Sustainable fashion: Kolika rukama prošlo vaše oblečení?

Ve třetím dílu seriálu o udržitelné módě se zaměříme na proces výroby a zpracování materiálu.

Stejně jako se u filmu říká „behind the scenes“, říká se u módy „behind the seams“. V překladu to znamená „za švy“. Kdo a co stojí za výrobou vašeho oblečení? Tuto otázku si pokládá a zodpovídá hned několik celosvětových kampaní, například Clean Clothes Campaign, která v Česku vystupuje pod názvem Ušili to na nás. Existují i další, například mladší kampaň Fashion Revolution, která požaduje transparentnost v módním průmyslu.

Samotná transparentnost ovšem nic nezlepší, je to jen ukazatel, že se něco zlepšilo uvnitř. Značky tím dávají jasně najevo, že se nemají za co stydět, když vám řeknou, kde a v jakých podmínkách se vyrábí jejich oblečení a textil a kde třeba roste „jejich“ bavlna. Dodavatelský řetězec módního průmyslu je ale tak komplexní a vzdálenosti mezi kancelářemi ve vyspělých zemích a samotnou produkcí oblečení v Asii jsou tak velké, že ani značky samy často netuší, jak taková výroba probíhá. A i kdyby k tomu měly podklady, často by je nemohly zveřejnit.

Kromě toho, že pracovníci nemají hrazené pojištění, mateřskou dovolenou nebo nemocenskou a jsou nuceni pracovat dlouhé přesčasy, nemají ani právo scházet se a vytvářet odbory pro společné vyjednávání.

Vzhledem k tomu, že polovina světové módy pochází z ropy a zbytek z přírodních vláken, na začátku stojí buď zaměstnanci těžařské společnosti, anebo farmáři pěstující bavlnu, chovatelé ovcí a koz či dřevorubci, protože materiály jako viskóza, modal a tencel se vyrábějí z celulózy.

Bavlna plná násilí

Například bavlna je dodnes v rozvojových zemích sbírána ručně a bohužel se zde stále vyskytuje nucená a dětská práce. Například v Uzbekistánu je to státem řízená „brigáda“, asi jako kdybyste museli tři měsíce v kuse česat chmel pod výhružkou bití. Věk sběračů se nezřídkakdy pohybuje kolem pouhých osmi let a podmínky jsou drastické. Uzbecká vláda do polí nahání i své zaměstnance, například učitele a zdravotní sestry.

Z polí se bavlna sváží k takzvaným „gimmers“ – tam se z bavlny odstraní semena, která sakra dobře drží. Odtud ji skoupí obchodníci a ti ji potom prodají na zpracování textilnímu průmyslu. Ten často smíchá několik typů bavlny dohromady, aby dokázal zaručit stejnou kvalitu rok od roku. Pokud byste tedy na bavlněnou látku chtěli napsat zemi původu, stálo by tam například: 30 % made in Uzbekistan, 25 % made in Turkmenistan, 25 % made in India, 10 % made in USA, 10 % made in Peru. A celá výroba textilu potom probíhá například v Číně. Takže jsme v podstatě ještě ani nezačali a už je proces značně komplikovaný. Přitom tyto informace nikdy nikdo nehlídá a nezveřejňuje. Konvenční značky netuší, odkud pochází jejich materiály a v jakých podmínkách jsou vyrobeny či vypěstovány.

Ruce jako stroje

Jen v textilkách projde materiál rukama mnohých lidí a hlavně nespočtem strojů na úpravu, tkaní či pletení, barvení, praní a finální úpravy. Nakonec jsou tu ruce kontrolora kvality: ty podrobí oblečení pod ostrým světlem po výsledné barvě či tisku definitivnímu zhodnocení. Pak už je vše, pokud dojde ke schválení, zabaleno a vyexportováno do výroby. Ta může být například v Bangladéši nebo v Rumunsku. Výroba, produkce nebo CTM – cut, make, trim (nastříhat, udělat, začistit) – představují to, o čem mluví ono „made in“ na cedulce vašeho oblečení. Ačkoli na jednom saku najdeme třeba pět různých materiálů, knoflíky, někdy i zipy, vycpávky, výztuže, poutka, nitě, cedulka referuje pouze o tom, kde bylo všechno sešito dohromady. Často se těmto místům říká „sweatshop“. To je vynález průmyslové revoluce 19. století. Místo, kde makáte, až potíte krev, za velmi malé odměny.

Móda, narozdíl od jiných průmyslů, žádnou další velkou inovací neprošla. Stroje šít 3D tvary našeho oblečení neumí, a tak je vždy potřeba hodně rukou, a čím levnější jsou, tím je to samozřejmě z hlediska trhu a zisku lepší. Je to závod ke dnu – továrna, která má nejhorší podmínky, je totiž často také nejlevnější. Ta země, která má nejvíce rozvolněnou legislativu, má také ty nejhorší továrny, a tak – paradoxně – velký příliv zakázek z vyspělých zemí, jejichž nákupčí hledají ty nejlepší ceny, ať to stojí, co to stojí. Oficiální čísla mluví o čtyřiceti milionech lidí, kteří jsou zaměstnaní v oděvním průmyslu. Další miliony pracují na černo nebo doma. Podmínky ve sweatshopech jsou tak šílené, že jedna žena v Kambodži, která byla vysvobozena z prostituce a umístěna v oděvní fabrice, řekla, že tohle je horší než šlapat chodník.

Kromě toho, že pracovníci nemají hrazené pojištění, mateřskou dovolenou nebo nemocenskou a jsou nuceni pracovat dlouhé přesčasy kvůli tlaku značek (je to přece fast fashion, musí to tedy být vyrobeno rychle, ideálně obratem), nemají ani právo scházet se a vytvářet odbory pro společné vyjednávání. Ačkoli to patří k základním lidským právům, zaměstnanci, kteří se pokusí něco takové proměnit, jsou biti či propuštěni. Jsou známy i případy, kdy bangladéšský bojovník za právo zakládat odbory beze stopy zmizel. Navíc kvalita samotných budov, v nichž oblečení vzniká, je často pochybná. Kromě mnoha požárů v posledních letech došlo i k zatím největší katastrofě – pádu továrny Rhana Plaza v Bangladéši, která ve svých troskách pohřbila přes tisíc lidí.

A přitom móda je tak krásná a inspirující. Je nepochopitelné, že ti, kteří ji pro nás vyrábějí, žijí v tak šílených podmínkách a všichni k tomu nerozvážným nakupováním přispíváme.

 

Autorka vede v Česku a na Slovensku mezinárodní kampaň Fashion Revolution a vlastní projekt Moyomi. Na vysoké škole módního obchodu MOD’SPE v Paříži přednáší product development a udržitelnou módu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies