Česká republika čelí kampani. Mezi velkými kluky na nás prasklo, že uprchlíky, kteří přes naše území utíkají do západní Evropy, zavíráme do koncentráku. Přitom je to všechno úplně absurdní a nepochybně jde o spiknutí, protože koncentráky měli jenom Němci.
Ale teď vážně… Kvůli způsobu, jakým zacházíme s běženci, nám hrozí obrovská mezinárodní ostuda a ztráta jakéhokoli kousku dobrého jména, které ve světě máme. Mít dobrou nebo alespoň neutrální pověst je přitom docela důležitá věc. Zvlášť když od toho zbytku světa čekáme, že k nám třeba někdy přijede na dovolenou nebo u nás bude investovat.
Kam s ním?
Ale dejme tomu, že tentokrát budeme zásadoví a charakterní a budeme na dodržování zákona trvat stůj co stůj. I kdyby nás to mělo stát dobré jméno. I bez něj ale otevírá současný přístup českého státu pomyslnou pandořinu skříňku, ze které leze zlo, které nás může připravit o mnohem víc.
Představa člověka, který potřebuje pomoc, a sám přitom není schopen nabídnout žádný směnitelný statek, je pro nás navýsost skandální.
Co uprchlíci znamenají pro český stát? V prvé řadě pro něj představují problém. Jsou lidským živlem, který je neorganizovaný, nekatalogizovaný; stát, ze kterého odcházejí, je nijak nekontroluje, kdo ví, jaké jsou jejich úmysly… Uprchlík je vlastně taková anomálie, která prostě nezapadá do byrokratického chápání světa. Je to neinventarizovaná položka. Uprchlík je tedy člověkem, kterého je potřeba někam v hierarchii společnosti zařadit. Problémem uprchlíků je, že ve své momentální situaci většinou nedisponují prakticky žádným majetkem, naopak akutně potřebují cizí pomoc, ať už ve formě jídla, přístřeší či třeba ošetření.
A právě tady nastává problém. Představa člověka, který potřebuje pomoc, a sám přitom není schopen nabídnout žádný směnitelný statek, je pro nás navýsost skandální. Člověk, který není schopný vstupovat do klientského vztahu, nemůže být zákazníkem, ztrácí svou lidskost. Pokud mají být uprchlíci chápáni jako nějaký typ lidí, jsou nahlíženi jako ten nejnižší představitelný typ. Bezdomovci z cizího kmene.
Zítřejší internovaní
V Bělé-Jezové sledujeme praktickou demonstraci hranic jednání státu s člověkem. S člověkem, který z různých, jím zpravidla nezaviněných důvodů požívá nejnižší společenský status. Formálně je naše země stále zemí demokratickou a právní. Nad Bělou-Jezovou poletuje stejná sbírka zákonů jako nad našimi hlavami a pomáhají a chrání ji stejné bezpečnostní složky, které chrání i nás. Jediný zásadní rozdíl mezi námi a uprchlíky je právě ve společenském statusu. A to je na tom možná to nejděsivější.
Že totiž stačí, aby v mediálním prostoru zavládla určitá nálada, a náš liberální demokratický režim je schopen zprovoznit koncentrák. Jak se totiž náš stát chová dnes k uprchlíkům, může se brzy zachovat i k jakémukoli jinému člověku, pokud po takovém jednání bude existovat politická a společenská poptávka. Dnes do klece zavíráme uprchlíky. Až z naší země odejdou do trochu normálnějších poměrů, možná bychom je mohli nahradit našimi bezdomovci. To by konečně nebyl až tak originální nápad, pokusy o internování lidí bez domova do speciálních táborů tu už v nedávné době zazněly.
Dalšími na řadě můžou být Romové, nezaměstnaní, matky samoživitelky… Lidí na chvostu společenského žebříčku utěšeně přibývá a o pozici zítřejších uprchlíků se jich může ucházet celá řada. Kritérium pro propadnutí na úplné společenské dno je vlastně jen jediné: být v daný okamžik tím nejslabším. Pokud internetoví sběrači víček volají po vládě tvrdé ruky, po policejním státu a po možnosti nejslabší násilím odstranit, zpravidla si řežou pomyslnou větev i pod sebou.
V kleci může skončit každý
Nynější společenský systém nutně potřebuje někoho, kdo je nejslabší, na jehož vytěžení může být postaven zítřejší růst. Z různých historických důvodů dokázala naše společnost dát vytěžování nějakou míru, které dnes říkáme humanismus či sociální stát. Po mnoha staletích sociálních a politických zápasů jsme sami sebe naučili chápat lidský život a důstojnost jako alespoň nějakou hodnotu, která si zaslouží ochranu a nemůže být zkonzumována jen tak.
To sice nezní příliš povzbudivě, ale světový duch s lidskou emancipací nikdy moc nepospíchal. Pokud člověk není vyložený cynik, řekl by, že nynější systém bez včerejších nedostatků je pořád lepší než nynější systém se včerejšími nedostatky. Ale co bylo, bylo. Teď máme víčka.
Pokud dnes tolerujeme zacházení eráru s běženci, vlastně tím říkáme jediné: meze vytěžování padly. S nejhůře společensky postavenými se takhle jednat prostě smí. Pokud státu dovolíme, aby lidi zavíral do klecí, tak je tam zavírat bude. Neměli bychom se pak divit, až jednou v kleci skončíme i my. Ono už se to totiž párkrát stalo.
Autor studuje FF MU.