Pokud někdo v budoucnosti sestaví seznam politicky manipulativních výmyslů o důsledcích, které evropským společnostem údajně přinesou lidé prchající před násilím v různých částech světa, dostane se mezi ně překvapivě i Jan Keller. Právě od něj bychom na základě mnoha jeho předchozích textů čekali kritickou reflexi i sebereflexi. Kellerovo komentování „uprchlické krize“ ale dokládá, že schopnost sociologické analýzy se může – podobně jako fosilní paliva, o nichž dříve psal – vyčerpat. Dnes jsme tak svědky jedné osobní intelektuální tragédie, která jen odráží politickou tragédii české stranické levice.
Neexistuje jen jedna levice
Jan Keller se ve svých výrocích nespokojuje s konvenčním rozkladným efektem uprchlíků na evropskou kulturu a sociální systémy, tedy s kulturním a „welfare“ šovinismem. S důvtipem sobě vlastním díky nim konečně našel důvod svých vlastních politických problémů (Právo, 22. 10.). Ano, mohou za ně – jaké překvapení – uprchlíci, kteří podle něj rozkládají jednotu evropské levice.
Jak obhájíme solidaritu s „našimi“ nezaměstnanými, když ji nejsme schopni projevit ani obětem války, jakkoli „cizím“?
Podle Kellera se díky uprchlíkům mobilizovala tzv. liberální či kulturní levice, která prý namísto kritiky reálných problémů souvisejících s ekonomickou krizí a společenskými nerovnostmi vyznává kulturní různost. Ta nakonec povede k tomu, že se reálné ekonomické problémy překryjí umělými problémy mezikulturní odlišnosti.
Za různost na levici nemohou současní uprchlíci. To, čemu se někdy říká „liberální levice“, mnohem více souvisí s obdobím poválečného ekonomického blahobytu na Západě. Toto období umožnilo, aby se tam od konce šedesátých let minulého století mnohem více lidí věnovalo otázkám práv různých dílčích skupin – obvykle se uvádí příklady studentů, dětí, žen, etnických menšin, vězňů, mentálně nemocných, imigrantů. Jen díky tomu se podařilo řadu těchto skupin, a to včetně většiny minulých přistěhovalců, lépe integrovat do evropských společností.
Vedle levice liberální tu je také levice radikální – a ani ona se svým internacionalismem nemůže přijímat „welfare šovinismus“ některých sociálních demokratů. Levici rozdělují i další témata. Neexistuje shoda v tom, zda má levice být ekologicky šetrná, nebo podporovat průmysl za každou cenu. Žádný soulad nepanuje ani v tom, co je vhodnou levicovou reakcí na ekonomickou krizi. Jan Keller se nedávno sympaticky postavil na stranu Řecka proti dalšímu pokračování škrtící politiky, navzdory veřejnému mínění vlastní země i postoji vlastní strany. Byl s tímto postojem bořitelem jednoty na levici, menšinou ve vlastním klubu. A z druhé strany, solidarita a vstřícnost vůči uprchlíkům je vlastní i mnoha sociálním demokratům nebo odborářům.
Navzdory všem slovům o nejednotě levice, ta liberální u nás na stranické úrovni fakticky neexistuje a reprezentanti českých „levicových“ stran mluví překvapivě společnou řečí. Ta je natolik ohebná, že dokáže překonat i jazykovou bariéru mezi slovanskými a ugrofinskými jazyky a nachází inspiraci u maďarského nacionalistického autoritáře Orbána. Tak jako on i dnešní levice se snaží omezit solidaritu národními hranicemi. Nad jejich rámec je prý podle Kellera neobhajitelná, může platit pouze pro „našince“. Domníváme se, že problém stojí opačně: Jak obhájíme solidaritu s „našimi“ nezaměstnanými, když ji nejsme schopni projevit ani obětem války, jakkoli „cizím“?
Vždy jde o obranu zájmů dílčích skupin
Jistě, je třeba se bavit prakticky o možnostech a míře této solidarity. Tvářit se ale, že Česko nemůže přijmout tisíce nebo i desítky tisíc uprchlíků na základě korektního azylového řízení, a současně je odstrašovat šikanou v uprchlických zařízeních a urážkami jejich náboženství a obecně lidské důstojnosti z úst prezidenta republiky, na tom opravdu není nejen nic levicového, ale ani nic civilizovaného nebo evropského. Nic levicového není ani na tom tvářit se, že jednou z priorit české zahraniční politiky je „pomoc přímo na místě“, a přitom v Sýrii a sousedních státech pomáhat naprosto nedostatečně.
Na rozdíl od toho, co tvrdí Keller, liberální levice neoslavuje kulturní různost namísto kritiky sociálních nerovností. Právě naopak. Jde jí o společenské uspořádání, které je ku prospěchu nejen těm nejúspěšnějším – což je totem, kolem něhož u nás tancuje politický střední proud bez ohledu na ideologickou nálepku od počátku devadesátých let –, ale i těm, co jsou na tom nejhůře. A to bez ohledu na to, jestli za jejich znevýhodněné postavení může sociální nerovnost nebo kulturní odlišnost. Koneckonců, tato dvě dělítka se často posilují. To samé platí pro radikální část „nové levice“, rozdíl je pochopitelně v razanci.
Vyčítat liberální levici malou kritičnost k „systému“ rozdělení bohatství je možné, z pozice sociálnědemokratického politika ale trochu licoměrné. Mnozí liberální levičáci dnes přicházejí s radikálnějšími návrhy na přerozdělení (všeobecný základní příjem aj.) než sociální demokracie, neschopná například v Česku prosadit vyšší daňovou progresi, než jakou zdědila po Kalouskovi.
Když sociolog píše, že liberální levice „obranu zájmů dílčích skupin populace považuje za významnější než otázku sociální“, zamlžuje, co je sociální otázka, a mluví jako konzervativci v 19. století. Snad jen oni se mohli tvářit, že hájí zájmy celé společnosti (a právě proto pro ně žádná „sociální otázka“ neexistovala). „Sociální otázka“ vždy znamenala zároveň „obranu zájmů dílčích skupin“, už Marxův proletariát byl „dílčí skupinou“.
I dnešní politika sociální demokracie je politikou především v zájmu určité – byť potenciálně široké – skupiny. Ještě jako sociolog to Jan Keller mnohokrát zdůvodnil, když zdůrazňoval, že je třeba dělat politiku v zájmu chudnoucích středních vrstev, aby nedošlo k jejich odcizení a přechodu k protidemokratickým silám. Ve vztahu k uprchlíkům se nicméně zdá, že se Chovancova a Kellerova ČSSD rozhodla dát svým předpokládaným voličům vše, co by jim mohli nabídnout případní pravicoví populisté. Vždyť co nad rámec Chovancova odstrašování šikanou v uprchlických zařízeních a útočných výroků vůči migrantům, nevládním organizacím a EU by mohl, v rámci současného uspořádání a mezinárodních závazků, udělat nějaký pravicový populista, kdyby byl na jeho místě?
Preventivní hnědnutí
Je to krátkozraké – bude-li většina středních tříd skutečně číst problém uprchlíků způsobem, který odpovídá krajní pravici, ztratí časem důvod, aby chodili k sociálnědemokratickému kovaříčkovi (přes veškerou jeho iniciativnost a snahu), když mohou jít k otevřeně autoritářskému kovářovi. Pokud jím tedy ale již v té době díky své aktivní strategii „předcházení extremismu“ nebude sama ČSSD.
Jane Kellere, uprchlíci nemohou za rozklíženou levici. Co však uprchlíci rozložili bezpečně, je mýtus o jednom kritickém intelektuálovi, který si svými texty a postoji vysloužil oprávněný respekt několika generací nejen na levici. Jeho umístěním na kandidátku nalákala ČSSD voliče, kteří mohli očekávat ekologicky vstřícnou a důsledně levicovou politiku. Dočkali se prolomení těžebních limitů, odmítání solidarity vůči uprchlíkům a jízlivých glos vůči každému, komu se to nelíbí. Mnozí z těch, kdo dali Kellerovi či Sobotkovi svůj hlas, už to podruhé neudělají, současná sociální demokracie svými postoji levici pro mnoho voličů zdiskreditovala. Je to škoda, protože současná situace volá po levicových, a tedy solidárních, a nikoli klausovských či orbánovských nacionalistických odpovědích.
Ondřej Císař je sociolog, Ondřej Slačálek je politolog a novinář.