Minulý týden, během protestů proti ústavním změnám, které by mohly zaručit větší autonomii proruským separatistům na východní Ukrajině, došlo před budovou parlamentu v Kyjevě k násilnostem.
Změny, navrhované prezidentem Petrem Porošenkem, by mohly díky tomu, že by „v některých okresech Doněcké a Luhanské oblasti“ vznikla na základě zvláštního zákona samospráva, přispět k decentralizaci moci na Ukrajině.
Tyto návrhy, podporované USA a EU, představují součást slibu, který zaručuje „zvláštní status“ částem Ukrajiny spadajícím pod vládu proruských povstalců, a který byl začleněn do druhé minské mírové dohody, aby pomohl ukončit probíhající konflikt na východní Ukrajině.
Je to dnešní vláda, kdo za probíhající konflikt nese větší odpovědnost než ukrajinská ultrapravice a její ozbrojené skupiny. Je to dnešní vláda, kdo je odpovědný za nové represe, cenzuru a diskriminační opatření.
Ve skutečnosti však mají tyto ústavní změny jen vzdálený vztah k liteře minské smlouvy. Porošenkův návrh nevyhovuje ani separatistům, ani Kremlu. Nedává separatistickým oblastem žádný „zvláštní status“ a všechny konkrétní podrobnosti, týkající se autonomní správy Donbasu, by mohly být později revidovány prostou většinou hlasů poslanců ukrajinského parlamentu.
Takzvaná „decentralizace“ je navíc doprovázena posilováním prezidentské kontroly nad místní samosprávou prostřednictvím „prefektů“ se širokými pravomocemi, jmenovanými z centra.
Ultrapravicová strana Svoboda, Pravý sektor a některé ze stran současné vládní koalice kritizovaly změny jako „kapitulaci“ před Ruskem a protesty, jež se uskutečnily v pondělí 31. srpna, skončily krveprolitím poté, co muž, údajně člen ultrapravicového praporu Sič, hodil do hustého policejního kordónu granát.
Podle oficiálních údajů bylo zraněno více než 130 příslušníků bezpečnostních složek a tři vojáci Národní gardy, nedávno odvedení mladí muži, na následky svých zranění zemřeli.
Sič, založený za podpory Svobody, je jedním z mnoha praporů, které během posledního roku vznikly, aby na východě země čelily vzbouřeným separatistům, podporovaných Ruskem.
Přesto prezident ve středu 2. září v interview pro Sky News prohlásil, že skutečnou odpovědnost za mrtvé nese Rusko. Navzdory jasným známkám toho, že potyčky s policií vedli ultrapravicoví nacionalisté, prezident uvedl, že situaci způsobila probíhající kremelská „destabilizační kampaň“.
Přibližování války
V odpovědi na srážky Svoboda prohlásila, že násilí bylo plánovanou provokací, jež měla zdiskreditovat „vlastence“, zatímco provládní skupiny a ukrajinská liberální veřejnost naopak začaly Svobodu ze smrti vojáků hystericky obviňovat.
Ojedinělé hlasy zleva nyní liberálům pohotově – a sebejistým tónem „já vám to říkal“ – připomínají, že levice již mnohem dříve varovala před nebezpečím dlouhodobé spolupráce s ultrapravicí, jíž, jak naznačují, je toto násilí výsledkem.
Avšak jak tomu zpravidla v tragických případech bývá, emoce jsou selektivní. Hození granátu do davu je sotva horší než jiné násilné činy, k nimž dnes na Ukrajině dochází. „Obyčejní“ lidé na obou stranách frontové linie páchají na Donbasu horší zvěrstva.
Za války může násilí zdánlivě ztratit na závažnosti, zvlášť odehrává-li se kdesi daleko od domova – a daleko od Kyjeva. Válka ale přestává být pouhým slovem, když se domů vracejí rozzlobení a ozbrojení veteráni, kteří jsou přesvědčeni, že je vláda zradila.
Je to dnešní vláda, kdo za probíhající konflikt nese větší odpovědnost než ukrajinská ultrapravice a její ozbrojené skupiny. Je to dnešní vláda, kdo je odpovědný za nové represe, cenzuru a diskriminační opatření.
Ačkoliv krajně pravicové strany jako Svoboda a Pravý sektor, které v roce 2013 skutečně sehrály výraznou roli v událostech Euromajdanu, později získaly další zdroje a vytvořily vlastní ozbrojené jednotky, nedokázaly dosud získat masovou podporu. Dnes na události spíše reagují, než aby byly jejich iniciátory. Tak tomu bylo i v případě pondělního násilí – Svoboda se jen pokoušela získat v předvečer místních voleb politické body v naději, že dá širší základnu svému volání o „zradě národa“. Je nepravděpodobné, že by vedení skutečně plánovalo ozbrojený útok. Jen nebylo schopno v davu kontrolovat své radikální přívržence.
Vláda sice pondělní násilí už využila k tomu, aby Svobodu diskreditovala jako neodpovědné politiky, ale zda nyní dojde k represím proti krajní pravici, teprve uvidíme.
Vzhledem k faktu, že loajálních ozbrojených jednotek stále přibývá, je však ještě naléhavější otázkou to, zda vláda k potlačení ultrapravice vůbec má potřebné kapacity.
Násilnosti v Mukačevu, kde se ozbrojenci Pravého sektoru střetli s příslušníky bezpečnostních složek a sedm lidí zemřelo, nás vedou k otázce, jak silná vláda doopravdy je, jestliže ultrapravice má několik tisíc ozbrojených mužů, kteří se mohou bez jakýchkoliv vážnějších následků postavit monopolu státu na násilí.
Zatímco vláda ukazuje prstem, koalice se drolí. Populistická Radikální strana kvůli zákonu o decentralizaci opustila vládu.
Získat v parlamentu hlasy pro konečné schválení ústavních změn bylo bez podpory Opozičního bloku, nástupce Janukovyčovy Strany regionů, nemožné. Jde o velmi symbolický fakt, který ultrapravici jen dává další důvody útočit na vládu, jež měla zradit „revoluci“ Euromajdanu.
V ukrajinské politice může nastat hrozivá situace, v níž hlavní alternativou pravicové nacionalistické vlády bude ultrapravicová ultranacionalistická opozice.
Z anglického originálu Ukraine’s government bears more responsibility for ongoing conflict than the far-right, publikovaného na webu The Guardian, přeložil Josef Dobrovolný.