„Jestli se chceme v řešení drogového problému pohnout kupředu, je třeba přezkoumat (…) a upravit naši protidrogovou politiku,“ řekl irský protidrogový koordinátor Aodhán Ó Ríordáin na přednášce pořádané thinktankem IDEAS na London School of Economics. Podle něj je třeba následovat Portugalsko a prosadit dekriminalizaci držení malého množství nelegálních drog, protože trestní postih uživatelů problém nijak neřeší. Tentokrát však nejde o zbožné přání dalšího z řady odborníků, kterým politici málokdy dopřejí sluchu. Ó Ríordáin je totiž poslancem irského parlamentu za labouristy a při vládě má ve funkci „nižšího ministra“ na starosti kromě menšin, lidských práv a rovných příležitostí také irskou národní protidrogovou strategii. A protože dodal, že v otázce dekriminalizace již bylo dosaženo konsenzu, média ho vzala za slovo a o zmírnění irské protidrogové politiky začala psát skoro jako o hotové věci. Irsko však čekají příští rok volby, takže současná vláda, ve které jsou labouristé menší koaliční stranou, již dekriminalizaci prosadit nestihne. Prohlášení Ó Ríordáina je proto třeba vnímat spíš jako předzvěst nevyhnutelných změn a jako další potvrzení toho, že přes půl století trvající celosvětová válka proti drogám už opravdu končí. A to je velmi dobrá zpráva.
Válka proti lidem
Před padesáti lety vlády takřka celého světa pod vedením USA zakázaly výrobu, prodej i držení drog a začala globální válka proti drogám. Byla založena na přesvědčení, že drogy jsou ze své podstaty zlé a nebezpečné. Proklamovaným cílem bylo je vymýtit a ochránit lidstvo před zhoubnými následky jejich zneužívání. Výsledky však byly tristní. Válka proti drogám dala vzniknout mezinárodním zločineckým uskupením, kterým pohádkové zisky umožnily v menší či větší míře ovládnout a rozložit celé státy. Desítky tisíc mrtvých z dosud trvající mexické drogové války mezi vládou a mocnými gangy jsou jen špičkou ledovce. Drogy nezmizely, ale vymkly se jakékoli kontrole a staly se ještě nebezpečnějšími. Počet uživatelů se zmnohonásobil a brzy začalo být zřejmé, že přinejmenším u málo návykových drog (konopí, lysohlávky, MDMA či LSD) je trestní postih uživatelů přemrštěný a představuje mnohem větší riziko, než droga samotná. Zisky z globálního obchodu s nelegálními drogami dosahují podle kvalifikovaných odhadů 400 miliard eur ročně. Změna se přesto ne a ne dostavit.
Mezi odborníky víceméně panuje shoda, že neexistuje spojení mezi stupněm represe a úrovní užívání nelegálních drog.
Válka proti drogám začala pomalu utichat až s počátkem nového tisíciletí, a to jen v některých částech světa. Ke změně zaběhnutého systému chyběla politická vůle, a přestože bylo jasné, že padesát let stará Jednotná úmluva o omamných látkách je zralá přinejmenším na důkladnou revizi, dlouho se k tomu nikdo neměl. Byla považována za nedotknutelnou a panovala obava, že pozměnění jejího textu by narušilo její integritu a nakonec vedlo k jejímu zániku. Mezinárodní výbor pro kontrolu narkotik (INCB) ještě loni kritizoval USA a Uruguay za to, že dopustily „nebezpečnou“ legalizaci rekreačního konopí, a přidal se i šéf Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) Jurij Fedotov. Ten rovněž chválil protidrogové snažení Íránu, který za drogové delikty popraví každý rok stovky lidí. Tentokrát však v USA nepadla kritika na úrodnou půdu – i konzervativní stanice Fox News ji označila za nepřijatelné vměšování. Zástupci americké vlády se nechali slyšet, že věci se od roku 1961 změnily, že je třeba přijmout pružnou interpretaci mezinárodních dohod a tolerovat různé národní drogové politiky, od striktní prohibice až po legalizaci celé řady drog. Dnes se již skutečně zdá, že zásadní změna je na spadnutí. Příští rok se koná Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN věnované celosvětové problematice drog (UNGASS 2016). Výsledek střetu prohibicionistů a zastánců liberálnějšího přístupu je ovšem těžké odhadovat.
