Polská pravice: triumf fantazie (a vůle)

Drtivé vítězství pravice v polských parlamentních volbách má své hluboké kořeny v porevoluční politické praxi i rétorice.

Nedělní volby v Polsku prokázaly starou pravdu odhalenou už T. S. Eliotem, že „někdy se musí hodně změnit, aby věci zůstaly při starém“. A tak tento víkend v Polsku přebrala po konzervativně-liberální straně Občanská platforma moc pravicově-konzervativní strana Právo a spravedlnost. Za nimi se řadí konzervativně-liberálně-národovecká strana prozatím jepičího trvání (hnutí Kukiz’15), následovaná krajně neoliberálním hnutím založeným žákem autora polské ekonomické šokové terapie, Leszka Balzerowicze, Moderní.pl. Do parlamentu se dostala i konzervativní Polská lidová strana. Pod hranicí volitelnosti se ocitly kromě jiných i Sjednocená levice, která je pouze jemně narůžovo přepudrovaný liberální Svaz demokratické levice, jenž v čase svého vládnutí v letech 2004–2005 zavedl rovnou daň a umožnil vznik tajných vězení CIA v Polsku. Před branami parlamentu zůstala i strana Razem (Společně) a krajně neoliberální a nacionalistické hnutí KORWiN, zformované kolem lídra známého svými kontroverzními prohlášeními. Všechny strany, které se do parlamentu dostaly, pojí dvě věci: absolutní přijetí evropských krajně neoliberálních pravidel hry a přesvědčení, že právě jejich verze neoliberalismu z nich dělá protisystémové hnutí, tedy ty strany, které „přinesou změnu“.

Struktura vzpoury

Typickým znakem posledních osmi let je vznik určité překvapivé struktury, kterou můžeme popsat jako strukturu vzpoury. Gáspár Miklós Tamás ve svém výborném eseji Marx o roce 1989 napsal, že hlavním důvodem vznikajícího postfašismu ve státech východní Evropy po roce 89 jsou nerovnosti a způsob, jakým k nim přistupují liberální a konzervativní elity. Ty totiž přijaly ekonomické nerovnosti jako nezbytný předpoklad hospodářského růst (jeden ze základních mýtů neoliberalismu), zatímco etnické, sexuální a kulturní nerovnosti odsuzují (v Polsku se to projevuje především ve vztahu k antisemitismu). Tento rozpor přál vzniku diskurzu založenému na předpokladu, že jsou-li ekonomické nerovnosti oficiálně přijímány a jiné nerovnosti nikoli, znamená to, že „někdo“ chce dosáhnout toho, aby lidé přijali svou bídu a ekonomické vyloučení ve jménu abstraktní, jen některým přístupné rovnosti v kulturní sféře. V případě, kdy byla nějaká menšina předmětem veřejné péče kvůli kulturnímu vyloučení, vznikal pocit nespravedlnosti, protože šlo o zakrývání ekonomického vyloučení většiny. Takové vysvětlování situace budí hořkost, která je pravou příčinou současného stavu polské politické scény.

Není náhoda, že předseda vítězné strany mluvil o ohrožení parazity, které přenášejí imigranti. Metafora zdravého těla otravovaného levičáctvím je klíčová a dovoluje porozumět hlavní ose rozdělení polské politiky.

Snaha o zakrývání ekonomického antagonismu ve společnosti je následkem přeměn po roce 89, kdy převládá obecné přijetí „přirozeného“ řádu nerovnosti. To, co v poslední době pozorujeme, je však o něco komplikovanější. Pokud by politická scéna pojmenovala ekonomické vyloučení jako ústřední politický problém, vedlo by to k narušení neoliberálního konsenzu, což si nepřeje žádná ze stran (kromě mimoparlamentní Razem). V první fázi po proměnách roku 89 bylo možné sledovat kompromitaci dělnického boje a ekonomického antagonismu diskurzem nevyhnutelnosti, přizpůsobení se, imperativu „poraď si sám“ či zesměšňováním proodborářských aktivit přirovnáváním jejich jazyka k jazyku komunistické nomenklatury. Po propuknutí krize v roce 2008 už tento problém nemohl být smeten ze stolu coby jedna ze zkompromitovaných komunistických floskulí o třídě. Tato ohraná písnička už ztratila svou působivost a do veřejného diskurzu se vrátily kategorie jako kapitalismus nebo nerovnost, což je samo o sobě symptomatický projev krizové situace. Tehdy se na polské scéně rýsovaly dvě možné cesty: buď narušíme neoliberální konsenzus, nebo přetlumočíme ekonomické nerovnosti na nerovnosti kulturní. Samozřejmě jsme zvolili druhou možnost a Právo a spravedlnost tuhle partii rozehrálo přímo mistrovsky.

Levičáctví – brzda blahobytu

Ve filmu Woodyho Allena Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat je scéna, v níž je to, co se odehrává před pohlavním stykem, ukázáno prostřednictvím metafory továrny. V určitém momentu se objevuje problém s potencí a tento zvláštní výrobní proces je narušen. Zjišťujeme, že za tuto sabotáž je odpovědný kněz ukrytý uvnitř mechanizmu – je překážkou normálního fungování těla/továrny. Jakmile se zbavíme kněze, všechno se samozřejmě vrátí do normálu. Tuhle metaforu můžeme aplikovat i na dominující polský diskurz: máme tedy mechanismus živého, zdravého organismu, jehož hospodářská „potence“ by bez potíží narůstala přinášejíc každému užitek.

V určitém momentě byl však tento organizmus zasažen činností zlého cenzora, který lstivě a neúnavně pracuje na tom, aby koloběh prosperity přerušil. Tímto cenzorem je v tomto případě postkomunismus, levičácká Občanská platforma, levičáctví obecně, gender ideologie, multikulturalismus, feminismus, v poslední době taky islám a samozřejmě „marxismus, který je horší než fašismus“ (nebo ve verzi: „Hitler byl taky levičák, protože v názvu strany měl socialistická“), a dobře známá mainstreamová média (televize TVN, deník Gazeta Wyborcza), která manipulují veřejným míněním, plivou „levičácký“ jed a tak dále.

Ekonomická nerovnost a třídní rozdíly jsou přeměněny v kulturní nerovnost („kdyby nebylo levičáků, všichni v Polsku by byli bohatí“). Hlavní osa politického rozdělení Polska vyplývá přímo z ekonomického a třídního vyloučení (lidé se cítí být vyloučeni), ale tohle vyloučení netvoří politickou subjektivitu. Politická subjektivita se tvoří až ve vztahu ke kulturnímu vyloučení, jehož vyjádření se dostává do vztahu ke konkrétnímu problému.

Zmínka o diskriminaci žen, antisemitismu či právech zvířat je důvodem pro vytvoření hranice, zpoza které je na tyto osoby pohlíženo jako na „vítěze transformace“, protože mají čas zaobírat se tak „nedůležitými“ otázkami a ekonomické vyloučení se jich zřejmě netýká (ve Spojených státech se tato opozice označuje za „ty, kteří popíjejí latté a nevědí nic o skutečném životě či práci“). Když je v Polsku do nějaké veřejné debaty přizván někdo z takzvané levice, dá se automaticky očekávat, že téma diskuse se bude týkat potratů, umělého oplodnění nebo práv sexuálních menšin. Každá otázka o levicovosti automaticky odkazuje ke kulturní problematice, nikdy k problematice ekonomické.

Hned jak vykořeníme levičáctví…

Jak ukazují průzkumy, krajní pravice na čele s Januszem Korwin-Mikkem měla největší podporu mezi voliči ve věku 19–30 let, kteří nesympatizují s žádnými levicovými iniciativami. Za výchozí bod pro porozumění této vysoké podpory můžeme chápat výše zmíněnou politickou osu oddělující „zdravý organismus“ od práci znesnadňujícího „levičáctví“, které nedovolí nikomu zbohatnout. Tento rozpor tady nabírá podobu neoliberální utopie. V budoucnu, až se nám podaří se úplně zbavit levičáctví, které nám bere peníze a brání nám v prosperitě (například pomocí daní a byrokracie), nastane čas blahobytu a obecného bohatství. Každý bude milionářem, a jestli ne, tak si za to každý člověk bude moci sám, kvůli vlastní lenosti. Jinými slovy: věci jako vysoká nezaměstnanost mladých, nedostatek perspektiv, ohromné ceny bytů, nedostatek zařízení veřejného zdravotnictví či chřadnoucí školství, které jsou výsledkem liberalizace trhu po roce 1989, je možné vyřešit dalším prohloubením volného trhu. Vše by samozřejmě proběhlo úplně hladce, nebýt levičáctví.

V případě mladých jde o zajímavý úkaz. Nechávají se unést krajně liberálním diskurzem ještě předtím, než sami vstoupí na trh práce: důvod spočívá v tom, že v Polsku jsou to paradoxně jen samotní neoliberálové, kteří jsou schopni zformulovat odpovědi na krize neoliberalismu. Jedině neoliberál Janusz Korwin-Mikke nabízí mladým řešení nedostatku pracovních míst, chybějících bytů a nedostatečné zdravotnické péče. Jedině on (a po něm to začali dělat už i jiní) nabízí fantasmatickou kompenzaci aktuálního neštěstí. V prvním kroku jasně zformuluje problém: „Váš nedostatek perspektiv je výsledkem deformace volného trhu levičáctvím“ – a okamžitě nabízí i řešení: „Hned jak vykořeníme levičáctví, snížíme daně.“ Tuhle fantasmatickou kompenzaci je velmi snadné rozeznat, protože si často pomáhá výrazem, který můžeme označit za klíčové slovní spojení posledních let v Polsku – „hned jak“. „Hned jak snížíme podnikatelům daně, začnou víc platit zaměstnancům“, „hned jak zrušíme drahou státní zdravotní péči, všichni budou mít peníze na lepší soukromou“, „hned jak odstavíme levičáctví od vlády, zdravý organismus začne fungovat“.

Není náhoda, že předseda vítězné strany mluvil o ohrožení parazity, které přenášejí imigranti. Metafora zdravého těla otravovaného levičáctvím je tady klíčová a dovoluje porozumět hlavní ose rozdělení polské politiky. Skutečný ekonomický konflikt je odsunutý. Metafora zdravého těla jasně ukazuje na přijetí současné verze neoliberalismu (která je vlastně zdrojem problému) a neustálé odvolávání se na změnu či „vzpouru proti mainstreamu“ je jen pozorováním problémů optikou fantazie. Jinými slovy: jde jen o změnu, která nic nemění.

Autor je kulturní antropolog. Působí na Slezské univerzitě v Katovicích.

 

Z polštiny přeložila Apolónia Sejková.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies