Zprávy z Evropy jsou sice teď trochu v útlumu, ale situace je stále hrozivá. Řecko zažívá úpadek horší než za Velké hospodářské krize a nezdá se, že by cokoliv dávalo naději na zlepšení. Příběh Španělska je vynášen do nebes jako úspěšný, protože jeho ekonomika konečně roste, ale i tak je tu dvaadvacetiprocentní nezaměstnanost. A v jiné části kontinentu se rýsuje oblast stagnace: Finsko se potýká s krizí srovnatelnou se situací v jižní Evropě a ani Dánsku a Nizozemsku se výrazně nedaří. Jak to, že všechno tak selhává? Odpověď zní, že se jedná o následek toho, když nestřídmí politici ignorují aritmetiku a lekce z historie. Ne, nemluvím teď o levičácích v Řecku nebo jinde; mám na mysli úctyhodné osobnosti v Berlíně, Paříži a Bruselu, které strávily čtvrt století tím, že se snažily vést Evropu na základech vyfantazírované ekonomiky.
Euro: velká chyba
Těm, kdo se v ekonomice příliš nevyznají, nebo těm, kteří se raději rozhodli zdržet se trapných otázek, připadalo zavedení společné evropské měny jako skvělý nápad. Obchodování se zahraničními národy by bylo jednodušší a zároveň by tato měna sloužila jako mocný symbol sjednocení. Ale kdo by byl schopen předvídat, jaké problémy euro nakonec způsobí? Vlastně si to myslela spousta lidí. V lednu 2010 publikovali dva evropští ekonomové článek nazvaný Nemůže se to podařit, je to špatný nápad, nevydrží to, parodující americké ekonomy, kteří varovali před velkými problémy způsobenými eurem. Jak se ukázalo, článek se stal klasikou díky náhodě. V okamžiku, kdy ho autoři psali, se už všechna hrozivá varování začala naplňovat. A z původní „síně hanby“ v tomto článku (jíž tvořil dlouhý seznam ekonomů, kteří byli údajně tvrdohlavými pesimisty) se nakonec stala vlastně čestná listina – jakési „kdo je kdo“ z řad těch, kdo měli pravdu.
Domnívám se, že konec eura se stejně ukáže jako nezbytné východisko. A v každém případě bude důležité odepsat většinu řeckého dluhu.
Jediná velká chyba, kterou euroskeptici udělali, byla, že podcenili rozsah škody, jaký může jednotná měna způsobit. Klíčové ovšem je, že hned od samého začátku bylo celkem jasné, že měnová unie bez politické unie je naprosto pochybný projekt. Tak proč ho Evropa vůbec rozjela?
Řekl bych, že představa eura zněla dobře (pokrokově a evropsky) hlavně proto, že se zamlouvala především lidem, co mívají proslovy v Davosu [švýcarské město, kde se pravidelně v lednu konají výroční zasedání Světového ekonomického fóra – pozn. red.]. Tito lidé nemají zájem poslouchat ekonomické nerdy, kteří říkají, že jejich úchvatná vize je špatný nápad.
V kruzích evropských elit bylo záhy takřka nemožné vznést jakoukoliv námitku proti měnovému projektu. Velmi dobře si vybavuji atmosféru raných devadesátých let: každý, kdo pochyboval o nutnosti eura, byl z diskusí obratně vyšachován. A pokud navíc pochybnosti vyjadřoval Američan, pokaždé byl nařčen z postranních úmyslů – nepřátelství vůči Evropě nebo snahy uchovat enormní privilegium dolaru.
A pak přišlo euro. Po dobu deseti let od zavedení se obrovskou finanční bublinou zakrývaly jeho podpovrchové problémy. Ale jak jsem již řekl, nyní je zjevné, že všechny obavy skeptiků byly oprávněné.
Past, ze které jen tak neutečete
Tím to ovšem neskončilo. Když se euro předvídatelně dostalo do úzkých, Evropa zareagovala tak, že uvalila na zadlužené národy tvrdá úsporná opatření. Tím také popřela prostou logiku a historické důkazy, které naznačují, že tento přístup způsobí vážné hospodářské škody a slibované snížení dluhu nikdy nenastane.
Je s podivem, s jakou lehkovážností nejvyšší evropští úředníci mávli rukou nad varováním, že snížení vládních výdajů a zvýšení daní způsobí hluboký hospodářský úpadek; lpěli na tom, že všechno bude v pořádku, neboť finanční kázeň měla zvýšit důvěru. K tomu však nedošlo. Pravda totiž je, že snaha zkrotit obrovské dluhy pouze prostřednictvím škrtů – a přitom stále provozovat politiku silné měny – nikdy nefungovala. Nefungovalo to ve Velké Británii po první světové válce, a to i navzdory nesmírným obětem. Jak tedy může někdo předpokládat, že v Řecku to fungovat bude?
Co by Evropa měla nyní dělat? Na to neexistují žádné jednoduché odpovědi. Nicméně důvod, proč tyto odpovědi chybí, zní, že z eura se stala past, z níž se těžko uniká. Pokud by Řecko mělo stále svoji vlastní měnu, její devalvace i zvýšení řecké konkurenceschopnosti a ukončení měnové deflace by proběhly velmi rychle.
Skutečnost, že Řecko už nemá měnu, ve značné míře zvyšuje rizika. Domnívám se, že konec eura se stejně ukáže jako nezbytné východisko. A v každém případě bude důležité odepsat většinu řeckého dluhu. O těchto možnostech však nemáme šanci diskutovat, protože evropskému diskurzu stále vévodí představy, které jsou podle elit reálné. To ale není pravda. Za tuto monstrózní hýřivost Evropa ve skutečnosti platí krutou daň.
Autor je nositel Nobelovy ceny za ekonomii.
Z anglického originálu Europe’s Impossible Dream, publikovaného v listu The New York Times, přeložila Linda Fořtová.