Strana svobodných občanů byla založena v roce 2009 Petrem Machem. Záměrem bylo odloupnout se od ODS a využít euroskepticismus a nenávist k daním jako výtah k moci. Nepodařilo se. Namísto toho láká nové voliče na jednotlivých medializovaných kauzách. Asi nejzásadnější byl boj za práva českých výrobců označit za pomazánkové máslo třeba i krém na boty. Tato strategie zafungovala až do té míry, že se Petru Machovi podařilo uspět ve volbách do Evropského parlamentu.
Podpisy do protiunijního referenda se Svobodní nestyděli sbírat během Tábora lidu, na němž se otevřeně vyzývalo k nenávisti a násilí ke skupinám obyvatel.
V uplynulých dnech probíhala volba na post předsedy strany. Pokud se o nějakém zájmu dá vůbec mluvit, byl soustředěn do souboje mezi obhajujícím Petrem Machem a „pravicovým sociologem“ Petrem Hamplem. Někdy se říká, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. To se ovšem nemůže stát, pokud proti sobě na jedné straně kandiduje lež a na druhé nenávist. Volby nám ale odpověděly na dlouho pokládanou otázku: Jakou má vnitrostranickou podporu Petr Hampl? Mizivou. Petr Mach ho podle očekávání rozcupoval.
Ben Carson versus Donald Trump po česku
Petr Hampl seděl donedávna tak trochu na dvou židlích, protože se krom své „vědecké práce“ soustředí i na program Bloku proti islámu. Několikrát deklaroval, že v případě získání předsednictví u Svobodných bude pracovat na sestavení koalice právě s tímto hnutím. V opačném případě opustí stranu a bude se naplno věnovat svému působení v BPI. Jeho drtivou porážku v souboji s Machem, který zdůraznil, že nechce pro stranu hlasy fašistů, lze tedy interpretovat jako zamítavý postoj členské základy k takové spolupráci.
Hampl sám sebe přirovnává k Donaldu Trumpovi a má vlastně pravdu. Populismus, sexismus, zjednodušená řešení, rasismus a neznalost stranických stanov nejsou cizí ani jednomu z nich. Můžeme ovšem tuto analogii rozšířit a přirovnat Petra Macha k Benu Carsonovi, Trumpovu konkurentovi v prezidentské volbě. Ten oproti Trumpovi vystupuje podstatně kultivovaněji a na první pohled se zdá mnohem rozumnější. Ovšem při bližším zkoumání zjistíme, že Carson třeba formuloval teorii o tom, že pyramidy v Egyptě sloužily jako sýpky.
Podobně se stává Petru Machovi, že na panelové diskusi o globálních změnách klimatu definuje páru jako kapičky vody a demonstruje svoje nepochopení základních principů statistiky (to u ekonoma a politika vadí) rozporováním metod měření změn teplot. Nebo zdůvodňuje svůj nesouhlas s rezolucí, která vyzývá k začleňování mimo jiné intersexuálů, a osvětou v této oblasti tím, že neví, „co je intersexuál“. Dává to smysl asi tak, jako kdyby se stavěl proti výuce matematiky, protože on neví, co to vlastně je. Intersexuálové jsou především lidé a v České republice je jich mnohem víc než členů Svobodných.
Je proto potřeba si uvědomit, že srovnávat se s Petrem Hamplem ve schopnosti používat zdravý rozum je podobné jako se poměřovat s kaprem, kdo umí líp řídit SUV.
Vítězství zdravého rozumu?
Celá volba se pak nesla v duchu naprosté marginality strany samotné. Nerozhodnutým voličům měla pomoci debata kandidátů, v níž kromě Hampla a Macha vystoupili ještě dva další aspiranti, kteří nejsou ničím zajímaví a beztak neměli šanci být zvoleni. Za zmínku stojí, že při dotazu, zda se identifikují jako libertariáni, odpověděli Mach i Hampl záporně, což je v jistém rozporu s marketingem a image strany. Moderátorem vážně míněnou otázku, proč se lidé hádají, překonala snad jen publikem položený dotaz „Je islám ideologie, nebo náboženství?, až podezřele připomínající „žítbrněnskou“ otázku „Považujete islám za nebezpečí, nebo hrozbu?“ To nejlepší ovšem přišlo v okamžiku, kdy dostali kandidáti prostor ke vzájemné konfrontaci. Rozhněvaný Hampl se otevřeně a na rovinu zeptal Macha, jestli si myslí, že je homosexuál, a proč to o něm Machovi lidé šíří. Přítomní se začali smát…
Těžko lze s určitostí říct, zda výhra Petra Macha je vítězstvím zdravého rozumu. Stávající establishment strany rozjíždí kampaň s názvem Než bude pozdě, rozesílá obálky s červeným pruhem a v dopise žádá o poskytnutí ubytovacích kapacit pro uprchlíky. Snaží se tím občany vyděsit. Tato metoda není jenom stupidní, ale i neoriginální – velká část z nás si ještě pamatuje na rozesílání složenek s rozpočítaným státním dluhem od pozdějšího „nejlepšího ministra financí“ Miroslava Kalouska. Do krajských voleb se rýsuje koalice se Soukromníky, což je nejnovější byznys projekt Iva Valenty. Podpisy do protiunijního referenda se Svobodní nestyděli sbírat během Tábora lidu, na němž se otevřeně vyzývalo k nenávisti a násilí ke skupinám obyvatel. V podání Strany svobodných občanů myšlenka malého státu a libertariánství nasákla konzervatismem a národní hrdostí do podoby, v níž jsou lidské bytosti prchající před jistou smrtí kádrovány podle pracovitosti odhadované z odstínu kůže a stejnopohlavní sňatek je považován za projev přebujelého státu, zatímco manželství muže a ženy za nezpochybnitelné právo.
S Petrem Hamplem stranu moc členů neopustí. Kolik voličů BPI do budoucna odloudí Svobodným, je ovšem mnohem složitější otázka. Na ekonomické části programu Bloku proti islámu se podílí Pavel Kohout. Plány BPI a Svobodných, jak naložit se současnou situací, se velmi pravděpodobně budou lišit jenom v otázce, jestli uprchlíky na lodích potápět, nebo „pouze“ ty, co tonou, nezachraňovat. Ve vztahu k přerozdělování a k Evropské unii budou programy prakticky identické. V tomto scénáři i volič, který souhlasí s pojetím Svobodných, bude zvažovat, zda by nebylo lepší volit BPI, protože mají lepší preference.
Autor je mírně pokročilý uživatel internetu.