Pobedim 1928: tradice a demokracie s krvavou stopou

Nepříliš známý případ vyplenění romské osady Pobedim vypovídá o vztahu Čechů a Slováků k romské menšině v období první republiky.

Blížící se den vzniku samostatného Československa nepochybně přinese nejen celou řadu politických projevů, ale i vzpomínkových událostí, na nichž se budou tak či onak skloňovat slova jako demokracie, český národ a tradice. Zatímco se akce, které jistě přilákají pozornost médií, budou odehrávat v naleštěných sálech, z nichž přímo sálá česká státnost – což je spojení, jež dnešní historičky a historici používají tehdy, když obezřetně oslavují dějiny a ideje českého i československého národního státu –, mnohé události si budou obyvatelé České republiky připomínat pouze v soukromí. A na ty další si nikdo ani nevzpomene.

Jednou z událostí „druhé kategorie“, o níž se hovořit nebude, je smutné, děsivé a zároveň varovné dění ve slovenské obci Pobedim ve dvacátých letech 20. století, jež vyvrcholilo na podzim roku 1928. Tento historický příběh přitom oněm velkým pojmům, jako jsou právě demokracie, národ a tradice, propůjčuje velice konkrétní významy. K čemu nám vyprávění tohoto příběhu z období první republiky, tedy historické kapitoly, na kterou stále vzpomínáme s patřičnou dávkou nostalgie, může být užitečné?

„Pozabíjať cigánov!“

V noci z 1. na 2. října 1928 vtrhlo přibližně čtyřicet ozbrojených sedláků z obce Pobedim nedaleko Piešťan do osady ležící na okraji obce, kde žilo 150–180 Romů. Sedláci šest Romů zabili a osmnáct zranili. Kromě toho ještě celu osadu srovnali se zemí. Četníci zatkli dvacet jedna útočníků, mezi kterými byl také starosta obce.

Jeden z útočníků rozběsněný tím, že se Romové ukrývají, vrazil do okna domku železný hák tak prudce, že jednomu Romovi rozpáral ústa. Mladou Romku, která se pokusila uprchnout, pronásledovali tři útočníci a několika ranami jí zasadili smrtelná zranění.

Vyšetřování případu postupně obnažovalo trvalejší pozadí celé kauzy. Romové žijící v osadě byli stejně jako kdekoli jinde v tehdejším Československu součástí lokální ekonomiky, respektive pohybovali se vyčleněni na jejím okraji. Živili se jako kováři, výrobou cihel, hudbou, jako služebnictvo u místních sedláků a na stavbě železnice v okolí. Neromští obyvatelé obce si již od konce 19. století stěžovali na krádeže, které připisovali Romům z osady. Po vzniku Československa stížnosti neromských sedláků na to, že se romská osada nachází těsně vedle jejich majetku, přerostly v činy. V roce 1924 pobedimští sedláci celou osadu zničili a romské obyvatele plánovali vystěhovat. Nadřízené úřady ovšem takové jednání odmítly s tím, že pobedimští Romům neposkytli jinou půdu na výstavbu nové osady. Snaha zbavit se nechtěné skupiny obyvatel se tak v roce 1924 minula účinkem. A sedláci museli vystavět novou osadu na stejném místě na vlastní náklady.

V srpnu 1928, tj. dva měsíce před pogromem, zahlédl jeden ze sedláků na svých polích dvě Romky, na které okamžitě vystřelil ze své brokovnice. Zraněné ženy se muži z osady rozhodli pomstít. Vyrazili na pole, na němž se střelba odehrála. Nikoho už tam ale nenašli a se sliby pomsty se rozešli zpět do osady. Na konci srpna 1928 vypukl v obci požár, kterému padla za oběť stodola. Ačkoli si velitel hasičů před soudem stěžoval, že vinu na rozšíření ohně nesli především místní sedláci, kteří jim dokonce bránili ve výkonu práce, šuškanda přišla s neúprosným tvrzením, že za vším stojí pomsta místních Romů. Takže odvetu mohli tentokrát zdánlivě oprávněně přísahat sedláci, kteří pronesli i takové výroky jako „Pozabíjať cigánov!“. Jeden pár Romů byl dokonce na základě obvinění ze založení požáru zadržen a následně soudem potrestán dvoudenním vězením za přečin vyhrožování, když se ukázalo, že v době založení požáru se vůbec v obci nenacházeli.

Brutální hodokvas

V osudný den 1. října 1928 se v obci konaly hody. V obou místních hospodách se během odpoledne začalo plánovat noční přepadení romské osady. Romové z útržků rozhovorů pochytili, co se bude dít, a tak se v osadě snažili držet hlídky dlouho do noci. Když sedláci po pečlivé přípravě a ve vojenském stylu – mnozí z nich se účastnili první světové války, a tak považovali za nezbytné připravit správnou taktiku – do osady vtrhli, schovávali se Romové ve dvou nejvzdálenějších domcích na konci osady. Jeden z útočníků rozběsněný tím, že se Romové ukrývají, vrazil do okna domku železný hák tak prudce, že jednomu Romovi rozpáral ústa. Mladou Romku, která se pokusila uprchnout, pronásledovali tři útočníci a několika ranami jí zasadili smrtelná zranění. Jednou z obětí byla šestiletá Aranka Toráčová, kterou útočníci zastřelili přímo před zraky její matky. Na převoz si všichni zranění museli počkat až do odpoledne následujícího dne, kdy se četníkům teprve podařilo zajistit potřebné vozidlo, protože nikdo z místních sedláků jej půjčit nechtěl.

Událost si vysloužila velkou pozornost médií a také čelných politiků, kteří obec dokonce osobně navštívili. Zájem se přitom soustředil na sedláky, kteří si politikům stěžovali, že dvacet jedna útočníků musí týden po události stále ještě pobývat ve vazbě. A tehdejší ministr unifikací Marek Gažík slíbil, že takovou nespravedlnost napraví. Dobová média, jež byla v první republice napojená přímo na jednotlivé politické strany, svorně otiskovala příspěvky, ve kterých se rozumovalo nad tím, proč si za vše mohou Romové sami. Pouze tisk Komunistické strany Československa upozorňoval na to, že Romové jsou už tak vyčleněni na samotný okraj společnosti, vystaveni všemožnému ponížení, a nyní jim chce společnost navíc ještě přiřknout vinu za tyto tragické události.

Žádná starost o napadené

O tom, jaké kontury měl společenský konsenzus, si lze udělat dobrý obrázek z výroku místního faráře: „Prehnaný by bol názor, keby pre tak zvláštnych, pre spoločenský poriadok zmysel nemajúcich, životom nemravným žijúcich, daň neplatiacich cigánov mali by platiť ako pre ostatné občianstvo zákony demokratické. Ľud siahol po prostriedkoch mimozákonných, nedovolených. Na obranu svojeti, svojej existencie, po vyčerpaní všetkých iných prostriedkov siahol za pomocou: revolúciou. To je revolúcia obranná a obrana je mravne dovolená. Revolúcia je oprávnená, keď je reformou, zdokonalením.“

Zatímco se v novinách neustále mluvilo tzv. cikánské otázce, o oběti napadení se nikdo nezajímal. Zničenou osadu Romové záhy opustili, ale při pokusu usadit se nedaleko – v Novém Městě nad Váhom – je četníci na základě zákona o potulných cikánech a podobných tulácích z roku 1927 hnali pryč. A tak mezitímco se Romové z Pobedimi nesnadno usazovali v osadách okolních obcí, pobedimští sedláci prý měli opět strach: báli se odvety.

Soudní proces skončil odsouzením pouze čtyř hlavních útočníků. Přestože byli shledáni vinnými ze zločinu narušení domácího pokoje, dvojnásobného zločinu poškození cizího majetku, zločinu smrtelného ublížení na těle, přečinu těžkého ublížení na těle, zločinu vraždy a trojnásobného zločinu nedokonané vraždy, soud jim vyměřil směšný trest: dva a čtvrt roku vězení a náhradu materiálních škod. Známý právník zastupující v procesu útočníky svým klientům moudře poradil, aby se proti rozsudku neodvolávali. Tím se celá kauza a tisícistránkový soudní spis uzavřely. Na pohřbu obětí bylo celkem pět set účastníků – všichni Romové. Z místních sedláků nikdo nedorazil.

Příběh pobedimských událostí vnáší do vzpomínání na období první republiky prvek nejistoty. Narušuje široce rozšířenou představu o tom, že je na co navazovat, aniž by bylo jasné, na co chceme navazovat. Ačkoli si v dnešní době nelze dělat o tuzemských politicích iluze, těžko si představit, že by podporovali rozsudky s takto nízkou trestní sazbou za tak závažné zločiny. Mrazivý podzimní příběh událostí v Pobedimi roku 1928 ukazuje, že o tom, jak byly formálně demokratické principy právního státu v době první republiky skutečně uplatňovány, víme velmi málo.

Autor je historik a člen Iniciativy Ne rasismu!.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies