Václav Klaus se po jisté odmlce stal konečně plnohodnotnou součástí občanské společnosti. Podstoupil iniciační rituál, který čeká na každého občanského aktivistu: sepsal petici. Cíl si nevytkl malý – zabránit „ničivému přílivu migrantů“ a „umělému mixování nesourodých národů, kultur a náboženství“. Štěstí začátečníka na sebe nenechalo dlouho čekat, a tak se mu pod peticí brzy začala hromadit spousta podpisů českých občanů, kteří pod jmény jako „veselá džihádistka“, „strýček Skrblík“ nebo „Vladimír Iljič Lenin“ dali jasně najevo, že jim situace kolem migrační krize není lhostejná.
Přivítejme Václava Klause v občanské společnosti
Občanská společnost má ale několik rysů, na které si náš exprezident bude muset teprve zvykat. Třeba ten, že žádné tituly typu „exprezident“ neuznává – tady jsme si všichni rovni. A to je, obávám se, jedna z věcí, která se mu nebude úplně líbit. Zároveň je v její nemalé části poměrně silně zakořeněna skepse prakticky ke všemu, co kdy novopečený aktivista Václav Klaus hlásal a vykonával. Je si dobře vědoma toho, že kdyby vlna imigrantů byla nahrazena vlnou tunelářů a turbokapitalistů třeba ze Saúdské Arábie, rozvinul by před nimi Klaus červený koberec a se vší pompou by na hranicích symbolicky přestřihoval ostnatý drát během uvítacích ceremonií.
Ani Hitler v nejlepších letech nedokázal ubránit svým Atlantickým valem pár trapných mil pláže v Normandii před americkou invazí, která čítala jen asi půl druhého milionu samých mladých mužů.
Víme velmi dobře, že jakkoliv Václav Klaus rozhodně odmítá míšení národů, kultur a náboženství, vůbec mu to nebrání v posvátném vytržení z míšení kapitálů. Lidem by hranice zavíral, ale kapitálu a zboží by je chtěl nechat otevřené dokořán. V tom se ostatně shoduje se svou mládežnickou organizací SSO, na jejíhož předsedu se rozhodl kandidovat Petr Hampl. Jeho souboj s Petrem Machem bude jednou z nejzajímavějších volebních událostí následujícího období a jistě se nadlouho stane zdrojem morbidního veselí.
Invaze, na kterou nemáme
Další radost stihnul světu nadělit současný prezident Zeman. Dozvěděli jsme se od něj, že český národ není xenofobní. Doplnil to bonmotem na adresu výzvy vědců, které on na oplátku vyzval k tomu, aby si každý z nich nastěhoval k sobě do domácnosti alespoň jednoho uprchlíka. Bohužel už neupřesnil, jestli některé uprchlíky bude ochoten ubytovat u sebe na Vysočině. Mohl by se inspirovat třeba u finského premiéra, který se skutečně nabídl, že uprchlíky ubytuje u sebe doma.
Takové věci u nás samozřejmě nehrozí. Místo věcné debaty o tématu migrace, jejích příčin a řešení, jsme uprostřed surrealistických debat o muslimské invazi kombinovaných s resentimentem, který hlídá, jestli tito imigranti náhodou nedostávají něco zadarmo nebo nechtějí sát životadárnou sílu z našeho bílého sociálního státu.
Pohádka o invazi je dokonale nekonzistentní bulvární žánr, o kterém je těžké cokoliv smysluplného říct, a veřejnou debatu v takovémto duchu nelze smysluplně vést. Musíme si uvědomit, že na světě se nachází přes miliardu muslimů a evropské pobřeží je dlouhé asi 37 tisíc kilometrů. Ani Hitler v nejlepších letech nedokázal ubránit svým Atlantickým valem pár trapných mil pláže v Normandii před americkou invazí, která čítala jen asi půl druhého milionu samých mladých mužů. Vylodění sluníčkářů tehdy nedokázala zabránit ani slavná germánská Luftwaffe, takže není rozumný důvod se domnívat, že české Gripeny na tom budou lépe tváří v tvář situaci, kdy by pár kilometrů od Břeclavi číhala druhá nejpočetnější náboženská komunita na světě.
Aritmetika civilizační války mezi Západem a Orientem je docela jednoduchá a měl by ji zvládnout každý absolvent základní školy. Pokud bychom se měli skutečně domnívat, že ze strany muslimů se jedná o invazi, pak si nalijme čistého vína – nemáme šanci. V takové situaci se dají dělat v zásadě jen dvě rozumné věci: buď si vzít červenou pilulku, která nás probere z xenofobního Matrixu, nebo se rovnou střelit do hlavy, protože pak jsme stejně předem ztraceni.
Jak pateticky v takové situaci vypadají postavy jako Michael Moder, který šikuje ze svého fitcentra první útočné oddíly Domoobrany, nebo Václav Cílek, jenž se snaží objevit militantní potenciál českých myslivců. Zatímco Michael Moder vypadá na (donedávna) nepříliš úspěšného živnostníka s malým fitcentrem a zálibou v ezoterním braku, Cílek, povoláním geolog, se rozhodl, že popularizaci vědy přetaví v populismus hnědý. Moder je jenom ztracen – v dnešním složitém světě – jak malé děcko bez rodičů, kdežto Cílek má za sebou dlouholetou práci, za kterou si vysloužil Cenu Toma Stopparda (2004), cenu ministra životního prostředí (2007) nebo Cenu Nadace Vize 97 (2009). Každý fašismus asi potřebuje svého Heideggera.
Střet civilizací v nitru Evropy
Mezitímco pouliční hlasatelé zániku Západu dávali průchod svým diagnózám, uskutečnila se poměrně zajímavá událost – summit visegrádské čtyřky. Setkání to bylo skutečně průlomové, protože díky němu už konečně víme, že střet civilizací skutečně nastal. Nikoliv ovšem mezi západní civilizací a Orientem, jak se domníval Samuel Huntington, ale přímo v srdci Evropy, totiž mezi Evropou západní a Evropou postkomunistickou. Právě zástupci čtyř postkomunistických států prohlásili, že si řešení imigrační vlny představují především posílením vnějších hranic Schengenu. Fascinující na rétorice těchto lídrů je ale především to, že ze všeho nejvíc připomíná styl promluvy o přírodní katastrofě. Je to rétorika neosobní a dokonale dehumanizující a vůbec nepomáhá uvědomění, že za konkrétními slovy se skrývají osudy lidí. Takto by se mělo mluvit třeba o požáru, pandemii nebo výbuchu jaderné elektrárny.
Maďarský premiér tak třeba tvrdí, že „musíme ukázat lidem, kteří nevěří institucím a mají strach, že máme situaci pod kontrolou. Hlavně musíme ochránit občany“. Jistě ho ani nenapadne, že těmi, kteří mají strach a které je záhodno chránit, jsou třeba sami uprchlíci, a že možná právě jim bychom měli ukázat, že máme situaci pod kontrolou. Maďaři už ovšem nějakou dobu volají po vládě pevné ochranitelské ruky, takže Orbán jen plní svoji úlohu.
Jakkoliv se jeho předkové klaněli Bohu nebes Tengrimu, nechal se dále slyšet, že by mu Evropa měla být vděčná za to, že zabraňuje islamizaci křesťanské Evropy. Potomek hunských nájezdníků chtěl asi zbytku EU artikulovat svoji historickou zkušenost – tedy že z každé migrační vlny se nakonec vyklube invaze a drancování impérií jak za starých časů.
Není ale úplně jasné, jaké křesťanství chce chránit, protože papež František mezitím stihnul vyzvat evropské farnosti a kláštery, aby bezvýhradně přijímaly uprchlíky. Poukázal tak na univerzalistický rozměr křesťanství. Maďarský nacionalista se naopak ohání křesťanstvím v ryze identitářském a partikulárním smyslu. Zatímco František chce zachraňovat životy lidí, Orbán by rád zachraňoval svoje fantasmagorie a volební hlasy deprivovaných mas.
Nakonec je to možná právě univerzalismus, který by měla Evropa chránit. Kdykoliv se ve své historii rozhodla hájit jen partikulární zájmy, dopadlo to s ní velmi špatně.
Autor studuje na FF MU.