To je zase ráno. Rakousko zavírá hranice a Slovinsko také, už se zase stojí fronty na hranicích a já mám plíživý pocit, že Evropa, do které se budu za měsíc vracet, se mění v jiné místo, než z jakého jsem v srpnu odjížděl. Mám z toho akorát tak bolavý žaludek. Psychologové radí nespouštět modré obrazovky dřív než po snídani. Asi o válkách vědí své. Nejdřív kafe, pak se na to podíváme zblízka. Teď už zasedám k počítači pod vlivem kofeinu a moje mysl se upíná ke zcela zásadní otázce: co má člověk dělat, když začne válka?
Pojídání banánu, odpovídání na pracovní e-maily, venčení psa a telefonát kadeřníkovi, jestli mě ještě dneska stihne vzít – to se zdá ve válečném stavu trochu podivné. Pocit, že bych měl dělat něco výjimečného, hodného války, mě neopouští. Co ale? Zvláště, když ten pes potřebuje vyvenčit, jinak mi tu zaneřádí podlahu? Volám tedy kamarádovi. Právě prý dovařil kapustu. Kapustové období je jeho nejoblíbenější z celého roku. „Jojo,“ odpovídám, sezónu červené řepy, brambor a zelí mám taky rád. Přesto mě představa hrnce, kterým probublávají zelené hlavičky, neuklidní. „A co jako plánuješ dneska dělat?“ ptám se s naléhavostí. „Ještě nevím, asi se podívám na Walking Dead.“ Diletant, kouká na zombie apokalypsu. Tady odpověď nenajdu. Radši zavěsím.
Pocit, že bych měl dělat něco výjimečného, hodného války, mě neopouští. Co ale?
Vytáčím další čísla.“ Dobré ráno, jsme ve válce, co budeš dnes dělat?“ Dozvídám se o výletu na skály s výhledem na Vltavu, kde fouká tak, že psovi plandají uši. Dozvídám se, že přestěhovat kytky ze Smíchova na Žižkov je pěkná fuška a že palma se nevleze do výtahu. Máma to nezvedá, otec tvrdí, že šla nakrmit slepice. No jen aby. Položím telefon a zadívám se z okna. Vypadá to jako mírumilovný den. Z myšlenek mě vytrhne zvonění. Vrní a pohybuje se po stole. Koukám na svůj telefon a skoro vykřiknu: „Už je to tady!“ Paní z O2 mi nabízí nabídku nabídek. Nabídku snů dokonce. „Nojo, ale uzavřít smlouvu na dva roky ve válečném stavu… Vy jste se asi zbláznila!“ Paní se zmateně odmlčí, zatímco to na mě vypadne z monitoru. Mám to! „Co dělat, když začne válka: Osm kroků.“ Projíždím webovou stránku historylearningsite.co.uk, hodlám se poučit z historie. Varování před nálety prý přijde z tlampačů. Plynovou masku mám udržovat v čistotě a vždy ji nosit s sebou. Masku nemám, přemýšlím, jestli je budou mít ve Walmartu. Bod číslo tři tvrdí, že mám zaslepit okna a že pouliční lampy budou ve válečném stavu vypnuty. OK, nevšiml jsem si, že by tu vůbec nějaké pouliční lampy byly, pro tenhle bod jsem tedy dostatečně trénován, jako mnozí obyvatelé příměstských oblastí v USA. Bod číslo pět je ze všech nejproblematičtější: z horních pater budov by měly být odstraněny hořlavé předměty jako například dřevo. Jenže tenhle dřevěný dům má jen jedno podlaží – to je k zbláznění.
A takhle bychom mohli pokračovat. Zjišťuji, že jediný pokyn rádcovského webu, který nabízí poučení z historie a který by v současné realitě mohl nějak fungovat, je tak maximálně výroba jmenovky. A i o tom se dá polemizovat. Co však na webu chybí zcela, je poučení z minulosti nedávné, anebo ještě lépe, lekce z přítomnosti. Pomyslím na uprchlíky a uprchlice. Mohli by nás naučit, jak pěšky urazit tisíce kilometrů, co si sbalit na cestu, anebo proč je chytrý telefon důležitější než zaslepení oken. Možná bychom se dozvěděli, jak vytipovat bezpečnou cílovou destinaci a nezdržovat se v zemích, kde nás nikdo nechce a kde nás zavřou a oberou o peníze. Naučili bychom se také, jak se dá protestovat proti šikaně policie a jakou sílu musí mít dav, aby prošel hradbou policie. Takový workshop války z první ruky. Zakusili bychom, jakou příchuť má solidarita a jakou nenávist a co se s oběma dá dělat. Zkušenost lidí, kteří zažívají válku dnes, a ne v roce 1939, nám ukáže, jak postupovat, když ztratíme rodinu, a proč se spoléhat radši na pomoc dobrovolníků než na pomoc států, které podle úmluv musí konat, ale nekonají.
Autor je sociální pracovník.