Děti národa

Kauza bratrů Michalákových, která vířila českým mediálním prostorem v lednu a únoru tohoto roku, je zpět. Už však není nahlížena tak jednoznačně.

Začátkem roku zprávy vyznívaly jednoznačně: norské úřady zabavily české děti, brání matce být s nimi v kontaktu, je to omyl a rodinu musíme zachránit. Po nedávném rozhodnutí norské strany, že matka bude zbavena rodičovských práv a jeden z chlapců uvolněn k adopci pěstounskou rodinou, kauza znovu ožila. Oproti první vlně je tu několik rozdílů. V médiích lze najít více zpráv připouštějících, že norský úřad na ochranu dětí matku zbavil jejích práv oprávněně. Komentáře si také všímají nacionálního vytěžování této smutné události. A objevují se i debaty týkající se práv dětí, které připomínají, že v Norsku není odebíráno z rodin více dětí než v jiných státech včetně Česka a že dětem se tam dostává většího respektu a více se dbá na jejich ochranu před nejrůznějšími formami násilí.

Nezměnil se však jen mediální obraz, další rozdíl je i v nebývalém zájmu politiků. Populistický potenciál je třeba využít. A co je srdceryvnější než trpící děti, respektive trpící české děti zbavované své národní identity? Zatímco obrázky stovek strádajících dětí uprchlíků považují někteří za nefér citovou manipulaci, dva chlapci odebraní české matce představují skutečnou tragédii, kolem které by se měla česká společnost semknout a zajistit pomoc.

Bratři Michalákovi nejsou prvními dětmi, které si národ přivlastnil a jal se za ně bojovat. Podobně to před zhruba 150 lety zažila třeba i dcera národa Zdeňka Havlíčková. Jejím biologickým otcem byl Karel Havlíček Borovský, který zemřel v roce 1856. Nebyl tehdy umučen ve vyhnanství v Brixenu, jak si možná někteří ze školních let mylně pamatujeme. Alpské prostředí jeho nemoc, tuberkulózu, spíše zbrzdilo. Nemoc plně propukla až po návratu do Čech a svůj díl na rychlém konci měly jistě i skličující poměry, kdy se čeští vlastenci od Havlíčka houfně odvraceli a báli se s ním stýkat. O tom už se ve školním dějepisu i hodinách literatury obvykle taktně mlčí.

Po smrti jeho i jeho ženy Julie zůstal sirotek, tříletá Zdeňka. K jejímu štěstí – či smůle – se osiřelé dívenky ujal hned celý národ, který se o ni začal zajímat v politickém uvolnění šedesátých let. Pořádaly se sbírky na její věno, diskutovalo se o tom, kdo bude jejím nejvhodnějším poručníkem (třikrát změnila rodinu), vybíral se nejvhodnější národně uvědomělý ženich. Tragédie ovšem nastala, když se mladá Zdeňka zamilovala do rakouského důstojníka polské národnosti. Dcera národa svůj národ zklamala. Poláky my neradi.

Příběh je to samozřejmě úplně jiný než to, co se děje rodině Michalákových. Ovšem některé podobnosti tu jsou. Životem Zdeňky Havlíčkové se v knize Dcera národa? zabývá historička Milena Lenderová. Domnívá se, že skandalizace, která po aféře s důstojníkem následovala, poznamenala celý zbytek Zdeňčina života a vzala jí důvěru v její okolí i v sebe samu, takže se ze sebevědomé dívky stala zlomená submisivní bytost. Zdeňka záhy po aféře umírá a „stává se bezděky tragickou postavou nacionálně-ideologických her ambiciózních politiků“. Lenderová píše, že Havlíčková se stala hrdinkou životní hry, kterou „napsali obratní politici, ale průměrní autoři a špatní znalci lidských povah“.

Inu, není radno být dítětem národa. Je dobře, že o osudu dětí Michalákových nebude rozhodovat česká veřejnost ani čeští politici.

Autorka je socioložka. Vyučuje na katedře sociologie FSS MU.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies