Poselství Igora Chauna

Režisér a zapálený ezoterik Igor Chaun se proměnil z xenofobního monstra ve světce. Co jeho případ vypovídá o občanské soudnosti?

Režisér Igor Chaun se nedávno vrátil z cesty, na níž poznával, co jsou vlastně ti uprchlíci zač. Ještě než se dostaneme k jeho šokujícím závěrům, řekněme si, co ho k podniknutí této cesty přivedlo. Se svým příběhem se svěřil 30. září během představení Léčivého divadla v Praze.

V tomto období nejistoty prý každý přemítáme nad tím, jakou pozici zaujmout k současné uprchlické krizi. Dokumentarista vypráví, jak trávil jeden páteční večer sledováním protiislámských videí. Dostal strach a profesionál v něm se rozhodl, že podobné aktivistické video také vytvoří. Nazval jej „Armáda v civilu?“ a sestavil ho z několika odstrašujících obrázků, které sesbíral na internetu. Jak sám přiznává, „goebbelsovsky“ do něj nezahrnul záběry, které se do jeho mozaiky nehodily (například rodiny s dětmi). Volil spíš výjevy zobrazující ukamenované ženy nebo useknuté ruce po vykonání trestů dle islámského práva šaría. Svůj výtvor zveřejnil a za víkend jej zhlédlo přes dvacet tisíc, povětšinou nadšených, diváků.

Pozdní prozření

Tu ale začalo v Chaunově svědomí hlodat – něco nebylo v pořádku. Nemohl spát a v jeden okamžik se vedle něj zjevila temná postava, jež předznamenala uzavírání Chaunova osobního přístupu do nebeských sfér. Dokumentarista sešel ze své životní cesty, leč síla osvíceného ducha včas zasáhla. Chaun prozřel, uvědomil si, že svým dílem strach pouze přiživil, a nakonec video s úlevným pocitem stáhl. Logickým krokem pak bylo vyrazit přímo do terénu. Chaun projel se svou kamerou sedm zemí a zjistil, že armádu v civilu ve skutečnosti tvoří lidské bytosti. Uviděl lidi, rodiny, děti. „Prošel jsem velkou osobní zkouškou, katarzí,“ přiznává a uzavírá tak svou cestu od počítačového xenofoba zpět k lidství. Práce se srdcem dokončena, svatý Petr bude spokojen.

Jak to, že Chaun ve svých dvaapadesáti letech potřeboval k elementárnímu poznání („uprchlíci jsou lidé“) zjevení temné postavy a cestu sedmi zeměmi?

Chaunův příběh možná zaslouží uznání. Režisér se přiznal k nelehkému vnitřnímu boji, který musel podstoupit. Co se ale spíše podivit nad tím, že někdo, kdo se dlouhá léta věnuje kultivaci svého srdce, transcendenci subjektivní existence a šíření pozitivního myšlení, po zhlédnutí několika videí tak silně propadne iracionálnímu strachu a navíc se rozhodne přiživit ho těmi nejjednoduššími prostředky? Jak to, že Chaun ve svých dvaapadesáti letech potřeboval k elementárnímu poznání („uprchlíci jsou lidé“) zjevení temné postavy a cestu sedmi zeměmi? Sám přiznal, že mnoho příznivců spolku Goscha, kteří se často „krásně duchovně projevují“, stejně jako on sešlo z cesty a podlehlo šíření strachu a nenávisti. Jako by dlouhodobá fixace na emoce, záležitosti ducha a veškerá pozitivní poselství zabraňovala vytvoření určitých vnitřních regulátorů, které znesnadňují rozpoznání zjevně manipulativního charakteru sledovaných videí. Emoce jsou hlavními poznávacími nástroji ezoterického přístupu k životu a ke světu, ale také terčem, na který podobná videa přímočaře útočí. V obou případech ztrácejí vypjaté emoční prožitky kontakt s racionalitou.

Chybí infrastruktura

„Bylo by skvělé mít o něco méně lásky a o něco více infrastruktury,“ prohlásila v rozhovoru pro DIS Magazine německá umělkyně Hito Steyerl, když popisovala podmínky prekarizované práce na umělecké scéně. Její popis ale sedí i na českou současnost. Lásky v posledních měsících vidíme všude kolem sebe spoustu, ať už k vlasti, hodnotám, symbolům, tradicím nebo dětem. Co je ale důsledkem takovéto afektivní lásky? Zase jenom nenávist, která se právě kvůli nedostatku infrastruktury dostává mimo jakoukoli kontrolu. Můžeme být poetičtí a infrastrukturu použít jako metaforu – jak vám zní taková „infrastruktura mysli“? Vznešeně, nebo jako čistý kýč? Metaforu ale lze chápat i pragmaticky, třeba jako základní mediální gramotnost, schopnost kriticky rozpoznat, co je účelem mediální prezentace. Mysl není houba, která vsákne každou událost a vyvolá emocionální reakci. Respektive jí být nemusí a ani by jí být neměla, přestože nás současnost až příliš často přesvědčuje o opaku. Kolik lidí denně se s vámi baví o nějaké události, aniž by jejich povědomí o problematice překročilo znalosti palcového titulku? Kolika lidem stačí vidět video migranta zahazujícího oblečení, aby odsoudili všechny jako svoloč?

To, že je na maďarském nádraží Keleti či srbsko-maďarské hranici nepořádek, nemusí znamenat, že uprchlíci jsou necivilizovaní, ale třeba i to, že nemají k dispozici potřebné sociální a hygienické zázemí – chybí infrastruktura. Ano, leckdy je poznání až nepříjemně prozaické. To, že udělá mladý migrant na kameru gesto, při němž si přejede prstem po krku, může v kontextu současných událostí vyvolat v divákovi strach, ale nemusí to znamenat, že migranti si na Evropu brousí nože. Stupidní gesto může být důsledkem frustrace, může jít o instinktivní reakci na několik negativních zkušeností z dlouhé cesty nebo může jít prostě o mladickou pitomost, protože lidé jednají často na základě emocí, aniž by své činy domýšleli. Na základě stejných emocí, které v diskuzích vedou leckteré Čechy na barikády chránit vlast pro své vnuky střílením do bezbranných rodin.

Někdy to chce vrátit se z výšin nebeských na zem. Není potřeba skákat z extrému do extrému. Igor Chaun se z propagandistického monstra proměnil ve světce v rekordně krátkém čase, ale opravdu není nutné se na základě pozitivní zkušenosti rozněžňovat nad celým lidstvem nebo ho naopak po nepříjemném zážitku celé proklínat. Vykašlejme se na lásku a pomáhejme.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies