Hlas dokumentaristy v mediálním matrixu

První dva díly třetí série Českého žurnálu otevírají závažná témata, ale nijak výrazně se s nimi nekonfrontují.

Letošní neudělení hlavní ceny v sekci Česká radost na festivalu v Jihlavě bylo od poroty nepochybně hodně alibistické rozhodnutí. Není důvod se domnívat, že by letošní ročník byl nějak výrazně slabší než ten loňský nebo předloňský. Mezi porotci navíc seděl i loňský vítěz Martin Dušek, takže se nabízí otázka, jestli tedy letošní soutěžní filmy podle něj nedosahují kvality jeho vlastního díla. Podivné je ale v první řadě to, že z vyjádření poroty není vůbec jasné, jak by podle ní české dokumenty měly vypadat. Výtka „dramatické neujasněnosti“ a toho, že „autorská výpověď často není soudržná a přesvědčivá“, vyznívá jako prázdná fráze, pokud nevíme, jak tedy má vypadat soudržná a přesvědčivá autorská výpověď a dramaticky ujasněný film. Každopádně se ale zdá, jako by porota vzala vážně představu, že dokumentární filmy mají být v první řadě umělecké. Ale mají takové být opravdu?

Praktičnost autorských přístupů

Další kritika, která se na nové české dokumenty občas snáší, je, že jsou příliš zaměřené na české prostředí a české publikum a pro zahraničního diváka nejsou příliš srozumitelné nebo zajímavé. Když se na tenhle problém ale podíváme z druhé strany, možná se nám povede objevit celkem zásadní hodnotu, kterou mnoho českých dokumentů má právě v zemi svého vzniku. Pro české prostředí a české publikum totiž představují často velmi důležité společenské podněty a výzvy k debatě. V nejlepších případech se stanou událostmi, o nichž se diskutuje a skrze něž se nahlíží na problémy, které otevírají. Jde o produkci, která chce být protiváhou k mainstreamovým médiím a jejich způsobu nakládání s informacemi. V zemi, kde vůči nejmasovějším oficiálním kanálům existuje jen malá opozice (a kde má navíc většina lidí zřejmě pocit, že žádná opozice vlastně není potřeba), je tato úloha možná důležitější než přesvědčivá „autorská výpověď“. Termín „autorský dokument“, který si čeští dokumentaristé dali do erbu, tak má vlastně jen málo společného s tím, jak se autorství běžně chápe v umění. Spíš to znamená přiznání osobního přístupu a osobního názoru, který se neskrývá za žádnou masku objektivity. To má ovšem nejen nesporné výhody, ale i nevýhody.

Nakonec je možná škoda, že se Hníková ani Klusák neangažovali osobněji. Témata obou filmů si o to říkala. Namísto toho zůstali v podstatě u observační metody, která je založená na víceméně nezúčastněném pozorování dění.

Tím se konečně dostáváme k prvním dvěma epizodám třetí sezóny Českého žurnálu. Propracovávali jsme se k nim oklikou přes Jihlavu právě proto, že je chceme představit v co nejlepším světle. Filmy Pět zrození Eriky Hníkové i Matrix AB Víta Klusáka totiž mají svou zásadní a nespornou hodnotu ani ne tak jako „autorské výpovědi“, ale spíš jako výpovědi, které jsou široce společenské a otevírají veřejnou diskusi. Klusákovi se už povedlo pro jeho film nadchnout Erika Taberyho i vyprovokovat ublíženeckou reakci samotného Andreje Babiše. Hníková zase konfrontačním způsobem otevřela téma porodnictví, o kterém se zatím vede převážně jen nevyrovnaná debata, kde arogantní lékařské autority válcují alternativní názory jako nekvalifikované nebo rovnou blouznivé.

V obou filmech se také ukazuje, k čemu je dobré autorství – z praktického hlediska. Nejde ani tak o to, že Klusák sám vystupuje před kamerou a natáčí Babiše při sledování svého filmu, ani o to, že Hníková znovu klade zpoza kamery protagonistům (naivní) otázky. To jsou naopak staré triky, které tentokrát působí vlastně zcela zbytečně – jako samoúčelné autorské podpisy obou osobností. Důležitější je to, že dokumentaristé už přímo ze své autorské pozice mohou argumentovat sami za sebe a neschovávat se za žádnou autoritu nebo zdání objektivity. Za hotovým filmem nevidíme nikoho jiného než samotného dokumentaristu, který se o daný problém zajímá v podstatě jako obyčejný občan. Je to v podstatě podobné gesto, s jakým Michael Moore ve svých filmech otevíral problémy zákonného držení zbraní nebo zdravotnické politiky v USA. Toto gesto je významné samo o sobě, protože ukazuje divákům, že je tu někdo, kdo nemá sice žádnou „tvrdou“ moc, ale dokáže prolomit zdánlivě neprostupnou bariéru autoritativních institucí.

Skrytí za observací

Nakonec je možná škoda, že se Hníková ani Klusák neangažovali osobněji. Témata obou filmů si o to říkala. Namísto toho zůstali v podstatě u observační metody, která je založená na víceméně nezúčastněném pozorování dění. Určité komentáře vlastně oba přilepili k hotovým filmům až zpětně a je zajímavé, že oba to udělali v podstatě stejným způsobem. Přímo do obrazu umístili citace odvolávající se na různé cizí zdroje. Klusák cituje novinové články, Hníková v závěrečných titulcích vyjmenovává odborné studie a přiznává, že informace o vedlejších účincích prostředků podávaných při porodech opsala přímo z jejich příbalových letáků. Tyto poznámky mají Babiše a personál vinohradské nemocnice usvědčit při činu a zpochybnit jejich autoritu. Dělají to ale s odvoláním na autoritu někoho ještě anonymnějšího, totiž nějakého média nebo autora nějaké lékařské analýzy. Nicméně pořád tu je vidět jejich vlastní a zásadní přínos – že totiž hlasy obou autorit postavily proti sobě, a vytvořili tak konflikt, ze kterého jejich filmy pak dále těží.

Z pozorování prostředí se oběma také podařilo získat několik mimořádně silných momentů. Babiš dávající pětitisícikorunu žebrákovi v metru nebo rozmlouvající s Jeanem Reno o vlivu internetu na porodnost, to jsou bizarní detaily, které ukazují, jak moc je vlastně majitel Agrofertu zároveň blízký i vzdálený měřítkům obyčejných českých občanů. Zároveň ale Klusákův portrét Babiše je vlastně jen přehlídkou podobných anekdot. Klusák sice na závěr umístil repliku z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag: „Tak a teď si vás koupím všechny“ a titulky doprovodil písní The Beatles Money can’t buy me love, čímž chtěl Babišovu osobnost přirovnat k hrdinovi filmu Věry Chytilové Bohušovi Stejskalovi. Jenže film zároveň ukazuje, že Babiše není možné takhle snadno polapit. Hníková naopak trochu utopila sílu svého tématu a naléhavost některých motivů v prostém dokumentování pěti různě důležitých případů – přesně podle své (pravidelně selhávající) metody „stanovíme si téma, zvolíme si pevný počet příkladů a uvidíme, co se stane“.

Když to trochu přeženu a vezmu si dva příklady špičkových světových dokumentaristů, je to s prvními dvěma letošními Českými žurnály, jako by aktivista Michael Moore bojoval s mistrem observace Frederickem Wisemanem a potkali se na trochu pustém území nikoho, kde každý z obou principů vítězí v nějakém detailu, ale celek je jen kompromisním výsledkem tohoto souboje.

Autor je filmový publicista A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies