Babiš volá do zbraně

Útoky teroristů Islámského státu splnily svůj účel: posílily strach, nenávist a podezíravost. Česká politická reprezentace je toho důkazem.

Po desetiletí střádané obavy a frustrace dnes naplno vyhřezávají a nacházejí svou politickou reprezentaci. Etnonacionalistická militantní rétorika se stává nejsnazší cestou k moci. Lidé chtějí vidět zbraně namířené přes žiletkový drát vinoucí se podél hranic. Politici a novináři jsou odhodlaní jim tento pohled poskytnout. Tragické osobní příběhy uprchlíků nejsou důležité a roli nehraje ani to, kdo ve skutečnosti byli teroristé v Paříži. Pravdu má ten, kdo křičí nejhlasitěji a ukáže prstem na toho správného viníka, jehož obraz byl už předem vykreslen na stránkách deníků: každý běženec je potencionální terorista a jakákoliv prodejna kebabu je možnou spící buňkou čekající na povel k vraždění…

Uprchlíci nejsou teroristé

Andrej Babiš se rozhodl zvednout hozenou hnědou rukavici a zveřejnil na Twitteru video, ve kterém explicitně spojuje teroristy s muslimskými menšinami a uprchlíky v Evropě. Lživě tvrdí, že dva z útočníků přišli do Francie „v rámci migrační vlny, že požádali o azyl v Řecku“. Opakuje nesmyslný příběh o tom, že Islámský stát vysílá mezi uprchlíky své bojovníky, kteří mají za cíl „vyvraždit naše lidi“. Vzápětí parafrázuje výrok francouzského prezidenta Françoise Hollanda, který označil útok za „vyhlášení války Francii“. Význam tvrzení však Babiš záměrně posunuje tak, aby mohli být za agresory považováni i samotní uprchlíci. Místopředseda české vlády hrozí „totální katastrofou“, tím, že lidé „vezmou spravedlnost do vlastních rukou“. Volá po uzavření vnějších hranic Schengenu, bránění utečencům ve vstupu do Evropy a zejména ve vyzbrojování a posilování armády a policie. Jeho projev pak korunuje už tradiční výzva k zahození politické korektnosti a upřednostnění násilného řešení před humanitární pomocí.

Teroristé roztočili kola násilí, ale jsou to právě politici jako Andrej Babiš, Milan Chovanec nebo Miloš Zeman, kteří je pomáhají udržovat v pohybu.

Politici i média soustavně dávají do souvislosti uprchlíky s terorismem pouze na základě toho, že jeden z útočníků pravděpodobně měl falešný syrský pas, který cestoval do Francie přes Řecko a Balkán. Uměle tak vytvářejí argument pro zpřísnění migrační politiky a umocňují strach z uprchlíků, kterého nadále mohou využívat ke snadnému získávání politických bodů a zvýšení čtenosti. Babiš staví svůj politický úspěch na vyplňování prázdných míst politické mapy propracovaným marketingem, který mu pomáhá mobilizovat voliče a udržovat vysoké preference. S pomocí svých médií dokáže surfovat na vlnách nálad a aktuálních kauz s mimořádnou obratností. Babišův mocenský matrix není omezený ideologickou zátěží, a nabízí tedy velkou svobodu ve výběru témat i jazyka, kterým k lidem promlouvá – Babiš stojí rozkročený mezi pravicí a levicí, v jedné ruce drží sladkou koblihu pro voliče a v druhé bič na uprchlíky. Konkurovat mu může snad jen ministr vnitra Milan Chovanec, kterého se agentuře Bison & Rose daří prezentovat jako „alfa samce“ sociální demokracie. Svou drsnou dikcí a tvrdým postupem proti uprchlíkům válcuje nevýrazného Bohuslava Sobotku a míří na post budoucího předsedy strany.

Jedním hlasem k fašizaci

Teroristé roztočili kola násilí, ale jsou to právě politici jako Andrej Babiš, Milan Chovanec nebo Miloš Zeman, kteří je pomáhají udržovat v pohybu. Ve svých mediálních výstupech apelují na nejnižší pudy a emoce voličů, volají po zbrojení a uzavírání hranic. François Hollande není výjimkou, když hovoří o tom, že hodlá vést „nelítostnou válku“. Jeho rétorika připomíná projevy George W. Bushe po 11. září, následované invazemi do Afghánistánu a Iráku, které notnou měrou přispěly právě k rozvratu regionu i vzniku Islámského státu.

Mimořádné nebezpečí spočívá v tom, že v české parlamentní politice neexistuje relevantní síla, která by pojímala téma uprchlíků jinak než jako bezpečnostní hrozbu a přiznávala utečencům byť jen základní lidská práva. Hlavní fašizující proudy v důležitých politických stranách nemají znatelnou opozici. Například v ČSSD ji tvoří pouze skupina úředníků s politicky zcela marginálním Jiřím Dienstbierem v čele. Násilné omezování pohybu uprchlíků je vydáváno za jediné možné řešení situace, byť povede k eskalaci násilí a k dalším obětem na hranicích i uvnitř Evropy. Chybí výrazný politický hlas, který by hovořil o systematickém a humánním zacházení s lidmi, kteří do Evropy před teroristy utíkají. Z úst politiků neslyšíme téměř nic o tom, jak zmírnit napětí. Jsme svědky selhání státních institucí, které nejsou schopné zajistit důstojné zacházení s utečenci, ale zejména politické reprezentace, jež neumí překlenout xenofobní a agresivní uvažování a postavit se mu na odpor. Nic nenaznačuje tomu, že bychom se měli dočkat nějaké změny ve směřování hlavního politického proudu. Naopak musíme počítat s přibližováním k postfašismu, jak ho známe z Maďarska pod vládou Viktora Orbána. Ten je ostatně také přiznaným vzorem pravděpodobného budoucího českého premiéra Andreje Babiše.

Velká odpovědnost v současnosti leží na zespoda organizovaných aktivistických skupinách a hnutích, které se velmi osvědčily při zvládání humanitární krize na hraničních přechodech na Balkáně. Dalším krokem musí být aktivní zapojení do veřejného dění při protinacionalistických demonstracích, přímých akcích, ale i při práci v politických stranách.

Autor je student politologie.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies