Hegemonie a socialistická strategie rozhodně není jediná kniha, která mě ovlivnila. Našel bych i zásadnější díla pro vývoj mého osobního myšlenkového světa. Vybírám ji proto, že představuje referenční bod pro mnohé soudobé diskuze a texty v intelektuálním prostoru nalevo od středu. Je svérázným rozvinutím marxistického programu za jeho tradiční hranice, a to zejména díky propojování progresivní teorie Antonia Gramsciho s vlivy nastupující francouzské postmoderny. I proto se Ernesto Laclau a Chantal Mouffe označují za postmarxisty.
Místa subverze
Jedním z největších přínosů knihy je její úvodní kapitola, kde se Laclau vyrovnává s předchozími mysliteli a myslitelkami, zejména prominentními osobnostmi Druhé internacionály. S jistou dávkou vstřícnosti je možné tuto kapitolu přelouskat, aniž byste něco věděli o takové Rose Luxembourgové něco více, než to, že ji zavraždili němečtí sociální demokraté. A co je dál hezké – nemusíte se vyznat ani v Gramscim, abyste koncept hegemonie pochopili. Laclau vám ho v druhé kapitole vysvětlí ještě předtím, než se spolu s Mouffe pustí do vlastní rekonstrukce tohoto pojmu.
Na Hegemonii a socialistickou strategii se někdy pohlíží jako na „deset zaručených tipů, jak zavést socialismus“. Jenže tahle kniha není žádný návod k budování úspěšné levicové strany.
Třetí kapitola napsaná Chantal Mouffe je některými považována za nejnudnější, obskurní, ba až zbytečnou. S tím jsem nikdy nesouhlasil. Ano, je napsána poněkud techničtějším jazykem, ale to proto, že možná to nejpodstatnější – tedy samotnou konstrukci teorie hegemonie – vykládá velice precizním, analytickém stylu. To je přirozeně trápením pro každého, kdo se chce dostat k věci příliš rychle. Člověku se ale potom ztrácejí před očima nuance, které dělají z této koncepce hegemonie svébytnou teorii sociální reality a politického boje a odlišují ji od pojetí předchozích autorů a autorek.
Zatímco se skrze výklad o hegemonii dostáváme do finální čtvrté kapitoly, dříve načrtnutá ontologie sociálna se dostává do pohybu. Základním poučením knihy je, že diskurz se stává hegemonickým díky stále extenzivnější síti uzlových bodů (plovoucích signifikantů), jež pojímá do své artikulace sociálna (jinými slovy: ideologie nabírá na síle tím, že uzavírá co největší možnou část sociální reality do svého rámce). Proto by cílem sociálních hnutí mělo být právě takovouto síť budovat. Úspěch žádné hegemonické artikulace není trvalý a zaručený, jelikož sociálno nikdy nelze do této artikulace pojmout úplně – vždy tady bude jistý nadbytek, který se vzpírá zařazení. Z těchto prázdných míst pak mohou vycházet subverze stávající hegemonie. Existence těchto nadbytků sociálna nám dává naději, že běh společenského dění možno z principu vždy zvrátit v náš prospěch.
Příručka každého socialisty
Na Hegemonii a socialistickou strategii se někdy pohlíží jako na „deset zaručených tipů, jak zavést socialismus“. Jenže tahle kniha není žádný návod k budování úspěšné levicové strany, jak se občas zmiňuje zejména v souvislosti se stranami Syriza a Podemos, jejichž lídři se ke knize tu a tam odkazují. Ze všeho nejvíc ji považuji za pokus o zmapování terénu, na kterém se politické boje současnosti odehrávají. A mít v rukou dobrou mapu je jen předpokladem úspěšného boje.
Navíc Laclau a Mouffe upozorňují na prostý fakt, že historie věci nevyřeší za nás. Přeneseno do současného kontextu – ani vlna fašizace společnosti, kterou přežíváme, neodezní sama. Malé činy, které se kumulují v posledních měsících třeba mezi dobrovolníky a dobrovolnicemi na hranicích Maďarska, Srbska, Chorvatska nebo Slovinska, jsou tak také svého druhu zápasem o hegemonii. Možná to zní jako nadsázka, ale jde nám přece o to svět hlavně změnit. Změna se však odehraje jenom v jednotě teorie a praxe, ke které vybízejí také autor a autorka zde představené knihy.
Autor je filosof.