Budování oligarchie v Česku

Režisér Martin Kohout natočil celovečerní film o kupónové privatizaci. Vedli jsme s ním rozhovor o rozkrádání majetku, ideologické zaslepenosti a hledání viníků.

Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě má premiéru unikátní snímek režiséra Martina Kohouta nazvaný Česká cesta. Jeho tématem je zrod, průběh a důsledky kuponové privatizace. Martin Kohout vystudoval FAMU a sociologii a ekonomickou transformací se zabýval i ve svém starším snímku Neviditelná ruka trhu, pojednávajícím o privatizaci barrandovských filmových ateliérů. Právě o české polistopadové společnosti jsme vedli následující rozhovor.

 

Proč jste se rozhodl natočit film o kuponové privatizaci?

Protože něco takového v Česku chybí. Nikdo tohle téma pořádně nezpracoval, což dokazuje, že jako společnost neumíme dostatečně reflektovat základy systému, ve kterém žijeme. Často se tvrdí, že polistopadový režim je něco nového, co stojí v protikladu k bývalému. Že je to prostě něco úplně opačného. Ale když se podíváme na hospodářskou transformaci blíže, zjistíme, že to tak jednoduché vůbec není.

Váš snímek se jmenuje Česká cesta. V čem přesně bylo budování kapitalismu v Česku specifické?

Našemu modelu ekonomické transformace se říkalo „česká cesta“ už v devadesátých letech. Důvodem bylo, že státní majetek měl přejít do českých rukou, nikoli do zahraničních. A opravdu – majetky jsme si tak nějak povyměňovali mezi sebou. Celý proces navíc doprovázela radikální pravicová rétorika. Změny se musely provést hlavně rychle. V tom byl třeba rozdíl od převažujících nálad na Slovensku. Sociální podmínky tam byly odlišné a Slováci si ekonomickou transformaci představovali jinak.

Dnes víme, že služby privatizačních fondů využily asi dvě třetiny obyvatel. A zhruba třetina z nich byla podle relevantních statistik o své vklady jednoduše okradena.

Proč u nás po Listopadu 1989 získala rychlá hospodářská transformace takovou podporu?

Lidé uvěřili, že brzy zbohatnou. A že se z nich stanou podnikatelé a milionáři. Všichni se strašně těšili na kupóny. A že získají majetek, o kterém propaganda za bývalého režimu tvrdila, že údajně patří všem. Pak tu byla již zmíněná revoluční radikalita. Lidé si totiž mysleli, že nejlépe zatočí s minulým režimem tak, že budou dělat všechno opačně. Jestli tedy bylo všechno státní, tak teď musí být všechno soukromé. Obyvatelstvo, které udržovalo režim v chodu, se tím chtělo vyvinit. A radikalismus lidem umožňoval jejich vinu překrýt. Jak to vypadalo konkrétně? Přece tak, že veřejně deklarovali svoji lásku k Václavu Havlovi, anebo se přihlásili ke Klausovi. Věřili, že se pak stanou „slušnými lidmi“. Musíme si uvědomit, že minulý režim se nezhroutil kvůli nějakým dlouholetým tlakům občanské společnosti. Něco takového tu – na rozdíl od šedesátých let – chybělo. Lidé nevěděli, co přesně chtějí, a neměli konkrétní politický program, který by jim ukázal cestu. Jejich myšlenkový svět byl celkem prázdný. A právě postavy jako Havel a Klaus do tohoto prázdna skvěle zapadly.

Ve vašem filmu je řada unikátních archivních záběrů. Třeba snímky dokazující obrovskou popularitu Václava Klause zkraje devadesátých let. Proč byl Klaus tak populární?

Klaus vycítil náladu ve společnosti, která toužila po radikální změně. Navíc byl sebevědomý a jako inženýr budil dojem, že všechno za lidi „zařídí“. Říká se, že nesebevědomý národ potřebuje sebevědomé vůdce. A nikdo Klausovi nedokázal oponovat. Lidé z disentu většinou nebyli založením politici, ale intelektuálové, kteří neuměli a částečně ani nechtěli zápasit o moc. Klaus je navíc geniálně obešel antikomunismem.

Jak to konkrétně probíhalo?

Klaus vyhlásil, že neexistuje žádná třetí cesta mezi trhem a státem. Tedy mezi volnotržním kapitalismem na jedné straně a plánováním na straně druhé. A začal prohlašovat, že bývalí disidenti jsou intelektuálové, kteří v dějinách vždy tíhli k levici. A že levice přece znamená marxismus, komunismus, a tudíž totalitu… Tím vlastně hodil všechny do jednoho pytle – komunisty, reformní komunisty neboli osmašedesátníky a bývalé disidenty, o kterých se začalo tvrdit, že jsou „narůžovělí“.

Říká se, že stát se udržuje myšlenkami, na kterých vznikl. Myslíte si, že polistopadový systém definoval hlavně Klaus?

