Aktivismus represivních složek


Podmínka pro Petra V. a Miloše N. spadá do série bizarních protiaktivistických zásahů. Provinili se tím, že sprejovali omyvatelnou barvou na zem.

Šest měsíců podmíněně odloženého trestu na zkušební dobu jednoho roku za přečin „poškození cizí věci“. Tak zní trestní příkaz pro dva aktivisty, kteří před Úřad vlády v rámci happeningu proti změně zákona o ubytovnách obkreslili lidskou postavu omyvatelnou barvou. To znamená, že dvojici odsouzených mužů hrozí v případě porušení podmínky odnětí svobody na půl roku. Přitom se dá v prvé řadě pochybovat o míře naplnění skutkové podstaty, neboť do hodiny od „spáchání“ došlo k okamžitému odstranění obrázku. Hned v druhé řadě je pak zarážející především urputná touha některých pražských soudců trestat každý – jakkoli nevinný a neradikální – projev občanské angažovanosti, který narušuje stávající pořádky. Co přijde příště? Půjdou naše děti bručet za to, že křídou načmáraly obrázky na zem?

Poražení a ublížení?

Soudní rozhodnutí ve věci „kreslení na zem“ se hrdě zařadilo do série paradoxních odsouzení za převážně aktivistické činy z poslední doby. V nich ve většině případů nedochází vůbec k ničemu, co by ze všech možných hledisek stálo za jakoukoli pozornost našich represivních aparátů. Především Policie ČR se v poslední době chová jako banda ufňukaných neschopů. Opakovaně posílá přehnané množství policistů i antonů na každou, byť třeba sebepokojnější demonstraci. S tajnými policisty se většina aktivistů zdraví i při náhodném setkání na ulici a supersledovací vůz by se při troše tunningu klidně mohl stát jejich novým soundsystémem.

Na vrcholu pomyslné pyramidy se nachází kauza Fénix: policejní složky se neváhaly do své práce položit natolik, že zkoušely, jestli hoří benzín, nebo jako agenti-provokatéři hecovaly nudné anarchisty k takzvaným teroristickým činům.

Člověku je trapně při pohledu na dvoumetrového policistu, jak ještě měsíc od údajného napadení během kauzy vyklízení tichého squatu Neklanka chodí k soudu s prstem v dlaze a stěžuje si, že mu o dvě hlavy menší aktivista záměrně přivřel ruku do antonu. A že je z ublížení veřejnému činiteli obviněna ani ne padesátikilová holka, která zezadu „zaútočila“ na obřího těžkooděnce, který právě se slovy „To je ten hajzl!“ vyrážel zuby jejímu příteli, působí jako špatný vtip.

Když v půlce prosince loňského roku podporovatelé Autonomního a sociálního centra Klinika pochodovali městem až do Jeseniovy ulice, došlo k neodůvodněnému napadení jednoho z nich v parku vedle Kliniky. Arnošt Novák byl při násilném vytlačování shromážděných z veřejného prostranství (v budově v ten moment nikdo nebyl) sražen na zem a jeden z policistů ho začal mlátit. Následně byl zajištěn a s krví v obličeji odtažen do antonu. Tento incident vidělo několik lidí, a ti jej v následném přestupkovém řízení, v němž byl Novák vedený jako viník neuposlechnutí rozkazu veřejného činitele, popsali. Jenže v rámci policejní logiky je šest svědků míň než dva policisté, a tak byl Arnošt Novák shledán vinným a musí zaplatit několikatisícovou pokutu. A v kauze squatu Cibulka se neřeší, že majitel Oldřich Vaníček záměrně dovedl hodnotnou empírovou stavbu až za hranice zchátrání, ale pouze to, že „cibulkáři“ setrvali v objektu i po vypovězení smlouvy. Na vrcholu pomyslné pyramidy se nachází kauza Fénix: policejní složky se neváhaly do své práce položit natolik, že zkoušely, jestli hoří benzín, nebo jako agenti-provokatéři hecovaly nudné anarchisty k takzvaným teroristickým činům.

Společně v boji

Jen za poslední rok se objevilo několik podobných justičních nebo policejních přešlapů. Nebýt toho, že všem zúčastněným otravují život, aktivistům úplně zbytečně plní jejich trestní rejstříky, zaměstnávají advokáty na obou stranách, byla by to docela zábava.

Na jedné straně tu je zjevná, až neonormalizační snaha dohlížet a trestat všechny, kteří se rozhodnou „něco“ dělat. Chování státu můžeme z dlouhodobé perspektivy číst tak, že je tu potřeba principiálně vychovávat všechny, kteří jen trochu projeví nesouhlas se současným stavem věcí. Můžeme se uchýlit k následující interpretaci: systém uštědří aktivistům pár ran na holou, protože doufá, že ti, kteří tomu budou přihlížet, zůstanou příště raději doma.

Na druhé straně můžeme zástupcům státního aparátu poděkovat. Bez jejich snažení by se většině zásadních akcí – jako je boj za právo na město, odpor proti dalšímu kolu ostrakizace sociálně vyloučených nebo protesty proti xenofobii a rasismu – nedostávalo takové pozornosti. Proto se na celou věc můžeme dívat optimisticky, přesně v intencích policejního hesla Pomáhat a chránit, a policejní složky i některé soudce pojmout jako soudruhy v boji. Patří jim tedy dík – nejen že nás opakovaně utvrzují ve správnosti našeho jednání, ale dokonce v důsledku jejich represivního aktivismu stoupá počet angažovaných lidí. Takže až do vás příště bude najíždět policajt na koni, abyste uhnuli, protože náckové chtějí mašírovat vaším městem, poděkujte mu. Dělá to proto, že někde v nitru touží po stejné společnosti jako vy, akorát mu to jeho zaměstnání neumožňuje jasně vyslovit.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM