Minulý měsíc ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová oznámila odvážný plán na zavedení školních obědů zdarma do roku 2018 pro žáky a žákyně prvních až třetích ročníků základních škol. Co je pro Petra Kamberského z Lidových novin, který si plete pojmy s dojmy, totální komunismus, funguje už léta po celém světě. A pro příklady státem podporovaného stravování nemusíme ani sahat k obligátním sociálním státům evropského severu. Obědy zdarma pro děti od první do třetí třídy byly před rokem představeny konzervativní vládou i v britské baště neoliberálního kapitalismu a David Cameron minulý měsíc prohlásil, že jeho kabinet je bude nadále podporovat i přes další škrty ve veřejných financích.
Školní stravování je unikátní, protože představuje celý svět potravinového systému ve zmenšeném, lehčeji uchopitelném vydání – propojuje produkci, distribuci a spotřebu, životní prostředí, strávníky, pracovníky, zdraví a politiku. Diskuse by se proto v tomto případě neměla vést pouze v rovině smazávání sociálních nerovností nebo dumání nad tím, jestli v České republice vůbec existují rodiny, které si nemůžou dovolit platit dětem školní obědy.
A co jste měli k obědu?
V ČR už několik let funguje kampaň „Obědy pro děti“, která upozorňuje na to, že i u nás děti hladoví. Projekt neziskovky Women for women financuje školní obědy pro děti ze sociálně slabých rodin a ve školním roce 2013–2014 podpořila 370 dětí, zatímco v tom loňském to už bylo přes dva tisíce. Stejně jako každoroční Potravinová sbírka i tento projekt signalizuje, že tu problém s přístupem ke kvalitnímu a zdravému jídlu existuje, i když jeho rozměr je zatím neznámý. Každopádně je nemorální nechávat starost o výživu dětí na charitě nebo privátním sektoru, a tak je dobře, že se ministerstvo školství konečně politicky zapojuje do debaty, než aby jen chabě zaštiťovalo výše zmíněné projekty.
Podle Asociace školních jídelen se průměrný plat školních kuchařek pohybuje v rozmezí od deseti do čtrnácti tisíc měsíčně, tedy hluboko pod národním průměrem.
Boje se tradičně vedou o výživovou hodnotu potravin – je třeba změnit spotřební koš překypující živočišnými bílkovinami, nebo ne? Přispívají školní jídla k dětské obezitě, nebo před ní naopak chrání? V diskusi o mikrokosmu školního stravování je ale načase zajít ještě dál a podívat se na něj perspektivou udržitelnosti – jak sociální, tak environmentální a ekonomické.
Pravděpodobně poprvé v historii byly školní obědy zdarma pro děti z chudých rodin uzákoněny v roce 1906 ve Velké Británii. A státem podporované jídlo ve školách funguje dodnes z nejrůznějších důvodů po celém světě, jak na globálním Severu, tak Jihu. Zatímco historicky tomu tak bylo kvůli zlepšení školní docházky a potravinové bezpečnosti a výživy dětí ze sociálně znevýhodněných rodin, dnes jde na Severu především o rozvoj lokální ekonomiky (například zaměstnatelnost) a propojení spotřebitelů s producenty.
Měli bychom se tedy jako plátci daní zajímat nejen o to, co děti jedí, ale i odkud to pochází a v jakých podmínkách to bylo vypěstováno. Například vlády v zemích, jako je Dánsko, Švédsko nebo Itálie, se snaží regionálně prosadit, aby určitá část školního jídla pocházela nejlépe z lokálního ekologického zemědělství, které je bezpochyby šetrnější k životnímu prostředí i lidskému zdraví. A třeba švédské Malmö se v rámci snižování emisí ambiciózně zavázalo k tomu, že do roku 2020 bude všechno jídlo financované z veřejných peněz (tedy i školní obědy) pocházet právě z ekologického zemědělství.
Podpora lokálních výrobců
Školní stravování nabízí přirozený odbyt pro místní zemědělce a potravináře. Navíc podporovat ty, kteří myslí více na životní prostředí, dává prostě smysl. Shodou okolností ve stejný den, kdy se Valachová přihlásila k obědům zdarma, schválil ministr zemědělství Marian Jurečka navýšení finanční podpory české živočišné výrobě – ve jménu rozvoje zaměstnanosti na venkově. Ale kam všechno to maso putuje?
Jak trefně poznamenal gastronaut Petr Mauer v reakci na dopady nedávno uzavřené mezinárodní obchodní smlouvy CETA mezi EU a Kanadou, „zástupci Státní veterinární správy se určitě snaží, jsou šikovní a dělají, co můžou. Podařilo se jim zařídit vývoz našeho vepřového masa a výrobků z něj do Japonska. Mléčné výrobky zase můžeme dovážet do Chile. Pracuje se také na vývozu našich dalších surovin do Číny, do Peru a možná i na Mars. Ale je to zapotřebí?“
Propojenost jídla se školami v Česku výborně shrnuje neziskový projekt Skutečně zdravá škola, který se snaží o kvalitativní změnu školního stravování. Podle nich v České republice funguje více než osm tisíc provozoven školního stravování, ve kterých se denně stravuje přes 1,3 milionu dětí a ročně utratí sedm miliard korun. Tato iniciativa, inspirovaná britským projektem Food for Life, má velmi široký záběr, od prosazování zdravého a vyváženého jídelníčku přes podporování lokálních pěstitelů a komunit až po integraci jídla do vzdělávacího programu, který by se podle jejich manifestu měl zaměřit na „pochopení vztahu mezi jídlem, kulturou, zdravím a životním prostředím“.
Podpora místní produkce je jedním z hlavních kritérií, pro splnění podmínek musí školy dokonce nabízet zdravé pokrmy připravené z čerstvých sezónních surovin od místních farmářů a řezníků a část surovin odebírat z ekologických farem. To, že to je dosažitelné, i když ne úplně jednoduché, popisuje příklad ZŠ Chvaletická, kde kuchyni kraluje Martina Křtěnská. Podle ní je hlavním úskalím zdravé a lokální stravy ve škole čas (uvařit vývar z čerstvé zeleniny prostě trvá déle než udělat polévku z prášku) a infrastruktura, neboli napojení na místní zemědělce.
Podprůměrné platy kuchařů a kuchařek
Kupodivu, vyšší cena známá z farmářských trhů, problém není. Na otázku v rozhovoru pro Učitelské noviny, zda se při vaření s místními surovinami vejdou do rozpočtu, Křtěnská odpověděla jednoduše: „Vejdeme, jsme šikovné.“ Podobně mluví i Iva Cichoňová, ředitelka ZŠ a MŠ Angel v Praze. Dotkne se ale problému, o kterém Skutečně zdravá škola i ministryně školství zatím mlčí: říká, že ji mrzí platy kuchařek. Nezdá se příliš logické přiznávat spravedlivou cenu jídla pro farmáře a životní prostředí, ale opomíjet ji, když přijde na skutečnou přípravu jídla.
Podle Asociace školních jídelen se průměrný plat školních kuchařek pohybuje v rozmezí od deseti do čtrnácti tisíc měsíčně, tedy hluboko pod národním průměrem. Paradoxně jsou to tedy pracovníci ve školních jídelnách, kdo se podle Byznysu pro společnost musí spoléhat na rostoucí potravinovou charitu.
Lepší integrace kvalitního jídla do českého vzdělávání – nejen jídelen – je velmi důležitá, pokud nechceme vychovávat jen individualistické, byť odpovědné spotřebitele, jak kradmo prozrazuje motto Skutečně zdravé školy: „Děti, které dnes pochopí hodnotu jídla, budou v budoucnu kupovat kvalitnější potraviny.“ Jak ale v kritice podobného programu Edible Schoolyard (Jedlý školní dvorek) v Berkeley, USA upozornila Mary Pudup, americká profesorka komunitních studií, „pokud tento projekt bude úspěšný, děti vyrostou a budou očekávat a vyžadovat lokální a bio potraviny jako své spotřebitelsko-občanské právo. Všimněte si ale, že všechny knížky ve školní knihovně jsou o jídle a o vaření – nenajdete tam žádnou o práci v zemědělství nebo o migraci“. (Americké zemědělství je totiž závislé na nelegálních migrantech; v tomto sektoru jich pracuje až jeden milion.) Mělo by nám ale především jít o vzdělávání zodpovědných světových občanů a občanek, kteří se nebudou zajímat jen o povrchní kvalitu, ale také o širší souvislosti – odkud naše jídlo pochází a kdo ho pěstuje a vaří“.
Autorka studuje sociologii na University of Warvick.