Poslední průzkum YouGov naznačuje, že polovina mladých lidí v Británii se označuje za „ne zcela straight“. Není divu – být tak trochu gay nikdy nebylo víc v módě. Oscar Wilde hovořil o „lásce, která si netroufá vyslovit své jméno“; kdyby vstal v roce 2015 z mrtvých, ohromen by zjistil, že homosexuální láska vystrkuje bradavky kdykoli a kdekoli. Facebookové profily jsou gay, brambůrky Doritos jsou gay, kandidát UKIPu na starostu Londýna je gay – žijeme v opravdu zábavné době.
Každá politická strana chce náš hlas, globální korporace se rozhodly, že jsme přínosem pro jejich byznys, a máme nyní své tvrdě vybojované právo vstoupit do manželství s osobou stejného pohlaví třeba na tryskovém jednorožci. Ti, kdo dospěli v minulém desetiletí, si to nedovedou představit; od ušmudlaných tajnůstkářských začátků, kdy jsme se naučili vypínat cookies v počítači našich rodičů, jsme vykvetli v horké politické zboží – a to je nám něco přes dvacet.
Queer agenda – politická obechcávka
Ale politika se ve výsledku od pubertálního utajování honitby nad nedomrlým hošánkem z PornHubu nakonec příliš neliší. Také ona vyžaduje utajování jistých neveselých pravd a maskování skutečnosti. „LGBT“, obecný termín, jímž se označují queer lidé, funguje jako každá nálepka: je neforemnou a nepostačující politickou obechcávkou. Jako každá nálepka toho stejně skrývá jako označuje: zdůrazňuje genderové či sexuální identity, přičemž potlačuje rozdílnosti v širším poli zkušenosti svých členů – třídní, rasové, náboženské.
Pro LGBT, stejně jako pro straight, platí, že ekonomická síla je tím hlavním faktorem, který odlišuje hodnotné politické „rovnosti“ a hodnotné hlasy od těch, které mohou být lehce ignorovány – jmenovitě hlasy chudých a znevýhodněných.
Uvědomíme-li si tuto dvojznačnost politických nálepek, nemůžeme ignorovat jeden fakt. Dosáhli jsme sice všeobecného politického konsenzu v historicky bezpříkladné míře, nicméně diskutovat „práva LGBT“ nebo „rovnost“ je díky tomu nyní způsobem, jak upoutat pozornost, ale i podvodem. Je-li řeč o politickém pokroku, používá se někdy termín pinkwashing (mix růžové barvy, kterou se někdo – možná Hitler – rozhodl používat jako symbol homosexuálů, a whitewashingu, čili zahlazování nebo vytěsňování nepohodlných skutečností).
Coby běloch a queer člověk, začasté vnímaný jako muž, si dovolím směle prohlásit, že bílí, majetní západní gayové můžou z „tajné úmluvy“ pinkwashingu hodně vytřískat. V roce 1987 se zeptali afroamerického esejisty a kritika Jamese Baldwina, jak pohlíží na solidaritu mezi černými a bílými gayi v Americe. Odpověděl: „Řekl bych, že bílí gayové se cítí být podvedeni. Neobvyklost jejich sexuality je vystavuje nečekanému ohrožení. Jejich reakce se zdá být přímo úměrná jejich pocitu, že byli podvedeni, že ztratili všechny výhody, které jim jako bělochům v bílé společnosti náleží. Jako by byli vyvedeni z míry, stěžují si. Svět gayů je hermeticky uzavřený svět s mnoha a mnoha odpudivými stránkami, včetně rasismu.“
Baldwinova kritika byla příkrá, následujících třicet let mu ale dává zcela zapravdu – a nejde jen o rasu, ale také o gender, společenskou třídu a vyznání. Pro LGBT, stejně jako pro straight, platí, že ekonomická síla je tím hlavním faktorem, který odlišuje hodnotné politické „rovnosti“ a hodnotné hlasy od těch, které mohou být lehce ignorovány – jmenovitě hlasy chudých a znevýhodněných.
Nejsem prostitut, nemusím líbat Torye
Dokazovat, že práva LGBT v Británii jsou používána jako kouřová clona k prohlubování pravicových a korporátních agend, není těžké. Konzervativci v současné vládě jsou jednoduše nejzhoubnější a nejmocnější politickou entitou, která využívá LGBT práva k rehabilitaci svého veřejného obrazu. Stranické LGBT křídlo, „LGBTory“, stále hrdě rozhlašuje, že to byli právě konzervativci, kdo lidem „přinesl“ svatby gayů. Svatby jsou pochopitelně všelék, který stát nic nestojí a vnucuje queer problematice všeobecně přijatelnou romantickou a sexuální strukturu.
Je skličující, že tento sebeoslavný postoj nakazil i mladé LGBT straníky (z nichž většina jsou bílí gayové). Nejzřetelněji jsem si to uvědomil při pohledu na twerkující gay Torye během pochodu Manchester Pride. Bylo to nechutné z mnoha důvodů – nejen kvůli drzému, afektovanému vykrádání černošské kultury. Skotačili tady totiž členové strany, jejíž politika škrtů a snižování příspěvků na bydlení neproporčně postihuje chudé LGBT a příslušníky etnických menšin. Buď tomu tato písklata nerozumí, nebo je to (což je pravděpodobnější) prostě nezajímá.
V zájmu zachování novinářské vyváženosti lze příznaky totožné politické krátkozrakosti nalézt i v táboru Labour Party. Na letošní stranické konferenci LGBT Labour oslavila své čtyřicáté výročí hrdými plackami se sloganem Nikdy jsem nepolíbil/a Toryho. Problémy skutečného života se tu redukují na apolitické stranické šťouchance. Vážně, mají tito labouristé vůbec co říci třeba k otázkám, jak zlepšit pracovní podmínky pro britské prostituty, z nichž je gay nebo trans celá řada a kteří si „líbáním Toryů“ vydělávají na živobytí?
Práva gayů si zvlášť oblíbily instituce a organizace jinak hladce zapojené do koloběhu násilí. Máme za sebou další sezónu letních festivalů Pride. Ten největší v Británii, London Pride, sponzoruje banka Barclays; instituce, která spoluzavinila globální zdražování potravin a která drží 4,25 procenta akcií zbrojařského koncernu BAE Systems. Skupina LGBT z BAE Systems se ostatně letošního pochodu Pride přímo účastnila. Explicitně homofobním režimům BAE Systems dodává zbraně – jsou mezi nimi Alžírsko, Brunej, Egypt, Indie, Kuvajt, Malajsie, Maroko, Omán, Pákistán, Katar, Saúdská Arábie, Trinidad a Tobago a Spojené arabské emiráty. Tady vážně není moc důvodů k hrdosti.
Pochody Pride, coby radikální forma protestu, se pro mezinárodní organizace, které profitují z násilí proti LGBT lidem v zahraničí, staly prostředkem, jak své nekalé aktivity překrýt mýtem o takzvané rovnosti. Například návrh LGBT odborů, aby se heslem Pride 2015 stala „solidarita“, byl zamítnut ve prospěch „hrdinů“. Mezi těmito dvěma pojmy ale zeje hluboká propast.
„Solidarita“ znamená, že stojíme na straně utlačovaných – nejen Britů a LGBT, ale všech, na kterých je pácháno příkoří. Naproti tomu „hrdinové“ jsou ti nejlépe viditelní. Takové heslo se zaměřuje na příběhy individuálního úspěchu. Hrdinství tu funguje jako ideologické vakuum – do nějž může vstoupit přece každý.
Pinkwashing jako marketing klamu
Mezi institucemi viniká jedna, která se obzvlášť ráda vidí v heroických barvách – a sice policie, dnes už pevná součást slavností Pride. Homosexuální policisté doprovázejí pochody Pride v duhových antonech. Policisté v Brightonu při této příležitosti dokonce připravili budku, v níž si každý účastník mohl sestavit identikit a na důkaz své „jedinečnosti“ přidat vlastní, zcela a naprosto unikátní otisk palce. Na první pohled to působí neškodně – ale nebělošské oběti zločinů z nenávisti proti LGBT mají z policejní brutality čím dál větší strach, takže mnoho z nich často homofobní zločin ani neohlásí.
Jestliže policie používá symboly své moci (například otisky prstů a identikit) jako teatrální finty k oddělení LGBT identity od kategorií třídy a rasy, předpokládá se, že publikum, jemuž je tato zábava určena, tvoří středostavovští a bílí gayové. Pro ně je totiž zkušenost zatýkání a policejní rasistické šikany příliš abstraktní na to, aby si je s těmito „zábavnými“ rekvizitami spojovali.
