Niccolò Machiavelli: Vladař

V dalším dílu nedělní knihovničky A2larmu představujeme Machiavelliho jako radikálně levicového myslitele.

Italský filosof Benedetto Croce kdysi prohlásil, že jméno Machiavelli je pojmenováním záhady, kterou se nepodaří nikdy vyřešit. Zdá se, že dnes již více než pětisetleté úsilí různých interpretů mu dává za pravdu – navzdory tomu, že Machiavellimu se dostalo statusu jakési politické pop ikony. Na Machiavelliho dnes narazíme nejen v memoárech státníků různých přesvědčení (od Mussoliniho po Tonyho Blaira), kteří v Machiavellim našli návod, jak uspět v politice, ale třeba i v počítačových hrách a knihách jako Machiavelli v Bruselu, Machiavelli pro manažery či dokonce Machiavelli pro matky.

Za obzor machiavellismu

Pokud se přesuneme na úroveň odborných interpretací, narazíme na nepředstavitelný zmatek. Podle jedněch byl Machiavelli „machiavelista“, učitel zla, podle druhých stoupenec autoritářství, předchůdce fašismu a komunismu, podle dalších naopak republikán a jiní v něm zase vidí prvního politického vědce. Asi nejznámější je obraz Machiavelliho jako intelektuálně zdatného, cynického realisty, který si nedělá iluze o amorálnosti politiky a politického jednání. Tento nejběžnější obraz Machiavelliho je, jak se domnívám, vůbec ten nejnebezpečnější nejen tím, že podporuje všechny stoupence elitářství, ale i proto, že (úmyslně?) opomíjí nejradikálnější rysy Machiavelliho myšlení. Interpretace Machiavelliho jako radikálního myslitele, jehož hlavním tématem paradoxně nebyl vladař, ale lid, není kdovíjak nová: už Traiano Boccalini (1556–1613) tvrdil, že největší Machiavelliho hřích a důvod, proč byla jeho díla zakázána, nespočíval v tom, že by učil amorálnosti, ale v tom, že učil ovce (lid) nasazovat si psí zuby.

Machiavelli je inspirativním teoretikem, kterého si levice nechala tak trochu ukrást konzervativní pravicí.

Machiavelli je dnes znám především jako autor útlého spisu Vladař, který patří k nejznámějším dílům politické teorie vůbec. Jaký je smysl tohoto díla a k čemu může být levicovému čtenáři? Problémem četby starých textů je, že vyžadují určitou znalost historického kontextu. V případě Vladaře je to ještě komplikovanější, protože nebyl zamýšlen pro široké publikum. Tento spis byl určen konkrétnímu čtenáři, a pouze když budeme Vladaře číst právě z pozice tohoto čtenáře, odhalíme jeho pravý smysl. Tím čtenářem byl Lorenzo de Medici, vévoda Urbinský, vnuk slavného Lorenza Medicejského řečeného Nádherný, s nímž bývá vydavateli českých překladů Vladaře občas zaměňován. Machiavelliho Lorenzo je nezkušený mladík, který se shodou okolností stal po pádu florentské republiky v roce 1512 neformálním vládcem Florencie. Vladař byl Machiavellim zamýšlen jako další z řady takzvaných zrcadel panovníků, tedy spisů, v nichž jsou vysvětlovány základy správného vládnutí. Jenže zatímco tradiční zrcadla se snaží přesvědčit nezkušené vladaře, aby byli vždy dobří, Machiavelli chce naučit Lorenza rozpoznat, kdy je správné dobrým nebýt. Důsledkem této snahy je radikální pojetí politiky, které překračuje horizont vulgárního machiavellismu.

Třídní konflikt

V čem spočívá Machiavelliho radikální pojetí politiky? Pro Machiavelliho předchůdce platilo, že legitimitu politické moci hledali v něčem, co přesahuje pozemský svět – například v boží vůli nebo pravdivém vědění. Naproti tomu Machiavelli opakovaně tvrdí, že politická moc je založena na násilí a že velké bohatství je důsledkem kombinace násilí a podvodu. Ve svých Florentských letopisech tuto základní pravdu politiky vkládá do úst předákovi vzpoury tzv. ciompi. (Ciompi byli příslušníci textilního proletariátu, kteří se v roce 1378 pokusili svrhnout oligarchickou vládu a ustavit ve Florencii lidovou republiku.)

