Teroristické útoky mají za následek jednu znepokojující tendenci. Diskuse o jejich motivech se často posouvá na stejně iracionální úroveň jako útoky samotné. S každým podobným atentátem můžeme znovu sledovat velké válečné drama, příběh o národu v nesnázích, o zachránci v podobě státu, vyzývajícím k odporu proti barbarství. Říkáme si, že přesně tohle přece státy dělají: očekáváme bezpečí a stát by měl být schopen ho zajistit. Tečka.
Na současné situaci je ale ještě děsivější to, že ke zločinům z 13. listopadu došlo jen pár dní před událostí, která souvisí s tragédií jiného druhu. Takovou, která si vyžádá naši reakci na hrozby, které nemají s ISIS nic společného. Samozřejmě mluvím o Klimatické konferenci v Paříži, COP21, kterou teď nutně vnímáme jako méně vážnou a méně naléhavou než reakci policie na krvavé běsnění bláznů se samopaly.
Hrozba pro naši budoucnost
Jenže takové chápání situace by bylo špatným odhadem vážnosti hrozeb, kterým dnešní státy čelí. Ozbrojení zločinci jsou sice fanatici, ale těžko ohrožují náš způsob života, tedy to, jak myslíme, vyrábíme, učíme se nebo obýváme svůj prostor. Jistě, musíme se proti nim bránit. Ale nic v jejich ideologii neohrožuje naše nejhlouběji zakořeněné hodnoty, podobně jako piráti neohrožují mezinárodní obchod jako celek. Musíme proti nim bojovat, ale to je všechno. S tímto bojem se nepojí žádný politický odkaz, žádná taktická originalita a samozřejmě ani jakékoliv náboženské poučení. Jmenujte jednoho vědce, jednoho občana, umělce nebo soudce, jmenujte matku, hudebníka či sportovce, který by chtěl žít pod nadvládou ISIS. Jmenujte jednoho věřícího člověka. Nemá to nic společného s občanskými válkami minulosti, kdy tyto otázky dělily lidi na znepřátelené tábory. Navzdory volání do zbraně a mávání trikolórou je tahle organizovaná kriminální činnost záležitostí policie, není to žádná válka.
Bylo by opravdu tragické, kdybychom kvůli hledání a potírání těch, kteří na omezeném čase a místě vraždí nevinné lidi, opět nestihli vyřešit problém s těmi, kteří v dlouhodobém a mnohonásobně větším měřítku přinesou zkázu všemu živému, nejen lidem.
U globální změny klimatu je to jiné. Ta ohrožuje všechny dimenze států – jejich průmysl, kulturu, ekonomiku, bydlení, umění i obchod, zkrátka naše hlubší hodnoty. A státy válčí právě o rozšiřování svého teritoria, ekonomiky a kultury. Cítíme tedy, že stojíme sami proti sobě. Jestli existuje něco jako „válka civilizací“, pak tohle je pravděpodobně ona a týká se nás všech. Jak ale víme, před těmito novými hrozbami jsou státy stejně bezradné jako před hrozbou terorismu. Samotná policie nestačí. Celá občanská společnost musí vzít svůj osud do vlastních rukou a přinutit politické instituce hledat nová řešení.
Nyní hrozí, že francouzský stát se v důsledku bezpečnostních opatření – jakkoliv jsou důležitá – rozhodne omezit Klimatickou konferenci COP21 na diplomatickou debatu úředníků a specialistů. Má probíhat v opevněném komplexu v Bourget a připomínat uzavřenou Zelenou zónu, jak ji známe z Bagdádu. A dochází k tomu zrovna v kritickém momentu, kdy otázka klimatu konečně získala civilizační rozměr, který doposud chyběl. Proto je důležité zvýšit tlak na to, aby občanská společnost dostala – vzhledem k vysokému zájmu, který na tomto tématu má – možnost pokojně vyjádřit svůj názor. Vymýcení ISIS bude trvat dlouho, ale rozhodnutí se ho zbavit již padlo. Jejich teror možná bude ještě pokračovat, ale již se stahuje do minulosti, nic nového už nepřinese, jedině snad inovaci v podobě dvou řad výbušnin na pásu místo jedné. Jenže hrozby, které přináší globální změna klimatu patři do budoucnosti, a proto záleží na nás všech, nejen na policii, jaký postup zvolíme. Je zbytečné řešit jeden problém a vzdát se kvůli tomu řešení druhého.
Vlády potřebují své občany
Není nikterak překvapující, že tyto dvě hrozby jsou úzce propojené. Nemám tím na mysli nejisté a nepřímé spojení mezi klimatickými změnami na Blízkém východě a krizí v Sýrii. A nemyslím tím ani hrůzy, kterými prošli lidé prchající ze zničených zemí nebo před teroristy, ani naši reakci na ně. Spíš mám na mysli tu děsivou přitažlivost, kvůli které někteří raději volí slibovaný posmrtný život než život tady na zemi. Nihilismus sebevražedných atentátníků se samozřejmě zdá zjednodušující, ale nabízí krutý příměr k obrazu naší vlastní kolektivní sebevraždy, která je výsledkem zdánlivě nekonečného moderního rozvoje. 13. listopad je totiž předzvěstí katastrofy, která nás nemine v případě selháni summitu v Paříži ani na dalších podobných fórech. Jestli slovo nihilismus správně popisuje sebevražedné militanty, pak považuji za správné označit jim i ty, kteří svým způsobem – a ve značně větším měřítku – taky perverzně touží po své vlastní zkáze. Ti, kteří mají moc a odmítají čelit výzvám globální změny klimatu, společně s vraždícími militanty křičí: „Ať žije smrt!“
Bylo by opravdu tragické, kdybychom kvůli hledání a potírání těch, kteří na omezeném čase a místě vraždí nevinné lidi, opět nestihli vyřešit problém s těmi, kteří v dlouhodobém a mnohonásobně větším měřítku přinesou zkázu všemu živému, nejen lidem. I když je legitimní, aby správně pojatý stav ohrožení umožnil bezpečné demonstrace, zároveň musíme připomenout vládám, že je nutné vyhlásit i druhý stav ohrožení. Jsme totiž ve stavu extrémního nebezpečí: je třeba nechat občanskou společnost, aby se naučila ukázat na silnějšího nepřítele a účinně proti němu bojovat. Právě v této válce jsme rozděleni i v rámci národů a regionů, a co je nejhorší, neshodneme se ani na příčinách a řešení klimatických změn. V tomto ohledu jsou vlády bezmocné a potřebují všechny svoje občany. Proto by neměly bránit těm, kdo jim chtějí svojí účastí na demonstracích pomoci. Možná je to příležitost udělat něco nápaditějšího než jen další pochod z Place de la République na Place de la Nation.
Autor je sociolog a filosof.
Z francouzského originálu, L’autre état d’urgence publikovném na webu Reporterre.net, přeložila Apolónia Sejková.