Americký historik James Krapfl zkoumal revoluční hesla, která v listopadu 1989 lidé provolávali na náměstích. Většinou šlo o hodně obecné pojmy jako „slušnost“, „nenásilí“ nebo „svoboda“. Bylo to, jako by se společnost najednou probudila do říše pohádek a vzpomněla si, že dobro musí zvítězit nad zlem. Klíčové ale bylo, kdo dá těmto prázdným heslům obsah. A Klaus to dokázal. Tvrdil, že stát je zdrojem zla a že každý se má postarat sám o sebe. Hlásal, že každý jednotlivec má mít co největší svobodu, že bude moci podnikat a v podstatě krást, protože nikdo se nemá vměšovat do jeho života. Mimochodem, na tom je mimořádně zajímavá jedna věc. Lidé sice viděli, že členové ODS kradou, že tu jsou aféry jako Macek a Knižní velkoobchod. Jenže jim to odpustili, skoro nikdo nežádal nápravu. A proč? Protože běžní lidé byli většinou stejní – sami byli zvyklí na černý trh a drobné krádeže za normalizace. Byli zvyklí, že stát je tu od toho, aby se okrádal a že se z něj beztrestně uždibuje. Ostatně sám Klaus později prohlásil, že rozkrádání za normalizace podrývalo režim.

O kuponové privatizace se mluvilo jako o „vlajkové lodi“ ekonomických reforem. Jak hodnotíte její výsledky?

Výsledek byl úplně opačný, než jak se to na začátku prezentovalo. Kupónová privatizace byla lidem podávána tak, že všichni dostanou šanci. A že majetek, který byl původně státní, se rozdá lidem ve formě investičních kupónů. Jenže to dopadlo jinak. Majetek si přivlastnilo hlavně několik našich největších oligarchů. Samozřejmě netvrdím, že na tom někdo jiný taky nevydělal. Ale mohlo se to udělat mnohem lépe.

V čem byl podle vás největší problém kuponové privatizace?

Těch problémů byla celá řada. Obyvatelstvo nejprve dostalo miliony akcií státních podniků. Jenže když se obyčejnému člověku znenadání dostane do rukou akcie, nemůžeme čekat, že se bude okamžitě chovat jako odpovědný vlastník podniku. Bude prostě chtít akcii zpeněžit. A tak se lidé snažili svoje akcie prodat a usilovali o příjmy z dividend. Ale protože neměli přehled o situaci na trhu, obrátili se na privatizační fondy s „odborníky“, kteří měli akcie spravovat. A právě v tom byl háček. Ze zákona o privatizačních fondech byl totiž „náhodou“ vypuštěn paragraf, který důsledně odděloval vlastnictví a správu fondů. Čili fond měl akcie spravovat, ale díky tomuto zákonu je rovnou mohl vlastnit. Lidé, kteří fondům svěřili svoje akcie, poté ztratili na svůj majetek vliv.

Kuponovou privatizaci dnes kritizuje i jeden z jejích autorů Tomáš Ježek. Exministr Jan Stráský zase přiznal, že „jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást“. Bylo tedy výsledkem rozkradení majetku?

Dnes víme, že služby privatizačních fondů využily asi dvě třetiny obyvatel. A zhruba třetina z nich byla podle relevantních statistik o své vklady jednoduše okradena. Například Pavel Tykač nebo Petr Kellner zbohatli právě takto – přivlastnili si něco, co jim nepatřilo. Nicméně existovala i spousta dalších fíglů, jak se obohatit. Zmíněný příklad s privatizačními fondy, kdy se ze správce cizího majetku stal jeho vlastník, jen nejvíc bije do očí.

Takže zisky se privatizovaly, ale ztráty socializovaly – převedly se na běžné občany…

Říkalo se, že soukromí vlastníci jsou odpovědnější než stát a provedou restrukturalizaci nefunkčních podniků. Prostě zjistí, co je špatně a pozvednou bývalé státní firmy. Jenže soukromí vlastníci na to neměli peníze. Mohli pak udělat v zásadě dvě věci: buď podnik vytunelovat, rozkrást a odjet někam na Bahamy, anebo si na to půjčit peníze. A mnoho z nich se rozhodlo pro druhou variantu. Půjčovali si opět od státu – odtud slavný pojem „bankovní socialismus“. Státní banky půjčovaly soukromým majitelům jako o závod, přestože mnohdy věděly, že se jim půjčky nevrátí. V bankách totiž seděli lidé, kteří byli navázáni na vládnoucí strany, a ti většinou z různých důvodů neřekli ne. Dluhy bank pak narostly do té míry, že hrozilo zhroucení celého bankovního sektoru. Do hry pak znovu vstoupil stát, který přes takzvanou Konsolidační agenturu dluhy bank převzal. Celé se to pak převedlo na státní dluh, který máme doteď. Jak v mém filmu ironicky řekl publicista Václav Žák: daňové poplatníky jistě těší, že můžou takto přispívat k budování českého kapitalismu…

IMG_5089
Martin Kohout

Řekl jste, že hospodářská transformace se mohla udělat lépe. Ve vašem filmu ukazujete, že existovaly i alternativní cesty, nikoli jen klausovská varianta. Můžete je připomenout?

