Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bezpečnostní hrozbou je politika Chovance a Haišmana

Zpráva ombudsmanky o podmínkách v detenčním zařízení Bělá pod Bezdězem naplno odkrývá hrůznost české imigrační politiky.

Na pražském hlavním nádraží se dívám do tváře dvouletému dítěti. Malá Marie se schovává za jeden ze zdejších sloupů a opatrně zkouší pobíhat sem a tam po nádražní hale. „Ztratila šest kilo váhy,“ říká její matka Mariam, Etiopanka, kterou propustili z detence – po dlouhých šedesáti osmi dnech. „Každý den jsem ostrahu prosila o trochu víc jídla pro mé dítě, o sklenici mléka nebo nějakou sladkost. Jak vůbec vysvětlit dítěti, že není jídlo, když pláče hlady? Také jsem žádala o teplejší oblečení. Nechtěla jsem nikdy nic pro sebe, ale aspoň něco málo pro ni. Když přišli v deset v noci a křičeli, ať vstaneme z postelí, protože nás musí spočítat, snažila jsem se vydobýt výjimku aspoň pro svou dcerku. Vždyť spí, naléhala jsem na strážce. Nedalo se s nimi hnout. Noc co noc jsem tedy své dítě probouzela a stavěla plačící na nohy, aby nás mohli zkontrolovat.“

Průlomová zpráva

Včera zveřejněná zpráva ombudsmanky Anny Šabatové k situaci v detenčním zařízení Bělá-Jezová podobné příběhy, které jsem za poslední týdny slýchala z úst propuštěných, spojuje v jeden neúprosný celek. Bělá-Jezová je detence určená speciálně pro rodiny s dětmi. Jejich počet se radikálně znásobil. Zatímco loni v zařízení pobývalo jen pět dětí, momentálně jejich zhruba stovka. Šabatová navštívila zařízení vícekrát. Poprvé už v říjnu roku 2014. Následně se v souvislosti se vzrůstajícím počtem zadržených uprchlíků na našem území do tábora vrátila. A právě poslední dvě návštěvy z konce letošního srpna a počátku října jsou podkladem pro zprávu veřejné ochránkyně práv.

Ne samotní uprchlíci, ale právě měsíce ponižujícího zacházení s nimi v českých detencích jsou skutečnou bezpečností hrozbou.

Střípky o tom, v jakých podmínkách se nacházejí uprchlíci umístění do detence, prosakují na veřejnost již delší dobu. Protiprávnost zařízení – ať už se jedná o porušování Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte či nedodržování zákona o pobytu cizinců na území České republiky – kritizuje dlouhodobě několik na sobě nezávislých organizací, například Organizace pomoci uprchlíkům nebo Rada vlády pro lidská práva. Každého, kdo měl příležitost v Bělé chvíli pobýt, šokovala nelidskost zdejších poměrů. Zarážející je nemožnost dosáhnout jakékoliv debaty vedoucí k reálné změně poměrů v táborech.

Peklo pod Bezdězem

Já sama jsem se po velkých komplikacích dostala do Bělé před několika dny. Z obřího areálu uprostřed krásné přírody mi bylo umožněno navštívit pouze jednu malou část – prostor, kde probíhají návštěvy. Právě ty jsou jedním ze způsobů, jak se aktivně zapojit do pomoci zadrženým. Po nekonečném čekání, procedurách s kontrolováním jídla i nás samotných k nám bylo z různých sektorů přivedeno pět skupinek uprchlíků. Do místnosti vtrhla dvacítka zmatených lidí. Hekticky usedali na židle v oddělených sektorech a hromadili se u „okýnek“, na jejichž druhé straně jsme seděli my. Ačkoliv jsem původně měla navštívit těhotnou ženu v osmém měsíci, objevila se přede mnou pětičlenná rodina ze Sýrie – otce s matkou doprovázely tři děti, nejmladší dcerce byl teprve rok a půl. Všichni byli zanedbaní, v obnošeném oblečení. Proč se k nim nemohlo dostat aspoň několik kusů oblečení ze sbírky čítající tisíce svršků? A především: proč rodinu s astmatickým čtyřletým synem, který noc co noc upadá v těžké záchvaty dušnosti, už přes čtyřicet dní drží náš stát za ostnatým drátem bez adekvátní lékařské pomoci? Nedokázala jsem jim to vysvětlit. Zmatečně jsem se omlouvala a říkala, že jsme dovezli hračky a jídlo, sladkosti i ovoce, ale otec jen kroutil hlavou. „We want to be free, we don’t need food,“ opakoval tvrdošíjně. Ukazoval na svého prostředního syna a vysvětloval, že jeho nemoc se pobytem v Bělé výrazně zhoršila. Že sice dostává nějaké léky, ale dlouhodobě se s jeho nemocí nic zásadního nedělá, a tak ani on ani jeho manželka nemůžou spát. Bojí se, že se synek v noci udusí.

Celou dobu za námi chodila stráž a po nějakém čase byla naše návštěva ukončena. Vrátili jsme se na chodbu, mezi námi mříže. Když se na ně nejmladší z dětí začalo věšet, přispěchala jedna z hlídaček a česky na dítě křičela: „Odstup!“ Ruce mu uvolňovala pendrekem. Muži byli postaveni ke zdi a prohledáni, jestli jim návštěva nepředala zbraň. Zbytek rodiny rezignovaně přihlížel – bylo to ponižující. Obecně se však policie – aspoň na první pohled – chovala ohleduplněji než soukromá ochranka. Nicméně pokyny, které uprchlíci slýchají, jsou podle všeho jen v češtině a v zásadě obsahují jen fráze jako „ke zdi“, „ruce nahoru“, „běžte“ a „rychle“. Většina z těch, se kterými jsem se kdy setkala na jejich cestách z Bělé či Vyšních Lhot do Německa, dokázala česky vyslovit právě jen tato slova.

Strávila jsem v táboře v Bělé-Jezové necelých čtyřicet minut (když nepočítám čekání na povolení ke vstupu venku před branou). I během takto krátké doby se však dá dokonale pochopit způsob, jakým je s uprchlíky zacházeno. Po brutální hádce trojice agresivních sekuriťáků se na nás obrátil deprimovaný policista. „Tohle si dovolí, i když jsou v tomto sektoru kamery. Dokážete si asi představit, co si dovolují v sektorech nebo místech, kde náhodou nejsou. Ne k sobě, ale k nim,“ pokynul hlavou k rodinám. Na připomínku, že takovým výstupům musí přihlížet i děti, jen utrousil: „Děti… Je to můj soukromý názor, ale děti by tady vůbec neměly být.“

Výchova k nenávisti

Přesně s takovým prohlášením teď přichází i Kancelář Veřejného ochránce práv. Anna Šabatová ve své zprávě doslova uvádí: „Nedokážu posoudit, jaká traumata si odsud do budoucna odnesou a jaké to bude mít následky na jejich další život. Vím zcela určitě, že to vše podstupují zcela zbytečně.“ Je více než jasné, že politika ministra vnitra Milana Chovance má v zásadě jediný cíl: odradit uprchlíky od případných žádostí o azyl v naší zemi. S důslednou pomocí letitého šéfa Odboru azylové a migrační politiky Tomáše Haišmana se mu to daří. Zprávy o tom, jak hrozné podmínky v Česku jsou, se rychle šíří, a tak u nás opravdu skoro nikdo o azyl nežádá.

Je však na čase začít uvažovat i jiným způsobem než naše vláda. Ta podle všeho propadla klamu, že bude-li represivní a fašistická sama od sebe, nebude hnědnout většinová společnost. Výsledky této strategie jsou vidět všude kolem. Namísto strachu ze ztráty volebních preferencí by tu měl být strach úplně jiného charakteru. Ne samotní uprchlíci, ale právě měsíce ponižujícího zacházení s nimi v českých detencích jsou skutečnou bezpečností hrozbou. Chovanec, Haišman a všichni, kteří s neutěšeným stavem v Bělé-Jezové nebo Vyšních Lhotách (o kterých uprchlíci mluví jako o vůbec nejhorším táboře, ve kterém kdy byli) záměrně nic nedělají, totiž vychovávají nevinné zadržené nejen ke strachu a frustraci, ale dost možná i k nenávisti a agresivitě. Můžeme se jen divit, že už dávno nedošlo k mnohem radikálnějším vzpourám a protestům. Násilí páchané na zadržených se nám každopádně může velmi snadno vrátit.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image