Marně hledám vědce z nejvyšších pater slonovinové věže Akademie věd ČR, který by otevřeně podporoval ženy-vědkyně. Který by byl za tuto podporu propírán a „dehonestován“ v médiích a který by byl označován za feministu a hrdě by tuto nálepku nosil.
Nedávno na mě vykoukly tři ženy z plakátu v dopravních prostředcích. Byla to kampaň Akademie věd ČR, která se snaží přiblížit vědce a vědkyně lidem. Říkám si, že by byl již někdo osvícen? Ne. Bohužel. Dvě ze tří žen z plakátu se evidentně cítí být ve svém zaměstnání na Akademii věd spíše muži než ženami, a zřejmě proto trvaly na označení fyzik a biolog, jen historička se trhla a trvala na tom, že je žena-vědkyně.
Ve zkratce, výstava je o ničem, ale máme tam „boobs“. Ženy jsou přece krásné a v umění se zobrazovaly nahé již od pravěku, zní argumentace realizátorů výstavy.
Další překvapení z chráněné dílny Akademie věd nás čeká na výstavě uspořádané v rámci Týdne vědy a techniky, kde můžeme shlédnout výstavu fotografií žen ve spodním prádle. „Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky, ani nenaznačuje nový úhel pohledu. Neukazuje ani temná zákoutí autorovy duše,“ zní z pozvánky. Ve zkratce, výstava je o ničem, ale máme tam „boobs“. Ženy jsou přece krásné a v umění se zobrazovaly nahé již od pravěku, zní argumentace realizátorů výstavy.
Dalším nadpřirozeným úkazem je ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva, který bojuje za přechylování jmen cizinek, zatímco nepřechylování Češek považuje za módní výstřelek a snahu zviditelnit se. Jednoduše řečeno, základní právo rozhodnout se a vybrat si jméno ženám upírá.
V 19. a 20. století to byli zejména muži, kteří měli dostatek moci a inteligence na to, aby ženy nejen ve vědecké kariéře podporovali. A to i ti z České akademie věd a umění. Jeden, jímž se Akademie chlubí dodnes, je laureát Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský, který akademickou dráhu žen aktivně podporoval, a dokonce sám dvě z celkového počtu čtyř vědkyň z oboru fyzikální chemie zaměstnal v Ústavu pro chemii fyzikální – a to se psal rok 1938. A co teprve Masaryk a Náprstek! Nebála bych se je označit za feministy.
Tyto zdánlivé marginálnosti, které se nedávno udály, mě přesvědčují o tom, že žena je mnohdy i v akademickém prostředí brána jako objekt, který se nějak použije, využije, ale rozhodně není brána za rovnocennou kolegyni muže.
Kam tedy kráčí Akademie věd ČR se svým novým logem a Strategií pro 21. století? Najde se mezi muži, kteří ji řídí, feminista? To bohužel nevím, ale vím, že do 21. století ještě ani v roce 2015 nevykročila.
Autorka je socioložka a demografka.