Pinkwashing je marketingová strategie, jejíž vnitřní logikou je klam. Může být použita či zneužita k jakémukoli politickému cíli. Podobně jako ji obchodníci se zbraněmi používají k odvrácení pozornosti od svého obchodování s represivními režimy, může být tato strategie rozvíjena za účelem vytváření obrazu nepřítele a posilování předsudků. Dobře je to vidět na příkladu islamofobie. Nejranější a nejlépe etablované užití pojmu pinkwashing ostatně známe ze specifického rámce, jímž Stát Izrael sám sebe prezentuje jako baštu LGBT práv a svobod na Středním východě.
Zatímco si ISIS natáčí nechutné popravy gayů v Iráku a Sýrii, prostor k podněcování islamofobie vzrůstá a nadále roste nebezpečí, že poslouží jako argument v mainstreamových politických diskusích ohledně LGBT. „Potkávám dost lidí z gay scény, kteří mi říkají, že islám je podle nich náboženství nenávisti a jako takové by mělo být vymýceno. Když se jim pokouším vysvětlit, jak víru praktikuje moje rodina, tihle lidé to odmítají, nebo to chápou přímo jako úchylku,“ vypráví Benali Hamadace, sedmadvacetiletý gay a mluvčí britské Strany zelených pro otázky rovnosti.
Když se Benaliho ptám, kde vidí zdroj těchto negativních postojů, říká: „Islám sám o sobě je odlišný. Krutosti vůči LGBT v muslimských zemích jsou nahlíženy jako fundamentální důkaz toho, že islám je ‚barbarské náboženství‘. Vzestup politického islamismu je považován za nehorázný, zatímco pokusy o jeho analýzu se pečlivě vyhýbají otázce, kdo je zodpovědný za to, že tyhle režimy zůstávají neotřesitelně u moci.“ Ptám se na nějaký příklad. „Vzpomínáte si, jak Západ oslavoval a podporoval al-Sísího vládu v Egyptě? Tato vláda vedla ve stejnou dobu jednu z nejtvrdších kampaní proti LGBT za dlouhá léta.“
Přiznám se, že cesta mého uvědomování vlastní homosexuální orientace – od prvotního vzteku z izolace k hlubšímu promýšlení jejích politických souvislostí – byla dlouhá. Ale co mě opravdu štve na gayích zapojených do pinkwashingu, je způsob, jakým často dodávají argumenty straight lidem k tomu, aby zůstali bigotní. Když David Cameron odmítl zaplatit Jamajce reparace za obchod s otroky, mnoho konzervativních komentátorů – kteří nikdy předtím nejevili ani špetku zájmu o LGBT práva v Británii – to tehdy ospravedlňovalo upozorňováním na tamní desetiletý trest odnětí svobody pro homosexuální muže. Přitom reparace by mohly, když nic jiného, pomoct i rašícímu hnutí, jemuž se letos povedlo uspořádat první jamajskou Pride. Ale o tom tihle lidi nic netuší. Abych byl upřímný, je jim to u prdele.
Obecně se obávám, že když mí straight vrstevníci vidí všechnu tu „hrdost“ na sítích, pijí absolutku z láhve s duhovým potiskem, přestanou LGBT vnímat jako politickou kategorii – prostě nekomplikovaně uvěří tomu, že právě tímto nás oslavují a podporují. Dokonce i politicky angažovaní straight, které znám, málokdy vědí víc než to, že se můžeme ženit a vdávat; jasně, jsou za to upřímně rádi, ale tuší taky, že každý sedmý muž v Londýně, který souloží s muži, má HIV? Tito muži často ani neví, že jsou HIV pozitivní, nedostávají lékařské ošetření a virus mohou přenášet dál. Stejně tak tito dobří lidé nevědí, že vládní škrty ve zdravotnictví pokračují, zatímco počet nakažených roste. Nevědí ani, že už existuje preventivní lék, PrEP, který téměř eliminuje riziko nakažení HIV, ale vláda ho do systému veřejného zdravotnictví neuvolní.
Proč by se taky měli zajímat o takováto témata, když hlas privilegované, „respektované“ hrstky přehluší podobné požadavky. Vytváří se tak dojem, že rovnosti bylo dosaženo. Taková rovnost však existuje pro pár vyvolených, kteří obratem zahání zbytek zpátky na záchodky a do starých úkrytů – protože oni svého cíle už dosáhli: jsou z nich populární hodné holky, nejlepší kámošky kapitalismu.
Autor je LGBT aktivista.
Z anglického originálu Pinkwashed: Are Young Gays Selling Out to Capitalism?, publikovaného na stránkách Dazed and Confused, přeložil Roman Rops-Tůma.