Ve Vladaři ovšem Machiavelli mluví k představiteli moci, o jejíž legitimitě si nedělá iluze, a proto musí postupovat obezřetněji. Svůj argument prezentuje ve druhé kapitole prostřednictvím demaskování monarchie (tedy politického útvaru, který byl tradiční politickou teorií považován za nejlepší zřízení). Monarchie není ničím jiným než dědičným vladařstvím a všechna vladařství jsou založena na násilí a uzurpaci. Monarchie má jen tu výhodu, že k násilí došlo již před několika generacemi a nikoho už netrápí. Smyslem tohoto argumentu není přitakání onomu cynickému realismu ve smyslu „politika je, ať se nám to líbí nebo ne, vždy nemorální“, ale reformulování politického prostoru. Zatímco tradiční myšlení jako konstitutivní osu politiky chápalo vztah mezi panovníkem a tím, co překračuje náš svět, Machiavelli ono zásvětní zrušil, čímž načrtl jinou osu politiky – vztah mezi vládci a ovládanými, mezi panovníkem a lidem.

Odhalení lidu a jeho vztahu k moci jako hlavního tématu politiky s sebou přináší další problémy. Tím nejdůležitějším je existence třídního konfliktu. Tento motiv se objevuje ve všech Machiavelliho spisech. Ve Vladaři jej lze nalézt v deváté kapitole, pojednávající o občanských vladařstvích, tedy o takových, která byla původně republikami a jejichž noví páni získali moc na základě přízně části občanů. To přesně odpovídá způsobu, jímž se medicejští chopili vlády ve Florencii, a proto by tato kapitola měla Lorenza zajímat nejvíce. Je proto nasnadě, že hlavní poučení musí Machiavelli vložit do ní. To poučení zní takto: „V každé obci se nacházejí dvě odlišné třídy. Z nich vychází, že lid touží po tom, aby nebyl ovládán nebo utiskován od šlechty, a šlechta touží po tom ovládat a utiskovat lid. A z těchto odlišných choutek se v obci rodí jeden ze tří důsledků: buď vladařství, nebo svoboda, nebo bezuzdnost.“

Postav se na stranu lidu

Každý politický útvar je tedy podle Machiavelliho rozdělen vnitřním konfliktem mezi těmi, kteří chtějí utlačovat, a těmi, jejichž základní motivací je vyhnout se tomu, aby byli utlačováni. Šlechta, boháči či páni, jak tuto skupinu Machiavelli nazývá, usiluje o to podmanit si lid, ale ten se neustále zpěčuje, pokouší se vyhnout útlaku. Tento třídní konflikt ohrožuje samotnou existenci politického útvaru.

Základní otázka, před kterou Machiavelli staví Lorenza, zní: Pokud se chceš udržet u moci, na čí stranu se v této občanské válce musíš postavit? Machiavelliho odpověď je jednoduchá: Chceš-li pevnou vládu, musíš se postavit na stranu lidu proti boháčům. Boháčů je málo, jsou nestálí a vždy ochotní tě zradit, pokud by měli pocit, že s jiným pánem se jim bude dařit lépe. Machiavelli proto jistě překvapenému Lorenzovi dává za vzor počínání šlechtice Cesara Borgii v Romagni. Borgia při dobývání Romagne totiž zjistil, že bohatá šlechta zde sužuje lid, a proto neváhal nejenom zlomit její moc, ale také lid vyzbrojil. Ozbrojením je ustavení lidu jako primárního politického aktéra dokonáno. Panovník, jehož moc stojí na lidové armádě, si nejen snadněji uchová moc, než kdyby spoléhal na pevnosti, žoldnéřská anebo cizí vojska, ale zároveň se do značné míry stává vazalem lidu a je nucen hájit jeho zájmy. Není proto náhoda, že Machiavelli v době svého působení ve vládě florentské republiky prosadil založení lidových milicí – vojenských jednotek tvořených nikoli aristokracií, ale příslušníky lidových vrstev.

Je zřejmé, že Machiavelliho Vladaře díky odlišným historickým a sociálním podmínkám nelze překlopit do současnosti a jednoduše v něm najít klíč k dnešku. Přesto kořeny řady témat současného levicového myšlení sahají až k Machiavelliho analýzám renesanční politiky. Machiavelli proto byl a je, jak dokazují nejen Gramsci s Althusserem, inspirativním teoretikem, kterého si levice nechala tak trochu ukrást konzervativní pravicí. Myslím, že je to docela škoda.

Autor je filosof. Věří, že mu karma jeho zálibu v Machiavellim jednou šeredně oplatí.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies