Podnikatel a předseda české Fotbalové asociace Miroslav Pelta nedávno oživil myšlenku na výstavbu národního stadionu. Několikamiliardová investice by měla stát v pražských Letňanech, pojmout třicet až čtyřicet tisíc diváků a sloužit nejen fotbalu, ale i atletice. Jenže Peltovu euforii zatím krotí odmítavý postoj města i vlády. Ministr financí Andrej Babiš se nechal slyšet, že „národní stadion v Praze nepotřebujeme, máme Letnou a Eden“.
Chybějící podpora ze strany politiků Peltovy vlastenecké choutky překazila už loni, když prahl po české kandidatuře na spolupořádání fotbalového Eura v roce 2020. Tenkrát vyrukoval s projektem třicetitisícového stadionu na Strahově, ale nedočkal se finančních záruk ze strany vlády, ani garanční smlouvy s pražským magistrátem. Přestože strahovský Stadion Evžena Rošického nakonec Pelta za 129 milionů korun koupil, letos by chtěl stavět pro změnu v Letňanech.
Svatostánek není zadarmo
Pelta má o důležitosti a načasování celého projektu nicméně jasno: „Už i Slováci v Bratislavě stavějí arénu. V Maďarsku mají snad pět, šest nových stadionů, díky nedávnému mistrovství Evropy postavili stadiony v Polsku.“ Zdá se, že vzepětí nacionalismu v zemích Visegrádské čtyřky se odrazilo i ve sportu.
Že se megalomanským ambicím racionální uvažování a skromnost do cesty klást nemají, a v případě národního stadionu už vůbec ne, nám v celé kráse ukázal před dvanácti lety Aleš Hušák.
V otázce financování projektu ovšem chiméra národní hrdosti jde již stranou – mluví se o investiční spolupráci s tureckou společností Odien Group. Tato firma, která se v minulosti aktivně podílela na revitalizaci Zetoru či Tatry, vlastní také Avii, na jejíchž vysočanských pozemcích by měl multifunkční stadion vyrůst. Na tureckém sponzorovi je zajímavá také jeho provázanost s osobou Jiřího Šimáně, který v minulosti s Odien Group čile obchodoval – například při prodeji Čedoku. Právě Šimáně vstoupil na fotbalové kolbiště prostřednictvím spoluvlastnictví pražské Slavie spolu s čínskou společností CEFC, která se zároveň stala i partnerem české reprezentace. Propletenec nejen obchodních vztahů v každém případě ukazuje, že český miliardář se pomalu ale jistě stává výraznou postavou českého fotbalového dění. Ostatně Čedok je jedním z hlavních sponzorů klubu FK Jablonec – Peltovy fotbalové radosti.
Na již zmiňovaném Slovensku jdou finance na výstavbu národního fotbalového stadionu na Tehelném poli výhradně ze státní kasy, protože původně přislíbený soukromý investor nakonec odstoupil. „Už nám došla trpělivost a už se nemíníme dívat na to, že se o stadionu stále mluví a nic se neděje,“ komentoval vládní rozhodnutí fotbalový nadšenec a premiér Róbert Fico. Konec planých slibů a rázný čin slovenského vůdce vyjde naše východní sousedy na částku přesahující 1,1 miliardy korun.
Historický kolovrátek slibů
Touha postavit národní stadion se jednou za čas vyloupne v hlavě každého předsedy fotbalového svazu. Při absenci jakékoli širší podpory to ale působí poněkud zvláštně. Pokud tedy za dostatečnou příčinu nepovažujeme osobní touhu fotbalových bossů zanechat po sobě pomník v nadživotní velikosti a ještě si u toho výstavbou na vlastních pozemcích něco málo vydělat. V každém případě musí své zájmy zaštítit jako nezbytnou potřebu národa. Ideálním okamžikem bývá pořádná dávka kolektivní hysterie vyvolaná jepičím úspěchem národní reprezentace, což ostatně sám Pelta přiznává, když říká: „Chtěl bych využít euforie z postupu na evropský šampionát.“
Byl to právě fotbalový úspěch stříbrných hochů z Eura 96, který odstartoval pravidelné vizionářské proklamace fotbalových představitelů, s nimiž by si nezadala ani kněžna Libuše. Tak jako ona viděli nehynoucí slávu českého národního stadionu v hlavním městě, ale neshodli se, kde přesně bude stát. Od obligátní Letné a Strahova nás fantazie a majetnické vztahy přenesly přes Kačerov i do tak obskurních míst pražské periférie, jakými jsou Stodůlky, Nové Butovice či Dolní Měcholupy.
Výstavbě národního stadionu se ale občas přeci jen dostalo významné podpory i od vysokých politických představitelů. V roce 2003 Rada hlavního města Prahy pod Bémovým vedením podpořila přestavbu strahovského Stadionu Evžena Rošického. Luxusním sportovním svatostánkem o kapacitě 52 tisíc míst (spolu s hotelem a zábavním centrem) se žel dnes nekocháme, protože čtyřiapůlmiliardovou investici financovanou výhradně ze soukromého kapitálu jaksi nikdo nedodal. Nepomohla ani o rok později deklarovaná finanční spoluúčast nizozemské ING. O několik let později nic nezmohla ani intervence tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, který přislíbenou miliardu korun chápal doslova jako věc národní hrdosti: „Je ctí každého národa, aby takový stadion měl, nejlépe v hlavním městě. A Česká republika by neměla být výjimkou.“
Nakonec nedopadla ani přestavba sparťanského stadionu na Letné, což předznamenalo pád šedé eminence českého fotbalu Vlastimila Košťála, který právě s touto vizí prodal zadluženou Spartu společnosti J&T. Pomocnou ruku mu nepodal ani svazový šéf Ivan Hašek, který stavbu paradoxně odpískal pro její nesmyslnou skromnost. „Nemá cenu stavět stadion pro 32 tisíc lidí. Za deset let bude malý,“ deklaroval tehdy Hašek.
Hušákovo vysočanské memento
Že se megalomanským ambicím racionální uvažování a skromnost do cesty klást nemají, a v případě národního stadionu už vůbec ne, nám v celé kráse ukázal před dvanácti lety Aleš Hušák. Tehdejší šéf Sazky „spasil“ český hokejový národ před mezinárodní blamáží, když za stavbu arény ve Vysočanech ručil „svojí“ státní loterijní společností. Konečná suma okolo astronomických osmi miliard srazila vaz nejen Hušákovi, ale ponořila firmu do insolvence, z níž vyšly vítězně špičky českého byznysu. Zatímco společnost KKCG Karla Komárka dnes ovládá loterii, Kellnerovo PPF je přímým vlastníkem stadionu.
Padlého Hušáka tak na stadionu připomínají jen extravagantní relikvie v podobě bizoní kůže zdobící zdi superluxusního salónku a bronzové desky s jeho autorským textem, v němž si vyřizuje účty s nepřející novinářskou obcí či děkuje ukrajinským pracovním silám. Ze všech perel připomeňme jeho frázi o autoritářství: „Horizontální způsob řízení je výmyslem akademických poslucháren. Nejúčinnějším řízením je diktatura, občas zjemnělá metodou cukru a biče.“ Přitom jediným jeho výrokem, který by měl být vytesán zlatým písmem, bylo jeho prohlášení, že z ekonomického hlediska se v případě sportovního stadionu jedná o jednoznačně nenávratnou investici.
V případě současných tužeb šéfů českého fotbalu by mělo být Hušákovo memento dostatečným varováním. Stejně jako připomínka klientelistického přihrávání si výstavby strahovského sídla Fotbalové asociace, kterou bez výběrového řízení získal s Peltou spřízněný Syner. Pokud k budování sportovního monstra nakonec přece jen dojde, doufejme, že si pánové ze Strahova zavčas zaregistrovali u nadace Václava Havla takový název, který přesvědčí i nenakloněnou veřejnost o prospěšnosti a státotvornosti celého projektu.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.