Hlavní alternativy byly dvě. První pod vedením místopředsedy české vlády Františka Vlasáka a druhý od ekonoma Jana Vrby. Oba návrhy počítaly s postupnou privatizací a stály v protikladu ke Klausově šokové variantě. Podniky se měly postupně odstátnit a prodávat až později. Na to samozřejmě existuje námitka, že kdyby privatizace probíhala pomalu, lidé by mezitím podniky rozkradli. A na tom opravdu něco je. Byl tu ale ještě Vrbův návrh, podle kterého se mělo do zahraničí prodat pětatřicet našich největších podniků. Ale chytře – ne jako Aero Vodochody, které se prodalo Boeingu a ten ho nechal zkrachovat. Mělo se postupovat jako u Škodovky. V prvním kroku se mělo prodat do zahraničí asi čtyřicet procent daného podniku, a pokud chtěl nový majitel odkoupit víc, musel do firmy nejprve investovat. Na těch pětatřicet největších firem by pak byla navázána řada dalších menších podniků, které by tím získaly odbyt.

Proč to neprošlo?

V těchto ekonomických týmech působili bývalí reformní komunisté – osmašedesátníci. Klaus Vlasáka jednoduše označil jako kryptobolševika a Vrbu zase obvinil z toho, že chce rozprodat celou zemi cizincům. Vyrukoval proti němu s nacionalistickou kartou.

A jak tyhle kroky vnímali Slováci? Nepřispěla šoková privatizace také k rozpadu Československa?

Slovenská společnost se opravdu začala vymezovat proti aplikaci ekonomických reforem. Na Slovensku totiž panovala mnohem větší nezaměstnanost a lidé nebyli z Klause tak nadšeni. Na transformaci se také nepodílel skoro žádný slovenský ekonom. Klausova parta byla zahleděná sama do sebe a vůbec nevnímala námitky, které ze Slovenska přicházely. Nálada na Slovensku se pak brzy otočila proti transformaci. Do toho se vložil Mečiar, který vycítil, že změna veřejného mínění ho může vynést k moci. Ekonomická transformace samozřejmě nebyla jedinou příčinou rozpadu Československa. Ale zcela určitě představovala významný faktor, který ho urychlil.

V současnosti kolem sebe vidíme vlnu xenofobie a nenávisti vůči uprchlíkům. Myslíte si, že s tím ekonomická transformace a její důsledky nějak souvisí?

Myšlení lidí je pořád hrozně mělké. Podobně jako se Češi nechali lehce přesvědčit o šokové ekonomické transformaci, dnes velmi snadno podléhají xenofobním náladám. Nepřemýšlí totiž dál. Pořád je v módě uvažovat, že každý je tu sám za sebe. Demokracie slouží jen k vyřčení mého ega. Lidé si povídají o politice, ale jenom si při tom potvrzují své soukromé životy – nadávají na Romy, ale nedokážou pochopit fungování systému. Nedokázali jsme si vytvořit systém hodnot, prázdnota hesel z roku 1989 přetrvala dodnes. A když nemáme hodnoty, zbývá jen ego, individualismus a v důsledku i kradení. Žádná solidarita. Lidé věří tomu, že kdo se nedovede postarat o sebe, je slabý, a kdo pomáhá druhým, je hloupý. A pak je tu ještě něco. Minulé vlády škrtaly sociální systém ve jménu vyšších cílů a nutily lidi k obětem. Ale lidé nakonec pochopili, že elity na ně kašlou. A když je dnes část těch samých elit kolem Karla Schwarzenberga vyzývá k solidaritě s uprchlíky, lidé jim nevěří.

Měl jste už na váš film nějaké reakce od diváků?

Do této chvíle ne. Ale natočil jsem podobně laděný film o privatizaci Barrandova. Promítal jsem ho například v Městské knihovně v Praze a publikum bylo dost naštvané. Bylo vidět, že lidem ve filmu chybí viník. Ptali se: Proč máme poslouchat obecné řeči? Nás zajímá, kdo to rozkradl… Jenže já se snažím ukázat, že vinu nesou vlastně všichni. Nebylo to tak, že by přišel Klaus a Viktor Kožený, kteří všechny zmanipulovali a okradli. Celá dobová atmosféra přála tomu, aby se do popředí prodraly určité figury. Daná historická situace nahrála určitým jedincům. A běžní lidé odmítají přistoupit na to, že i oni to chtěli, podporovali, a odmítají za to převzít odpovědnost.

Vede z toho nějaká cesta ven?

Měli bychom si uvědomit, že ideologie, které lidem namlouvají, že šanci má každý, neplatí. A že na nich naopak profitují hlavně ti nejbohatší. Pokud má platit rovnost šancí, musí být zajištěno, že každý má mít bezplatnou zdravotní péči a vzdělání a že neskončí pod mostem, když dvakrát nezaplatí nájem. To by měla být naprostá samozřejmost.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies