Staří Alexandrovci s novým obsahem

Parodický text odkazující na proslulý normalizační článek Nová vlna se starým obsahem ukazuje, že produkce Alexandrovců není jen neškodnou zábavou pro seniory.

V posledních týdnech jsme si povšimli řady prohlášení, v nichž se naši občané kriticky vyjadřují k vystoupení některých profesionálních i amatérských interpretů, kteří se přihlásili k tzv. nové vlně Alexandrovců. Společným jmenovatelem těchto ohlasů byl – mírně řečeno – podiv nad tím, jak je možné, že v naší společnosti je seniorům předkládán takovýto kulturní brak. Protože nešlo o ojedinělé hlasy, snažili jsme se na tento problém podívat trochu hlouběji.

Staré či nové bojové písně

Alexandrovci nejsou ve sféře popmusic nic nového. Pamětníci vědí, že v poválečném období tato vlna prošla naší částí světa dokonce několikrát. Méně již je známo (zejména mezi těmi, kteří tomuto hudebnímu tělesu fandí), že to, co se u nás dnes za Alexandrovce vydává, má někdy s jejich původním obsahem společný jen název. Hudba tzv. Alexandrovců měla v procesu svého formování i značný sociální náboj, zejména když se vymezovala proti někdejšímu nacistickému útlaku a proti válce v Evropě.

Jaká jsou tato „díla“ dovážená k nám z mrazivého východu? Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty podobající se vojenským uniformám, provokující chování, nepatřičné politické narážky, odmítání všeho normálního, ani jedno obnažené poprsí, naprostá absence hákových křížů.

Ruští manipulátoři s myšlením, hybridní ideologové a jejich tuzemští „versteheři“ si ovšem rychle uvědomili, že se sborová hudba – dostane-li „správný“ obsah (tedy takový, který starší posluchače odvádí od politiky, od boje s krymskými zachvatčiky, zkrátka od každodenních životních problémů) – může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede naše babičky a dědečky k pasivitě, k útěku z reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje.

A obchodníci, manažeři i kulturní podnikatelé také poznali, že na této hudbě jde snadno, rychle a hlavně dobře vydělat. Z hudby Alexandrovců se stal velký byznys a také prostředek ideové a kulturní diverze nejen vůči nejstarší generaci vlastních zemí, ale i vůči seniorům v svobodných státech. Ti, kteří tento proces řídí a organizují, velmi dobře vědí, že hospodářská krize v posledním desetiletí vyvolává rostoucí nespokojenost lidí, kteří celý život tvrdě dřeli a do ničeho se nenamočili, aby na stará kolena viděli, jak se jejich naspořené penze mizí ve finančních machinacích. To je činí náchylnými podlehnout manipulacím ruské revanšistické propagandy. Tvůrci této mašinerie dobře vědí, že krize u našich zasloužilých spoluobčanů nezbytně vyvolává v život staré či nové bojové písně.

Co Čech, to muzikant, co Rus, to okupant

Jaká jsou tato „díla“ dovážená k nám z mrazivého východu? Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty podobající se vojenským uniformám, provokující chování, nepatřičné politické narážky, odmítání všeho normálního, ani jedno obnažené poprsí, naprostá absence hákových křížů – to je skutečný obsah, který tato vlna přinesla. Záměr, který ruské revanšistické centrály sledují, je dvojí: jednak působit prostřednictvím tohoto hudebního braku přímo na naše babičky a dědečky a jednak pod hesly o tzv. svobodě tvorby vyprovokovat i naše umělce, aby s Alexandrovci na této všem estetickým a morálním normám odporující produkci kolaborovali.

Cíl, který je sledován, je více než zřejmý – prostřednictvím ohlušujícího plechového rámusu, jednotvárných rytmů a primitivních, často nesrozumitelných textů dávat i našim pamětníkům onu osvědčenou a vyzkoušenou hudební drogu. Prostřednictvím této hudby má být naše nejstarší generace vedena k lhostejnosti, pasivitě, k odporu proti svobodné tržní společnosti.

I když tomuto „lákání sirén“ podlehlo jen pár většinou známých a dávno zprofanovaných „umělců“, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že někteří interpreti na šíření této tzv. kultury s východními barbary neváhají spolupracovat. O tom, jak podvodná tato „kultura“ a „umění“ jsou, leccos naznačují zdánlivě infantilní názvy některých písní (např. Kaťuša, Kalinka, Zelení mužíčci apod.). Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto „genialitou“ přímo sršící názvy nevadily manažerům těchto pěvců; že nevadí těm, kteří je i nadále zvou k veřejným vystoupením a umožňují jim, aby své stupidní a hrubé (jiný termín lze těžko použít), kolaborací s ruskou propagandou trvale zostuzené, lidské city urážející hudební a textové výtvory předváděly před tisíci lidí. Nebo je snad normální, aby hudebníci a zpěváci vystupovali na jevišti v armádních uniformách?

Ruská Máša není česká Dáša

S oblečením si v ničem nezadává úroveň hudby a textů. Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá dechovce podobný zvuk vůbec nazvat) doprovází texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben než lidi, kteří se vydávají za „umělce“. Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se opakují „důmyslná“ slova „Ruská Máša není česká Dáša“, nihilisticky dvojsmyslné „Plyn už syčí z trouby ven“ nebo se stále dokola vyřvává „Ša-la-la-la, ša-la-li-li, uh ah“. A už vůbec tu nechceme rozvádět slogan s jasně vulgárním podtextem „A ty se ptáš co já“ – ostatně své k němu jistě nejlépe řeknou feministky.

Podstatně nebezpečnější jsou prvoplánově dětské říkanky, rafinovaně však napuštěné jedem hybridního trollingu. Tupé opakování je matkou jejich účinku: „Zdvořilí lidé se zdvořilým výrazem zdvořile hledí a zdvořile prosí. Stojí zdvořile stranou a zdvořile nesou svou zbraň…“ Ano, tak jednotvárné jsou texty; vypadají jako výplod zvrhlého mozku, ve skutečnosti jsou výrazem nihilismu a imperiálního cynismu, hluboké, pro východ tak typické nekulturnosti a neevropských ideologických přístupů, které jsou svobodné tržní společnosti zcela cizí.

Ti, kteří chtějí veřejně vystupovat, i ti, kteří jim to umožňují, si musejí uvědomit, že jsme ve válce. Hydra bolševismu, moderně převlečená do čekisticko-kapitalistického roucha, opět vztahuje svůj pařát k Pražskému hradu. A úspěchy v tomto směru jí, bohužel, nemůžeme upřít. Snaží se tedy zachvacovat víc a víc: podhradí, kulturní sály a sportovní haly – až dojde i na malé české chaloupky.

Každému, kdo může promlouvat ke stovkám a tisícům (byť jen hudbou a texty) lidí, se dostává velké důvěry, a každý, kdo vystupuje, musí být po všech stránkách – politicky, mravně, eticky, svou inteligencí i chováním – této důvěry také hoden. A komu mnohé z toho, aby této důvěry hoden byl, chybí, nemá na pódiu co pohledávat. Ať to zkusí pěkně od píky; třeba od předkola Superstar. Nebo některé jiné z dlouhé řady našich talentových soutěží, kde na každého adepta dohlédne odborná umělecká porota.

Rádoby rebelantství Gottů a jiných

Co vede naše umělce, aby těmto tzv. Alexandrovcům asistovali při předvádění hrubých, lidský cit urážejících výtvorů, a pomáhali tak prznit vkus našich seniorů? Snad prostý fakt, že při podobných „koncertech“ je možno snadno naplnit pokladnu, snad póza mladistvého rebelantství, v němž smutně vynikl Karel Gott („Už zase mě někdo poučuje, koho mám mít rád!“). Tito umělci si zkrátka musejí uvědomit, že svou činností hrubě narušují zásady národní kulturní bezpečnosti, narušují principy souručenství pracujících občanů s vládou, a ve výsledku tak podkopávají výdobytky naší transformace. Vědomě či nevědomě tito Gottové, Michalové, Vondráčkové a Davidové a jiní jim podobní přisluhují cílům, které sleduje náš hybridní nepřítel.

Aby nám bylo dobře rozuměno. Vůbec nejsme proti zábavě, ani proti popmusic či proti sborovému zpěvu. Hudba a zpěv, ba i hudba zábavná, je nedílnou součástí života všech generací i nedílnou součástí naší svobodné kultury. I zábavná hudba a její texty však musejí být především dobré. A její obsah nesmí být odpuzující, nesmí propagovat to, co je naší křehké demokracii a životu převážné většiny naší otevřené, tržně orientované společnosti cizí.

„Hudba“ tzv. Alexandrovců, jíž jsme věnovali pozornost, není v široké nabídce naší zábavné hudby ani převažující, ani určující. Je okrajovým jevem, ale přesto jevem, který nelze přehlížet a mlčet k němu. Z jiskry může vzejít ohníček. Naši nejstarší spoluobčané ne vždy žijí v podmínkách životních a sociálních jistot. Proto mají alespoň právo, aby jejich vědomí nebylo otravováno falešnými nečeskými, neevropskými a neamerickými hodnotami; otravováno tím, co se za kulturu či umění pouze vydává, ale skutečným hodnotám je na hony vzdálené.

Autor má chladný rozum, horoucí srdce a čisté uši.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies