dílčích úspěchů. Hovoří o hlubokém rozčarování, které podle nich zasáhlo řeckou společnosti, z jednotlivých vyjádření se ale zdá, že rozčarování se nevyhnulo ani anarchistickému hnutí samotnému. Část anarchistů se červencového referenda o odmítnutí návrhů věřitelů neúčastnila, většina hlasovala pro odmítnutí. Následné přijetí podmínek Syrizou vnímají jako selhání strany, podobně jako levicoví rebelové uvnitř strany samotné. Řada z nich v současnosti podporuje myšlenku odchodu Řecka z eurozóny.
Řečtí anarchisté doufají, že současná situace nabízí příležitost znovu oživit projekty samosprávy a sebeorganizace, a to jak v ekonomické, tak sociální oblasti. Zároveň však věří, že vývoj potvrdil jejich přesvědčení o nemožnosti dosáhnout změny prostřednictvím účasti ve volbách.
Autor je politolog.