Kolem osmé večer zastavuje několik aut s aktivisty a zvukovou technikou asi dvacet metrů od detenčního centra v Drahonicích. Jako první reagují na skupinu policisté, kteří se ihned formují u plotu. Věž pro hlídku i dva ploty s koridorem uprostřed, kudy chodí ostraha se psy, jasně ukazují, že tu ještě před pár měsíci bylo vězení. Když se skupinka přiblíží, začínají reagovat i uprchlíci za okny a ti, kteří se procházejí po malém nádvoří. „Food, food,“ volají. Security služba je okamžitě odvádí dovnitř.
Radonice
Symbolický protest reagoval na informace z tohoto týdne přímo zevnitř detenčního centra o alarmujících podmínkách, v jakých jsou zde uprchlíci drženi. Jeden muž se dokonce pokusil o sebevraždu, další byl při konfliktu s policisty zraněn. Na protest proti tomu, že odtud před několika dny bez jakéhokoli informování státní orgány deportovaly čtyřicet lidí do Maďarska, zahájilo několik zadržených protestní hladovku. Některým zadrženým navíc úřady údajně za špatné chování prodloužily pobyt z původně avizovaných devadesáti dní na sto osmdesát. Uprchlíci se už od začátku svého pobytu potýkají s nedostatkem základních služeb i informací a s absencí tlumočníků.
Na Facebooku platformy IvČRN se málem radují a počty obětí ohlašují takřka familiárně: „Takže máme už 60 mrtvých…“
Na skandování hesel jako „No borders, no nations, stop deportations“ reagují uvěznění lidé natěsnaní v oknech bývalého vězení tleskáním, křížením rukou a vlastním skandováním „Freedom“ a „Thank you, Czechs“. Ozývá se i české „Děkujeme, kluci“. Z dovezených reprobeden hraje arabský rap. Uprchlíci se snaží pomocí volání z oken předat vzkaz o špatném zacházení, nejsrozumitelnější je pokřikování „No food“. Trvá asi deset minut, než mezi plot a skupinu demonstrantů napochoduje – kromě již přítomných několika čepičkářů – patnáct těžkooděnců. Za dalších deset minut přijíždí několik policejních aut a počet zasahujících policistů se zdvojnásobí. Skandování obohacené o hesla proti policii se ozývá na obou stranách plotu, od uprchlíků i demonstrantů. Policie se snaží protestujícím s několika transparenty domlouvat s poukazem na to, že podobné aktivity ublíží zejména vězněným uprchlíkům, kteří pak „budou dělat problémy a budou jančit až do rána“. Po více než půlhodinovém vyjádření solidarity s uprchlíky se aktivisté stahují a odjíždí.
Paříž
Když se po sepsání reportáže dostanu k internetu, vyskočí na mě zprávy o dalším pařížském masakru, ještě krutějším a vypočítavějším, než byl ten v redakci Charlie Hebdo. Potvrzený počet obětí roste takřka s každým novým načtením zpravodajských webů. Zatímco jsme chodili po chmelnici obklopující detenční tábor v Drahonicích, v Paříži se střílelo. Význam solidárního gesta se zbytečně ponižovanými lidmi zcela zaniká v porovnání se zprávou, kterou se podařilo teroristům vyslat do celého světa.
Na Facebooku platformy IvČRN se málem radují a počty obětí ohlašují takřka familiárně: „Takže máme už 60 mrtvých…“ Pár hodin po útocích, kdy je Paříž pod policejním dohledem a v celé Francii je vyhlášen výjimečný stav, někdo založil požár v uprchlickém táboře u Calais. Podmínky uprchlíků v táborech teď ovšem jen těžko budou hýbat českou veřejnou debatou, a když, tak argumenty pro jejich věznění budou hlasitější a sebevědomější.
Teroristické PR nepotřebuje kladné přijetí veřejností, vítězstvím je naopak vyvolávání strachu a nenávisti. Emocemi nabité obrazy a příběhy, které přinese každý teroristický útok, příliš svádějí k logice „my versus oni“, podle které jednají právě teroristi. „Allahu akbar“, podle svědků vyslovené teroristy při útocích, pomáhá k paušálnímu odsouzení všech, kteří se k Alláhovi hlásí – a to i přesto, že ve většině považují organizace jako Islámský stát za zrádce a odpadlíky od víry. Nacismus se také tvářil jako zachránce evropského dědictví proti dekadenci, ale asi bychom těžko tehdejší uprchlíky z Německa do Ameriky považovali za šiřitele nacismu. Při boji proti teroristům „bez lítosti“, ke kterému vyzval krátce po útocích francouzský prezident François Hollande, těžko pomůže zavírání uprchlíků do vězení, kde se s nimi nikdo ani nebaví. Zbytečná státní šikana není bojem proti terorismu, ale pouze jeho neefektivní simulací.
Autor je redaktor A2larmu.