Politikům navzdory
Na západě přitom už mezi odborníky víceméně panuje shoda, že neexistuje spojení mezi stupněm represe a úrovní užívání nelegálních drog a že nezamýšlené následky války proti drogám jsou horší než následky jejich užívání. V Británii přišla letos Parlamentní skupina pro reformu drogové politiky s tvrzením, že podle osmého článku Evropské úmluvy o ochraně lidských práv patří užívání drog v soukromí mezi základní lidská práva. Vláda však nehodlá na současném přístupu nic měnit. V Německu loni podepsalo 122 univerzitních profesorů a odborníků na trestní právo petici požadující dekriminalizaci drog a legalizaci konopí, ale jeden ze strůjců petice rovnou prohlásil, že odpověď od vládní protidrogové koordinátorky, která má profesní zkušenosti pouze z turismu a zemědělství, ani neočekává. Ve Španělsku jsou už přeci jen o něco dál – letos de facto legalizovali domácí pěstování konopí pro osobní potřebu, i když jen v omezené míře.
Posun od tvrdé prohibice (držení či dokonce užívání nelegálních drog je trestné) směrem k dekriminalizaci (držení malých množství nelegálních drog je považováno za přestupek) či dokonce legalizaci (drogy jsou regulovány a je možné je vyrábět a užívat v souladu se zákony) se však stává celosvětovým trendem a tvrdý přístup pomalu ztrácí podporu politiků, o čemž svědčí právě přednáška irského protidrogového koordinátora. „Co dělají nemocní v soudní síni, když potřebují lékařskou pomoc?“ ptal se Ó Ríordáin, který plánuje mimo jiné zřízení injekčních místností, kde si závislí budou moci nitrožilně aplikovat drogy v hygienických podmínkách a pod lékařským dohledem, což snižuje zdravotní rizika užívání drog a chrání veřejné zdraví celé společnosti.
Ó Ríordáin přitom neohlásil nic převratného. Portugalsko, od kterého se hodlá inspirovat, dekriminalizovalo držení malého množství všech drog pro osobní potřebu již před čtrnácti lety a injekční místnosti letos po bouřlivé debatě schválili dokonce i ve Francii. Irský příklon k dekriminalizaci a snižování rizik by však mohl inspirovat kulturně i jazykově spřízněnou Velkou Británii.
Britské fiasko
Velká Británie už si jednou dekriminalizaci vyzkoušela u konopí – trestní postih jeho držení pro osobní potřebu zrušila roku 2005 labouristická vláda Tonyho Blaira. Blairův nástupce Gordon Brown a jeho spojenci však neměli pro dekriminalizaci pochopení a v roce 2009 navzdory doporučení vládní expertní komise opětovně prosadili trestní postih za držení malého množství nejpopulárnější zakázané drogy. A nic na tom nezměnila ani konzervativní vláda Davida Camerona, který přitom ještě před deseti lety hlásal důslednější liberalizaci, než jakou plánují v Irsku. O legalizaci přesto musel minulý měsíc jednat britský parlament kvůli internetové petici, kterou během krátké doby podepsalo více než 200 tisíc občanů. Poptávka po změně je v Británii obrovská.
Jenže ani v Irsku však ještě není vyhráno – podle průzkumů veřejného mínění jsou zastánci tvrdšího přístupu stále v lehké převaze. Z liberálnějších pozic lze naopak Ó Ríordáinovi vytknout, že když o uživatelích drog mluví jako o nemocných, opomíjí tím ty, kteří dokáží drogy užívat s mírou. I takoví uživatelé totiž nepochybně existují. Dekriminalizací navíc cesta za rozumnější protidrogovou politikou nekončí – jde jen o první krok. Nezbývá proto než popřát Irům hodně štěstí. Protože v Česku už jsme zjistili, že když dekriminalizaci bojkotuje policie a ministerstvo vnitra národnímu protidrogovému koordinátorovi navzdory, není to úplně ono.
Autor je redaktor magazínu Legalizace.