Mohlo by se zdát, že v Česku ožil zájem o problematiku znásilnění. Bohužel však nejde o náhlé vzbuzení zájmu o závažný problém. Znásilnění se totiž v článcích a diskuzích objevuje téměř výhradně v souvislosti s uprchlickou krizí. Odpůrci uprchlíků, protestující proti islámu nebo naštvané matky nás pomocí této rétoriky varují před blížící domnělou brutalitou přicházejících utečenců. Přitom ovšem ignorují, že „násilnických barbarů“, proti kterým by mohli protestovat, by našli dostatek i mezi Čechy. O tom, jak je to se skutečnou starostí o „naše ženy a dcery“ mezi stoupenci Konvičků a Okamurů, už bylo napsáno mnohé. Zajímavý je však postoj společnosti, když dojde na skutečný, nikoliv demagogicky zneužívaný problém a na reálná, nikoliv předpovídaná čísla.
Prostitutky a úchylové v křoví
Ve zprávách jsme si minulý týden mohli například přečíst o případu znásilněné čtrnáctileté dívky, která podle soudkyně „do určité míry provokovala, chovala se nevhodně a dávala jim naděje“. Když těmito slovy soudkyně popisuje okolnosti případu, jinými slovy říká, že oběť měla na znásilnění část viny, že si za ně svým způsobem mohla. V diskuzích k případu je pak vyzdvihován věk, kdy dívka přišla o panenství, jako důkaz o zkaženosti a morální nevěrohodnosti oběti.
Ve společnosti stále převládá představa o neznámém úchylovi přepadávajícím své oběti v noci zpoza keře, ve skutečnosti je však pachatelem znásilnění většinou známý či příbuzný oběti.
Vyjádření paní soudkyně je bohužel pro argumentaci týkající se problematiky sexuálního násilí typické. Snad nejslavnější věty pronesl před mnoha lety, v roce 1996, soudce Aleš Dufek, když v případu sexuálního napadení prostitutky uvedl: „Ta žena je prostitutka a musí znát rizika. A navíc, vždyť je to Romka, taková nevzhledná, normální chlap by s ní střízlivý snad ani nešel.“ V soudní síni se svým názorem nezůstal osamocen, i státní zástupce mu dal za pravdu: „Prostitutky často potkávají násilníky, ale s tím musí počítat. Jsou to kurvy, já tomu jinak neřeknu. Něco jiného je, kdyby to byla slušná holka.“ Nějaký ten výrok na téma znásilnění jsme mohli slyšet i od Miloše Zemana. Ten ve slavné předvolební debatě označil znásilňování za evoluční výhodu, díky níž zemani nezdegenerovali, čímž si proti sobě pohněval nejen feministky, ale vůbec všechny, kteří takovéto výroky považují v moderní společnosti za nepřípustné.
Výše uvedené výroky nejsou bohužel pouze excesy jednotlivých osob. Jak vyplývá z nedávného výzkumu zveřejněného Amnesty International, podobné postoje ke znásilnění zaujímá značná část naší společnosti. Žena je za znásilnění spoluzodpovědná, pokud je například opilá, prochází sama opuštěným místem nebo se vyzývavě obléká, podle asi jedné třetiny respondentů a podle poloviny mužů. Dále z výzkumu vyplývá, jak špatné informace veřejnost o této problematice má. Ve společnosti stále převládá představa o neznámém úchylovi přepadávajícím své oběti v noci zpoza keře, ve skutečnosti je však pachatelem znásilnění většinou známý či příbuzný oběti (až v 90 procentech případů).
Lehkost kultury násilí
Podobné nepravdy a omyly jsou součástí takzvané kultury znásilnění (rape culture). Jde o prostředí, ve kterém nedochází k řešení existujícího problému znásilňování a genderově podmíněného násilí, ale naopak je v něm takové násilí zlehčováno a tolerováno. Jedním z prvků rape culture je obviňování oběti. To se projevuje hledáním domnělých chyb, kterých se oběť dopustila akterými si znásilnění „způsobila“, a přenáší se i na další osoby, kterým se například doporučuje, aby nechodily ven samy, nepily alkohol a nenosily vyzývavé oblečení. Jinak si totiž o znásilnění „koledují“. S podobnými radami jsme se mohli setkat mimo jiné i u policie – třeba v případě sexuálních útoků u koleje Hvězda. Také v diskuzích se úplně běžně objevoval názor, že „mladá žena beztak nemá venku co pohledávat za tmy“.
Dalším z prvků rape culture je poukazování na „nemravnost“ dotyčné osoby, tedy zpravidla ženy. To se nemusí týkat jen okolností znásilnění, ale obecně „mravní kvality“ oběti (přišla o panenství ve dvanácti letech). Cílem se vyvolat dojem, že „to ve skutečnosti chtěla“. K tomu se váže i přesvědčení některých lidí, že například prostitutku nelze znásilnit prostě proto, že je prostitutka.
Oběti znásilnění kromě toho znevýhodňuje špatná informovanost jak veřejnosti, tak i institucí, které se s obětí setkávají. Podle statistik až čtvrtina žen a až desetina mužů zažila sexuální násilí, nahlašováno je ale pouze kolem osmi procent případů znásilnění. Na taková čísla většina z nás reaguje překvapeně: „Ale vždyť já nikoho, kdo by byl znásilněn, neznám!“ Ovšem, v atmosféře, kdy oběti čeká nedůvěra, obviňování, necitlivý přístup policie i soudců, malá pravděpodobnost odsouzení viníka a přinejlepším rozpačité pohledy přátel, kteří nevědí, jak o znásilnění mluvit, není překvapivé, že se s takovým zážitkem málokdo svěřuje. Veřejné sexistické výroky navíc nepoškozují jen současné oběti, ale vedou i k páchání a tolerování dalšího násilí. Pokud chceme problém sexuálního násilí ve společnosti skutečně řešit, a ne ho jen používat jako strašáka, když se nám to hodí, je třeba debatu o znásilnění důsledně kultivovat. To znamená mluvit o znásilnění a jeho obětech diametrálně jinak, ale také odmítat sexistický jazyk jako takový.
Autorka je feministická aktivistka, členka FEM UK.